Děti jako válečná pracovní síla

Legislativa a dětská práce

Válka a s ní spojená strádání přinutily děti podílet se na hospodářském zajištění rodiny ve větší míře, než tomu bylo dříve. Samotná práce dětí nebyla žádnou novinkou — k vydatné pomoci doma, na poli, v dílně či v obchodě byla odjakživa vedena většina chlapců i dívek, ještě než odrostli dětským střevíčkům, své pracovní povinnosti měly i děti v privilegovaném sociálním prostředí. Především v zemědělství byla pomoc dětí běžná; jak vypovídají školní a obecní kroniky, neustala ani v době, která již specifika dětského věku respektovala a místo dětí viděla jinde než na poli nebo na pastvě. Podle svědectví kronik ještě na začátku 20. století chodily už od jara docela malé děti trhat kopřivy pro housata, která také pásly. Když trochu odrostly, staraly se o mladší sourozence, děvčata chodila na trávu, trhala řepný list, chlapci pásli dobytek a pomáhali při polních pracích. Teprve když v listopadu všechny polní práce skončily, zlepšila se školní docházka. Jen do jara…

V období industrializace se objevila jako nový fenomén dětská práce v továrnách a brzy vzbudila pozornost ekonomů, filantropů i sociologů. Jeden z prvních, kdo se touto otázkou zabýval, byl Friedrich Engels v práci Postavení dělnické třídy v Anglii; vznikla během autorova studijního pobytu v Londýně v letech 1842—1844. Vyšla roku 1845 v Lipsku a Engels v ní věnoval dostatek prostoru nelidským podmínkám dětské práce, dětské potulce i negramotnosti. Jen o něco méně alarmující situace panovala v průmyslových oblastech střední Evropy — rakouské země nebyly výjimkou.

Z ekonomických, sociálních a demografických důvodů a také pod tlakem vzdělané veřejnosti se v průběhu 19. století — nejprve ve vyspělejších zemích — začala prosazovat opatření upravující pracovní podmínky všech zaměstnanců, přičemž se začalo přihlížet i k jejich kategoriím dle pohlaví a věku. V habsburské monarchii došlo roku 1842 k úpravě maximální pracovní doby nezletilých: pro děti od devíti do dvanácti let na deset hodin, pro dvanácti- až šestnáctileté na dvanáct hodin denně. Nařízeny byly též povinné přestávky. Další úpravu přinesl živnostenský řád z roku 1859, který se týkal nejen malých živností, ale i továren. Upravoval obecné podmínky hospodářského života a stanovil do značné míry liberální zásady pro jeho rozvoj, navíc věnoval pozornost pracovním silám. „Mladistvé pracovníky pomocné“ vymezil dosaženým šestnáctým rokem věku (§ 93), ale ještě mezi nimi rozlišoval. Děti před dokonaným dvanáctým rokem nesměly být k pravidelnému živnostenskému zaměstnání (v dílnách, obchodu, továrnách) využívány vůbec, „mladiství“ mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem mohli být zaměstnáni jen tehdy, pokud činnost nepoškozovala jejich zdraví, nepřekážela tělesnému vývoji a plnění zákonné školní povinnosti. To bylo ustanovení velmi vágní a zaměstnávání dětí mezi dvanácti a čtrnácti lety příliš nebránilo. Jejich pracovní doba nesměla přesáhnout osm hodin denně. Byla jim rovněž zakázána noční práce, tj. od osmi hodin večer do pěti hodin ráno. Zde ovšem ministr obchodu ve shodě s ministrem vnitra mohl stanovit určité výjimky. Rozlišovalo se ještě s ohledem na druh podniku a náročnost práce: děti do čtrnácti let nesměly být využívány k „pravidelnému zaměstnání v živnostenských podnicích po továrnicku provozovaných“, mladiství mezi dosaženým čtrnáctým a šestnáctým rokem směli vykonávat jen lehčí práce, které „nejsou na újmu zdraví těchto pracovníků pomocných a nepřekážejí tělesnému vývoji jejich“. I zde mohl ministr obchodu ve shodě s ministrem vnitra schválit výjimky. K dohledu nad stále se zdokonalujícími pravidly ustavoval stát speciální orgány. Ve Velké Británii vznikla živnostenská inspekce již v polovině třicátých let, v Rakousku-Uhersku až v roce 1883. Jejím úkolem bylo dozírat nad dodržováním zásad bezpečnosti práce a obecně zákonných předpisů v pracovním procesu.

