26/03/2016 | téma |

Vše, co jsme si nikdy neřekli

Příběh, odehrávající se převážně v 70. letech minulého století ve Spojených státech, začíná tragickou smrtí šestnáctileté Lydie. Čtyřčlenná rodina se snaží přijít na to, proč a jak dívka, která neuměla plavat, skončila uprostřed jezera. Vše, co jsme si nikdy neřekli je studií nejniternějších lidských pocitů a pohnutek, která řeší otázky, jak být sám sebou, jak zapadnout, jak přežít neúspěch, jak se vyrovnat s odlišností či jak naplnit očekávání ostatních.

Pro Jamese v jeho kanceláři je to stále ještě další obyčejné úterý, poklepává si perem o zuby. Řádek rozmazaného strojopisu se mírně svažuje vzhůru: Srbsko bylo jednou z nejmocnějších baltských zemí. Přeškrtne baltských, vpíše balkánských, otočí stránku. Arcivévoda František Ferina byl zavražděn členy organizace Černá muka. Ferdinand, pomyslí si. Černá ruka. Otevřou tihle studenti vůbec někdy učebnice? Představí si sebe samého před katedrou v přednáškovém sále, v ruce ukazovátko, za sebou rozvinutou mapu Evropy. Je to všeobecný předmět, „Amerika ve světových válkách“, neočekává hluboké znalosti ani kritické myšlení. Pouze základní porozumění faktům a aspoň jednoho studenta, který dokáže bez chyby napsat Československo.

Zavře práci, na přední stranu napíše počet bodů — šedesát pět ze sta — a zakroužkuje ho. Rok co rok s nástupem léta se studenti vrtí a šramotí, jiskry nevole vzplanou jako světlice a vzápětí hasnou o stěny přednáškového sálu bez oken. Práce ztrácejí vervu, odstavce se rozplývají do prázdna, mnohdy v půlce věty, jako by studenti nedokázali tak dlouho udržet myšlenku. Není to zbytečné? napadne ho. Všechny ty vycizelované přípravy, všechny ty barevné diapozitivy s MacArthurem a Trumanem a mapy Guadalcanalu. Nic víc než legrační jména, kterým se hihňají, celý předmět pouze další povinná položka k odškrtnutí ze seznamu, než získají titul. Co jiného by od tohoto místa čekal? Přidá práci na hromádku k ostatním a navrch položí pero. Z okna vidí zelené nádvoříčko, tři studenti v modrých džínách si házejí frisbee.

Když byl ještě mladším členem fakulty, často Jamese mylně považovali za studenta. To už se nestalo celá léta. Příští rok na jaře mu bude šestačtyřicet, má definitivu, v černých vlasech se mu už objevilo pár stříbrných. Někdy si ho však stále pletou, jen jinak. Recepční v kanceláři proděkana ho jednou považovala za diplomatickou návštěvu z Japonska a zeptala se ho, jaký byl let z Tokia. Líbí se mu, jak překvapeně se lidé tváří, když jim řekne, že je profesorem amerických dějin. „No, vždyť jsem Američan,“ dodává, když udiveně zamrkají, v hlase osten nedůtklivosti.

celeste_ng

Někdo zaklepe: jeho asistentka Louisa, nese štos prací.

„Profesore Lee, nechtěla jsem vás vyrušit, ale měl jste otevřeno.“ Položí eseje na jeho psací stůl a zaváhá. „Nebyly moc dobré.“

„Ne. Moje půlka taky ne. Doufal jsem, že všechna áčka jsou ve vaší várce.“

Louisa se zasměje. Když ji v minulém semestru poprvé spatřil ve svém semináři pro doktorandy, byl překvapen. Zezadu vypadala docela jako jeho dcera: měly téměř stejné vlasy, tmavé a lesklé, po lopatky, a stejně i seděly, s lokty přitaženými k tělu. Když se ale otočila, její obličej byl zcela osobitý, úzký, kde byl Lydiin široký, oči hnědé a klidné. „Profesore Lee?“ oslovila ho tehdy a podala mu ruku. „Já jsem Louisa Chenová.“ Osmnáct let na Middlewoodské vysoké škole, pomyslel si, a tohle je jeho první student asijského původu. Přistihl se, že se nevědomky usmívá.

Týden poté za ním přišla do kabinetu. „To je vaše rodina?“ zeptala se a otočila k sobě fotografii na stole. Odmlčela se a prohlížela si ji. Totéž udělal každý, a proto ponechával ten snímek na očích. Sledoval, jak její zrak putuje po obrázku od jeho tváře k manželčině, k dětem a pak zase zpátky. „Aha,“ řekla po chvilce a on poznal, že se pokouší skrýt zmatek. „Vaše žena — není Číňanka?“

Takhle se ptal každý. Od ní to však nečekal.

