Od Radky Denemarkové asi nikdo nečeká nedělně odpočinkové nebo poslušně usedlé čtení. Ani Příspěvek k dějinám radosti těmto běžným požadavkům ne-umného čtenáře, jak si ho spisovatelka v rozhovoru pro Echo24.cz definovala, nevyhovuje. Radostné čtení to ale je: kniha je přesvědčivým dokladem promyšleného a elegantního spojení aktuálnosti, naléhavosti a uměleckosti. A radostné čtení to taky není: je to místy tak závratně vypjaté, že na čas musíte knížku zahrabat někam hluboko, abyste tu přesycenost hysterií neměli vůbec na očích. A pak ale čtete dál, musíte číst dál.

926

Protože Příspěvek je fascinující, magnetizující kniha: neplácáte se tu ve vágních, rádoby existencialistických prohlášeních o krizi jazyka, identity, mezilidských vztahů a tak dále. Píše se o současných sociálních problémech, v nichž se všechny vyjmenované krize tu více, tu méně zrcadlí a které nelze vyřešit filozofujícím gestem (neboli reflexivita je předpokladem porozumění, nikoli jeho cílem). A dále, při interpretaci se nemusíte uchylovat k frázi, že to podstatné se děje „mezi řádky“ nebo „pod zdánlivě nekomplikovaným povrchem“. Pod povrch může šikovný čtenář přimyslet celkem cokoli, a jestli si to vyloží jako rafinovaně skrytou intenci textu, přístupnou jen zasvěceným, nebo zváží možnost, že může jít o fiktivní, ale třeba jinak užitečnou nadinterpretaci, to záleží na něm a principiálně to na věci nic nemění. V Příspěvku je naproti tomu tahle očekávaně nudná povrchová vrstva stejně důležitá a propracovaná jako vrstvy spodní.

Několik výhrad souvisejících s ostrými prohlášeními Radky Denemarkové proti masám, narcismu a mediální infantilizaci mám, ale nejprve pár informací k samotnému textu.

 

Definujme spravedlnost

Román začíná vlastně natřikrát a tyhle tři příběhové smyčky, zprvu volně ležící vedle sebe, se postupně utahují a utahují, až jsou nerozpletitelné. Prvním začátkem je aluze na akt brutálního hromadného znásilnění indické dívky, v anonymním autobuse se zatemněnými skly, v centru Dillí. Tím je uvedeno základní téma: znásilnění jako zločin proti lidskosti, znásilnění jako „zbraň hromadného ničení“. Druhý začátek, pohled na vlaštovky kroužící nad kopcem Petřínem, předznamenává klíčovou metaforu textu a skrze ni akcentovanou perspektivu — hledisko humanismu, překračující hranice nakreslené a vyryté mezi lidmi či skupinami lidí. Třetím začátkem se pak ukotvuje toto obecné (téma a perspektiva) v konkrétním (samotný příběh).

Třetím začátkem tedy vstupujeme do luxusní novostavby rodinné vily. Policie zde právě vyšetřuje úmrtí staršího muže. Zdánlivá sebevražda se záhy překlopí v důmyslnou vraždu a začíná pátrání, prověřování, střetávání, objevování, rozsuzování; krátce — rozmanité mentální a fyzické procesy skládající se do interpretačních schémat, skrze něž jednotlivé postavy čtou události světa. Je zavražděný muž obětí násilného činu? Protože jistě se svým usmrcením nesouhlasil a předpokládejme, že se bránil. Nebo je spíš vykonavatelem násilných činů? Protože o jeho hrubém a arogantním chování k ženám, obzvláště manželkám a sekretářkám, se dozvídáme tak brzy, že mnoho nadějí na čtenářovy sympatie mrtvý muž nemá. Čistě teoreticky, kdybychom připustili, že obojí má něco do sebe, který aspekt je důležitější?

Otázka nerozlousknutelná, ovšem rozlousknutí je nabídnuto. V očích tří dam, které po vzoru „lovce nacistů“ Simona Wiesenthala trestají muže páchající (sexuální) násilí na ženách a dětech, je mrtvý jednoznačně viníkem a trest je oprávněný. Ačkoli je jejich postoj, jejich interpretační schéma pro čtení světa, dominantní, není absolutizován (závěrečný odchod se slovy „tohle už není náš svět“). Což je zásadní pro ono avizované mnohohlasí, které ukazuje významy v procesu dění a přitom se nerozbředává v úhybný relativismus. Respektujme však námitky odjinud, kdy je Denemarkové vyčítáno plošné moralizování, sebestřednost a nahrazování černobílého vidění světa fialovobílým (ano, fialovobílým) — je to oprávněná kritika? A narušuje to kompozici románu?