vse_dite

Pomineme-li skutečnost, že živnostenský zákon periodizoval dětství zcela jinak než občanský zákoník, je zřejmé, že práci dětí v podstatě umožňoval, a zaměstnavatelé i rodiče toho neváhali využít: roku 1908 přineslo sociologické šetření zjištění, že ze zkoumaného vzorku 107 056 dětí školního věku jich bylo 32 631, tedy 30,48 %, výdělečně činných. Ve věkové skupině 13—14 let pracovalo však již 52 % dětí, a to většinou za poloviční mzdu dělníka. Výdělečnou činností trávily zpravidla čtyři hodiny denně, výjimkou nebylo ani šest hodin. Smutnou pravdou bylo i to, že děti pracovaly tam, kam živnostenský řád „nedosáhl“: spolu s rodiči v domácí výrobě (hlavně při výrobě bižuterie, kovových patentek, hudebních nástrojů, produktů z rákosu či proutí atd.), v zemědělství a lesnictví. Na tento závažný problém upozorňovala školská a další odborná publicistika již před válkou; k argumentu, že taková práce poškozuje zdraví dětí, brání jejich tělesnému vývoji a ohrožuje zákonnou školní povinnost, přibyl i známý fakt, že „ani zákonné úpravy nebývá dbáno“, že „živnostenští inspektoři uvádějí rok co rok časté přestupky proti živnostenskému řádu, neboť nalézají děti nižšího věku, než je předepsáno, v nejrůznějších podnicích při práci“.

Využití dětí v jednotlivých oborech pracovní činnosti nebylo rovnoměrné. Jak už víme, na základě školské novely z roku 1883 směly být v měsících, kdy probíhaly polní práce, udělovány žákům tzv. úlevy. Mělo se jednat pouze o školáky dvanácti- až čtrnáctileté, pravidelně však byly povolovány i dětem mladším. Někdy úlevy platily jen pro půldny, jindy pro dny celé nebo delší období, třeba i od začátku května do konce října. Rozhodovat měla příslušná okresní školní rada, ale toto nařízení bývalo obcházeno, navíc úlev občas zneužívaly jak děti, tak rodiče: sezónní zemědělské činnosti nabízely výdělek celým rodinám, které s dětmi cestovaly za prací. Ještě na počátku 20. století pracovaly rodiny z Rakovnicka šest až sedm týdnů při jednocení řepy na Chomutovsku, Kadaňsku a Podbořansku, pak se vracely na několik dní domů. Následovala pomoc při žních (ty byly „naštěstí“ o prázdninách), česání chmele a konečně sklizeň řepy. Děti byly nadále zaměstnávány v domácí textilní a sklářské výrobě (tam mohly vypomáhat podomácku pracujícím rodičům, což ovšem neznamená, že taková práce neškodila jejich očím či páteři a že kvůli ní nezanedbávaly školu), v uhelném a rudném průmyslu, převážně na haldách, kde pracovaly za výdělek.

O otázce práce dětí, žen a mladistvých začala již před válkou jednat poslanecká sněmovna říšské rady, ale debatu přerušila válka. Připusťme, že tato rozprava měla alespoň morální efekt: na přelomu století už vzdělaná veřejnost námezdní dětskou práci odsuzovala. Stejně se k ní stavěla vznikající česká sociologie, odmítající předčasné vtažení dítěte do pracovního procesu. Realita války však odsoudila všechny ušlechtilé teorie k dočasnému zapomnění.

 

Nedostatek pracovních sil

Jak víme, válka odvedla velké množství mužů do armády, a to ve všech zúčastněných státech, i když čísla nebyla zcela srovnatelná. V odvodním věku, tedy zhruba v rozmezí 18—49 let, bylo mobilizováno 81 % mužů v Německu, 79 % ve Francii, 74 % v Rakousku-Uhersku, 72 % v Itálii, 50 % ve Velké Británii, 39 % v Rusku a 17 % v USA. Celkem bylo povoláno do zbraně 65—70 milionů mužů. V celoevropském měřítku šlo asi o jednu třetinu všech výdělečně činných osob. Ve válčících zemích byl tento poměr samozřejmě vyšší, například v Německu koncem války dosáhl až 55 %.