„Ne,“ odpověděl a nastavil rámeček, aby na něj lépe viděla, přesně do pětačtyřicetistupňového úhlu k přední hraně stolu. „Ne, není.“

Přesto ji na konci zimního semestru požádal, aby oznámkovala práce bakalářů. A v dubnu jí nabídl, aby mu asistovala v letním cyklu přednášek.

„Doufám, že letní studenti budou lepší,“ podotkne Louisa teď. „Několik lidí s jistotou tvrdí, že železnice mezi Kapským Městem a Káhirou se stavěla v Evropě. Na vysokoškoláky mají udivující mezery v zeměpise.“

„No, tady zkrátka nejsme na Harvardu,“ řekne James. Shrábne obě hromádky prací v jednu a srovná ji o stůl jako balíček karet. „Někdy se sám sebe ptám, jestli to není zbytečné.“

„Nemůžete si dávat za vinu, že se studenti nesnaží. A všichni nejsou zas tak hrozní. Pár dostalo áčka.“ Louisa zamžiká víčky, oči náhle vážné. „Váš život není zbytečný.“

James měl na mysli pouze tento všeobecný předmět, vyučování studentů, kteří se rok co rok nenamáhají osvojit si byť jen základní přehled dat. Je jí třiadvacet, napadne ho, o životě nic neví, o jeho zbytečnosti ani o ničem jiném. Ale hezky se to poslouchá.

„Počkejte, nehýbejte se,“ řekne jí. „Máte něco ve vlasech.“ Vlasy má chladné a trošičku navlhlé, ještě jí úplně neuschly po ranní sprše. Louisa zůstane bez hnutí stát, oči otevřené, upřené na jeho tvář. Není to okvětní plátek, jak si původně myslel, ale beruška. Když ji sebere, přecupitá mu na nitkovitých žlutých nožkách po prstu na nehet a zůstane tam viset hlavou dolů.

„Touhle dobou jsou ty zatracené breberky všude,“ ozve se od dveří, James vzhlédne a spatří tam ležérně opřeného Stanleyho Hewitta. Nemá Stana rád — je to rudolící masitý chlap, mluví k němu hlasitě a pomalu, jako by byl nedoslýchavý, a vypráví pitomé vtipy, které začínají Do baru vstoupí George Washington, Buffalo Bill a Spiro Agnew…

„Potřebuješ něco, Stane?“ zeptá se James. Ostře si uvědomuje svou ruku, palec a ukazováček natažené, jako by mířil Louise na rameno špuntovkou, a spustí ji dolů.

„Jen jsem se chtěl zeptat na něco ohledně toho posledního oběžníku od děkana,“ odpoví Stanley a zamává cyklostylovaným papírem. „Nerad vás vyrušuju.“

„Já už stejně musím jít,“ řekne Louisa. „Hezké dopoledne, profesore Lee, uvidíme se zítra. Hezký den i vám, profesore Hewitte.“ Když vyklouzne kolem Stanleyho na chodbu, James si všimne jejího ruměnce, a sám pocítí horko ve tvářích. Jakmile je Louisa pryč, Stanley se usadí na roh Jamesova psacího stolu.

„Pěkné děvče,“ nadhodí. „V létě ti bude dělat asistentku, že?“

„Ano.“ James roztáhne ruku, když mu beruška přeleze na bříško prstu a začne se procházet po čárách otisku, kolem dokola, cik cak a ve smyčkách. Má chuť rozbít Stanleyho široký škleb pěstí, ucítit, jak mu jeho mírně křivé přední zuby rozseknou klouby. Místo toho rozmáčkne palcem berušku. Krovky mu lupnou mezi prsty jako pražená kukuřice a brouček se rozpadne v sírově žlutý prach. Stanley dál přejíždí prstem po hřbetech Jamesových knih. Později James zatouží po nevědomém klidu této chvíle, po té poslední vteřině, kdy jeho nejtíživější starostí byl Stanleyho chlípný škleb. Zatím se mu však při zazvonění telefonu natolik uleví, že zprvu nerozezná v Marilynině hlase úzkost.

„Jamesi?“ řekne mu. „Mohl bys přijet domů?“

 

Policie jim sdělí, že bez varování odchází z domova spousta náctiletých. Mnohdy se prý taková děvčata zlobí na rodiče a ti o tom nemají ani tušení. Nath sleduje, jak obcházejí sestřin pokoj. Očekává daktyloskopický prášek a štětečky, čenichající psy, zvětšovací skla. Policisté se však jen dívají: na plakáty připíchnuté napínáčky nad psacím stolem, boty na podlaze, pootevřený školní batoh. Pak ten mladší položí dlaň na oblý růžový uzávěr Lydiina parfému, jako by hladil dětskou hlavičku.