 

Měšťanský vs. radikální humanismus

Pohled Denemarkové na svět je polarizovaný. Asi ne náhodou jedna z ženských postav říká: „S muži to jde jen radikálně, bez ustupování a lítosti; jen tak se všichni osvobodíme a vstoupíme v nové, rovnoprávné vztahy; konec vztahům dominance—podřízenosti.“ A asi ne náhodou totéž říká na jiném místě jedna mužská postava o ženách. Závěrečná kapitola, která ironizuje uhlazený měšťanský humanismus Edvarda Beneše, je v tomto ohledu rovněž výmluvná. Překládám si to, pod vlivem Slavoje Žižka, takto: je čas radikálně myslet (a radikálně jednat). Vyplývá mi z toho: Denemarková musí velmi dobře vědět, že námitku na nahrazování jedné černobílosti jinou vyvolá, a přesto to použije. Proč? Myslím si, že je to jednoduše funkční prvek v románu, jasná perspektiva navzdory občasnému čtenářskému rozhořčení, která stabilizuje text. Stejně jako komplikované metafory s vlaštovkami v čele text sice zatěžují, ale tím ho taky upevňují. Na to se pak dá smysluplně reagovat, protože text neuhne. A další, nikoli nepodstatná věc — text je dialogický, v čemž mu dost pomáhá nevlastní přímá řeč, která promluvy nefixuje jednoznačně ke konkrétním postavám, a umožňuje tak experimenty s jejich přesouváním, a taky použití přítomného slovesného času. Nyní tedy ty námitky.

Nekompromisní odsouzení sociálních institucí (zde politické strany, církve) a sociálního řádu („jak mnoho se, miláčku, skrývá v rutině a rituálu“) je sice manévr populární, ale krátkodechý a nepromyšlený. Například odkazovat na esenciální špatnost církví skrze hromady nevinně upálených a sťatých v minulosti, to je myslím argumentační faul. Dále mi není jasné, jak je možné stát vždy na straně oběti a vysmívat se televizí a komiksy zhlouplým masám. Například když jedna ze zneužitých dívek myslí na „článek, který mě nezajímal a který jsme rozebírali v hodině, článek o znásilněné studentce někde v Indii nebo v které prdeli“, tak je to oběť násilí, nebo zhlouplá ovce? Protože evidentně vykazuje znaky obojího. Jinými slovy, kde že je ten jasný předěl mezi solidaritou a stádností, mezi sobeckostí a individualismem, který si radikální myšlení spisovatelky nárokuje? Za třetí, čímž se dostávám i mimo text, k rozhovorům, které Denemarková v souvislosti s vydáním Příspěvku poskytla, metaforické myšlení a kritické myšlení jsou myslím častěji v rozporu, než že by se podmiňovaly. Metafory ozvláštňují, ale i zjednodušují, především pak v každodenní konverzaci, potažmo v tisku, kde poetická funkce jazyka nikoho až tak nezajímá. Takže zatímco metafory v Příspěvku lze ve většině vnímat jako inspirativní rozšíření zorného pole (připouštím, problematická je ústřední metafora vlaštovek — neplatí náhodou, že kromě toho, že jsou svobodné a nad věcí, létají v hejnech, houfech? Což by nás vedlo zpět k definičnímu problému ohledně solidarity a stádnosti.). Zato ty rozhovorové: ohmatávánínasvěcování prostoru, opravdu? A myšlení Zemanů jako rakovina, opravdu? A poslední rýpnutí k porušení triády, nedal by se náhodou děj knihy shrnout titulem z ranku populární kultury Jíst, meditovat, milovat?

Tohle všechno mě znejisťuje. Nicméně z pozice, že Příspěvek je kniha myšlenkově mimořádně inspirativní a stylisticky i formálně nadstandardní, mě to rozhodně neodvádí. Nejenže platí, že „jen beletrie může jít na dřeň“, ale Denemarková to skutečně dělá a dělá to výborně.


Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti, Host, Brno 2014