Kvůli odvodům do armády ztrácely továrny i další velké a malé podniky mužské zaměstnance. Stali se vojáky a jako takoví představovali neproduktivní prvek ve všech ohledech: bylo třeba je živit, vyzbrojit, ošatit a ubytovat a současně chyběli v civilním sektoru jako pracovní síly, jež se musely nějak nahradit. Pracovní trh čelil zcela novým podmínkám — skladba pracovních sil se změnila z hlediska kvantitativního, kvalitativního, věkového i genderového, což mělo vliv mimo jiné na produktivitu práce. Zvýšil se zejména podíl žen, ale i podíl dětské práce a zapojení osob pokročilejšího věku. Ženy se objevily ve velkém počtu na pracovištích, která až dosud byla vyhrazena téměř výlučně mužům. Vedle odvětví feminizovaných již před válkou, jako byl textilní, oděvní, potravinářský a papírenský průmysl, nacházely ženy stále větší uplatnění také v průmyslu chemickém, elektrotechnickém, kovozpracujícím, v hutnictví a strojírenství. Přibylo učitelek a rovněž studentek na pražské univerzitě — počet řádných studentek na lékařské fakultě byl v akademickém roce 1917—1918 více než čtyřikrát vyšší než v posledním předválečném roce. Jako ošetřovatelky raněných se podílely na válečném dění: působily ve vojenských nemocnicích v zázemí i ve válečných nemocnicích, které vznikaly nedaleko frontové linie.

Měnila se také věková skladba námezdně pracujících. Tomu napomáhala legislativa. Předáci levicových stran a odborů s ohledem na „obranu vlasti“ přistoupili v zákonodárství týkajícím se zaměstnávání žen a mladistvých na řadu změn, změn ohledně délky pracovní doby, noční práce a práce přesčasové, pracovního prostředí atd. Nemuselo se vždy jednat o zákony nové, například v Rakousku (Předlitavsku) vláda využila zákon o válečných úkonech z prosince 1912, ovšem po vypuknutí války docházelo k upřesňování a zpřísňování dříve stanovených zásad. Již 5. srpna 1914 například vyšlo císařské nařízení opravňující s okamžitou platností úřady k jakémusi „nucenému nasazení“ soukromých osob k zajištění potřebných zemědělských prací.

Ještě dále pak zašlo císařské nařízení z března 1917, které vycházelo z německého vzoru. Je možno mluvit přímo o militarizaci pracovních sil i továren, které dostaly svá vojenská velitelství. Pro firmy „povolané k válečným úkonům“ to znamenalo zvýhodnění v oblasti dodávek, dopravní obsluhy a podobně, současně ale také podřízení zaměstnanců vojenské kázni, jejíž narušení se řešilo vojenskými kázeňskými tresty nebo až pohnáním před vojenské soudy.

 

Pracovní mobilizace dětí: zemědělství a průmysl

Od léta roku 1914 nabývala dětská práce na významu, který rostl s každým dalším rokem prodlužující se války. K pracovnímu vytížení dětí docházelo v řadě oborů: zvýšilo se jejich nasazení v zemědělství, v řemeslech, pomáhaly v obchodech. Více času vyžadovala jejich pomoc v rodině, kde zastupovaly matku, či výdělečná práce pro cizí domácnosti, kde mohlo jít jak o práci příležitostnou, tak o pravidelné zaměstnání. A zcela nově došlo k pracovní mobilizaci dětí ve školách, kde jejich nasazení, vysvětlované jako služba vlasti, dosáhlo mimořádných rozměrů, a to na úkor vyučování i volného času žáků.

Na venkově, kde, jak už bylo řečeno, měla dětská práce dlouhou tradici a byla do značné míry samozřejmostí, se po vypuknutí války situace v tomto ohledu ještě zhoršila. Učitelské kruhy, trvající na včasném zahájení prvního válečného školního roku, striktně odmítly snahy „čekati na zakončení polních prací“, které tu a tam vyvstávaly, a poukázaly na „nadbytek zemědělského rolnictva a velký počet nezaměstnaných“, což byla sice pravda, ale platila jen pro sklizeň roku 1914. V dalších letech začaly být na děti kladeny větší nároky ze dvou důvodů: jednak velká část mužů — hospodářů a zemědělských dělníků — odešla do armády, jednak vzrostly nároky na potravinářskou výrobu, včetně zemědělské prvovýroby, protože bylo třeba zásobovat obrovskou a ekonomicky neproduktivní armádu. Téměř veškerou práci v zemědělství musely zastat ženy, děti a staré osoby, na významu získávala každá ruka. Pracovní síly pro sezónní práce byly hledány i ve městech mezi školní mládeží: „Co statečná vojska naše plní vzorně své povinnosti v poli, nezůstává obyvatelstvo doma zbylé pozadu. Ženy s dětmi konají těžké práce na polích, aby byl opatřen chléb vezdejší,“ zapsal do kroniky na začátku války řídící učitel jedné malé venkovské školy, a měl pravdu. Snažilo se též ministerstvo kultu a vyučování a na základě jeho pokynů i zemské školní rady.