Většina případů pohřešovaných dívek, řekne jim starší policista, se vysvětlí do čtyřiadvaceti hodin. Samy se vrátí domů.

„Co to znamená?“ opáčí Nath. „Většina? Co to znamená?“

Policista na něj zamžourá přes horní okraj bifokálních brýlí. „V naprosté většině případů,“ odpoví.

„V osmdesáti procentech?“ naléhá Nath. „V devadesáti? Pětadevadesáti?“

„Nathane,“ ozve se James. „To stačí. Nech pana Fiska v klidu pracovat.“

Mladší policista si poznamená do zápisníku podrobnosti: Lydia Elizabeth Leeová, šestnáct, naposledy viděna v pondělí 2. května, květované šaty s vázačkou, rodiče James a Marilyn Leeovi. Nato se policista Fiske na Jamese pozorně zadívá, z paměti se mu vynoří vzpomínka.

„Vždyť vaše žena se taky jednou pohřešovala, ne?“ řekne. „Pamatuju si ten případ. V šestašedesátém, viďte?“

Jamesovi se po zátylku rozlije teplo, jako by mu zpoza uší stékal pot. Náhle je rád, že Marilyn čeká dole u telefonu. „To byl omyl,“ odpoví strnule. „Nedorozumění mezi manželkou a mnou. Rodinná záležitost.“

„Chápu.“ Starší policista vytáhne vlastní zápisník a něco si poznamená, a James poklepe klouby o roh Lydiina psacího stolu.

„Ještě něco?“

V kuchyni policisté prolistují rodinná alba, hledají dobrý snímek obličeje. „Tuhle,“ řekne Hannah a ukáže prstem. Je to momentka z minulých Vánoc. Lydia byla mrzutá a Nath se ji pokoušel rozveselit, fotoaparátem z ní podloudně vylákat úsměv. Nezabralo to. Sedí u stromku, zády ke zdi, jediná v záběru. V jejím výrazu je výzva. Přímost jejího pohledu, upřeného kolmo z papíru, ani náznak profilu, říká: Na co koukáte? Nath na snímku nerozezná modř jejích duhovek od černi zornic, její oči vypadají jako tmavé díry v lesklém papíru. Když si ty fotky v drogerii vyzvedl, mrzelo ho, že ten okamžik, ten tvrdý výraz sestřiny tváře zachytil. Když se teď ale zadívá na snímek v Hannině ruce, musí připustit, že podoba je přesná — přinejmenším vypadá stejně, jako když ji viděl naposled.

„Tuhle ne,“ řekne James. „Nějakou, kde se Lydia tak neškaredí. Lidi si budou myslet, že takhle vypadá pořád. Vyberte nějakou hezkou.“ Otočí pár stránek a vytáhne poslední snímek. „Tahle je lepší.“

O svých šestnáctinách, minulý týden, Lydia sedí u stolu a na nalíčených rtech má úsměv. Tvář má sice obrácenou k objektivu, ale oči upírá k čemusi za bílým okrajem fotografie. Co ji tak pobavilo? podiví se v duchu Nath. Nevzpomíná si, jestli to byl on, nebo něco, co řekl otec, nebo jestli se Lydia smála pro sebe něčemu, o čem nikdo z ostatních neměl potuchy. Vypadá jako modelka z reklamy v časopise, tmavé ostře ohraničené rty, v dlani útlé ruky talířek s dokonale nazdobeným dortem, nepravděpodobně veselá.

James posune fotku z narozenin přes stůl k policistům, ten mladší ji uloží do papírových desek a vstane.

„Ta se hodí,“ řekne. „Vyrobíme letáky pro případ, že se do zítřka neobjeví. Nebojte se. Určitě se vrátí.“ Na stránce fotoalba přistane kapička jeho sliny a Hannah ji setře prstem.

„Ona by jen tak neodešla,“ ozve se Marilyn. „Co když je tu nějaký blázen? Šílenec, co unáší děvčata?“ Mimoděk vztáhne ruku k ranním novinám, které zůstaly ležet uprostřed stolu.

„Snažte se to pustit z hlavy, madam,“ odvětí policista Fiske. „Takové věci se stávají jen zřídka. V naprosté většině případů —“ Zaletí pohledem k Nathovi, odkašle si. „Děvčata se skoro vždycky vrátí domů.“

Překlad Jana Kunová

 

Vydává nakladatelství Odeon.


Celeste Ng je americká prozaička, její rodiče pocházejí z Hongkongu. Studovala na Harvardu a na University of Michigan. Publikovala řadu povídek časopisecky. Vše, co jsme si nikdy neřekli je její první román, za který získala několik literárních ocenění.