Nedávno se debutující autorka Sára Vybíralová ohradila proti grafickému zpracování své povídkové knihy Spoušť. Je třeba říct, že jde o soubor naprosto výborných povídek a grafika knihy je z estetického hlediska také velice vydařená. Problém spočívá v tom, že grafik Martin Pecina na obálku knihy umístil bílý kosočtverec, růžovou předsádku vyzdobil florálním ornamentem připomínajícím vagínu a titulek vysázel písmem nazvaným Kunda. Vybíralová Pecinovi vyčetla, že taková úprava je genderově nevyvážená.

Má být genderová vyváženost či korektnost kritérium, kterým se poměřuje umění? Ti, kterým je feminismus a genderová citlivost trnem v oku, se předhánějí v líčení dystopických scénářů: umělecká tvorba podléhající směrnicím a regulím, komise přepočítávající množství žen a mužů v románech a posuzující genderovou vyváženost výtvarných děl (kde je pět centimetrů čtverečních růžové, tam musí být i pět centimetrů čtverečních bledě modré). Předhánět se v ostrovtipu je mnohem bezpečnější než se pokusit zamyslet nad podstatou věci.

Předpokládám, že Sáře Vybíralové nevadí, že se vedle symbolu vagíny nenachází také symbol penisu. Vadí jí, že na obálku knihy byl umístěn symbol, který nese významy, které se míjejí s pointou jejích textů. Pecina vysvětluje, že to, co on v povídkách vidí, je dráždivá rudá rtěnka, přisprostlé péčko a Sára, která nejde pro nějakého toho šuldíka daleko. Sám přiznává, že mu anotace knihy jaksi neseděla k obsahu. Knihu jsem přečetla, anotace mi k obsahu seděla, kosočtverec mě nijak nedráždil, ale upřímně řečeno mi připadal trochu mimo. Čtu ho jako symbol vulgárního pojetí sexuality, anebo jako symbol radikálních feministek, které se rozhodly proměnit vagínu či kundu z objektu znásilňovaného, vykořisťovaného či vysmívaného mužskou kulturou v sebevědomý subjekt. Spoušť není ani vulgárně sexuální ani radikálně feministická.

Pecina to četl jinak a způsob jeho čtení dost možná souvisí s tím, kdo je Sára Vybíralová — mladá autorka, ze které jsou muži jako on schopni vnímat především dráždivou rtěnku. Jí pak připadá, že její tvorba je redukovaná na její feminitu. Namísto toho, aby byl autor mrtev (autorka mrtva) a dílo žilo a bylo hodnoceno samo o sobě, proměňováno interpretacemi svých čtenářek a čtenářů, je čteno skrze charakteristiky svých tvůrců. Tedy především tehdy, pokud autorem není bílý středostavovský muž, který jediný může aspirovat na pozici univerzálního umělce, oproštěného od své sociální pozice. Takový muž může psát o čemkoli a jeho dílo bude vnímáno jako čiré umění, nikoli poziční výpověď.

Vybíralová není jediná autorka, která má pocit, že její tvorba je vnímána sexisticky. Podobnou nevoli vyjadřují i známé autorky jako Jodi Picoultová nebo Joanne Harrisová. Jodi Picoultová si v deníku The Telegraph povzdechla, že kdyby Hru o manželství (Host, 2012) napsala ona, a ne Jeffrey Eugenides, anebo kdyby to namísto Jeffreyho byla Jenny, kniha by vyfasovala růžový přebal a nálepku „ženská próza“. Ostatně nebylo by divu, když je to o dívce, která volí mezi dvěma muži, to je přeci takové „ženské téma“. Ale když píší muži o vztazích nebo rodině, je to prostě literatura. Když píší ženy o čemkoli (Picoultová například o zbraních, sebevraždách teenagerů, stáří či holocaustu), je nanejvýš pravděpodobné, že v knihkupectvích, knižních výběrech a knihovnách budou zařazeny do kategorií „knihy pro ženy“, „chick-lit“, popřípadě dokonce do „plážového čtení“.

Zatímco muži píší literaturu, ženy píší ženskou literaturu. V roce 2013 se strhla aféra kvůli tomu, že na Wikipedii byly americké spisovatelky vyselektovány z hesla „American novelists“ a zařazeny do subkategorie „American women novelists“. Původní heslo bylo již natolik rozsáhlé, že se stalo nepřehledným a bylo třeba jej rozdělit, ženy tedy musely udělat prostor mužům. Americké spisovatelky mají alespoň to štěstí, že když kritizují genderovou nerovnost, jsou brány vážně a jejich úvahy o genderové asymetrii vycházejí ve vlivných denících. Ve společnostech, kde jsou gender a feminismus považovány za vtip, musí ty, které se ozvou, snášet otrávené pohledy a snahy o zesměšnění. Dostávají se do nepříjemné pozice potížistek, jsou obviňovány z přecitlivělosti a hnidopišství.

Hnacím motorem procesů, které ženy zneviditelňují či vykazují do méně respektovaných „ženských kategorií“, není čirá mizogynie, vědomá snaha wikipedistů odklidit ženy či snaha grafiků udělat z každé knihy spisovatelky ženy červenou knihovnu. V pozadí takového jednání stojí nereflektované stereotypy. Ty jsou formovány patriarchálními strukturami, ve kterých žijeme. Způsobují, že nám to takto připadá normální a přirozené, a především, že nás často ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Mentální mapy nás navigují po vyjetých kolejích androcentrismu a chce to trochu intelektuálního úsilí a reflexe, abychom dokázali vyrazit i na místa, kam už tyto koleje nevedou. Je proto dobře, když autorky jako Vybíralová najdou kuráž se ozvat.


Autorka je socioložka.