Ne každou práci ženy nebo děti mohly zvládnout — v mnoha oborech chyběla mechanizace, fyzická síla byla často naprosto nepostradatelná, proto se musely hledat náhradní mužské síly. V úvahu přicházeli zajatci, jejich pracovní síla však byla k hospodářským úkonům využívána překvapivě málo, zřejmě z bezpečnostních důvodů: v polovině roku 1918 byly na území monarchie skoro dva miliony zajatců, ale při žňových a veřejných pracích nebo cukrovarnických kampaních jich pomáhaly řádově jen desítky tisíc.

Česká zemská školní rada, vycházejíc z pokynů nadřízených míst, na možnost pracovního využití školních dětí myslela hned od začátku. Nejprve bylo třeba věnovat pozornost zemědělství — vždyť válka začala v době žní. Již 2. srpna 1914 vydala ZŠR výnos o přibírání školní mládeže k hospodářským pracím a 8. srpna 1914 další, tentokrát o úlevách v trestních věcech spojených s neúplnou docházkou do školy, 13. srpna 1914 prohlásila přibírání školní mládeže k činnosti obecně užitečné za nezbytné a téhož dne vydala i výnos o zabezpečení prací během žní, v němž byla učitelstvu doporučena „pilná účast ve žňových komisích“. V prvních dnech války se zapojení dětí a mládeže považovalo za dočasnou dobrovolnou výpomoc, nikdo ještě netušil, jak dlouho bude válka trvat. K pracím v zemědělství byly tehdy vyzývány i děti z měst, které v tomto ohledu neměly většinou žádné zkušenosti. V podstatě to nevadilo — při sklizni nemusí být pomocná síla vysoce kvalifikovaná.

Uplynul rok a bylo zřejmé, že nasazení dětí při zemědělských pracích dočasné ani výjimečné nebude: už v březnu 1915 předjímalo tento stav svým výnosem ministerstvo kultu a vyučování; vyzvalo k osvobozování dětí od školní docházky, zavedení polodenního vyučování a k případnému dřívějšímu ukončení školního roku, pokud si taková opatření zemědělství vyžádá. Ministerstvo si bylo vědomo četných úskalí při realizaci tohoto výnosu, proto měli učitelé a úřady dbát, aby „zištné ruce jednotlivců nevyužitkovaly nesprávně výnosu a nepoškozovaly tak školní mládež po stránce tělesné, mravní i duševní“. To, že dětská práce v době školního vyučování nebyla — či neměla být — samozřejmostí, doložilo ministerstvo podotknutím:

„Odmítá-li se výdělečná práce dětská v době normální [sic!] z důvodů sociálních, zdravotních a mravních, nelze ji zcela zamítnouti v době válečné, kdy třeba s ní počítati právě tak, jako s prací žen, starců a stařen.“ Učitelské noviny proti takovému postoji protestovaly zbytečně.

Jak je vidět, úřady si uvědomovaly, že využívání dětí jako pracovních sil — při jakýchkoli příležitostech — ovlivní školní docházku, měly s tím ostatně zkušenosti z předválečné doby. Nyní však měly za to, že je namístě vzhledem k okolnostem určitá velkorysost. Jednalo se hlavně o důvody soukromé, když děti pracovaly v rámci domácího hospodářství. Proto školské úřady velmi brzy vydaly pokyny, jaký postoj mají školy v dané otázce zaujmout. Jejich jádrem bylo ustanovení, že učitel může poskytovat úlevu dětem pracujícím na poli a dětem, jejichž otcové nebo bratři jsou v armádě. Je patrné, že pro zjednodušení byla rozhodovací kompetence přenesena na učitele, kteří mohli situaci bezprostředně posoudit. Výnosy o úlevách ve školní docházce kvůli zemědělským pracím pak úřady každoročně potvrzovaly. Nebylo zbytí — válka trvala, poměry se nelepšily, muži z armády se nevraceli, ba naopak byli odváděni stále další. U některých bylo zřejmé, že už se nikdy nevrátí.

Ministerstvo kultu a vyučování bralo za složitých válečných okolností v úvahu výchovné i pracovní záležitosti také mimo školní rok; nejdříve to dalo najevo o prvních čistě válečných prázdninách, tedy v roce 1915. Prostřednictvím svých výnosů se snažilo zajistit, aby děti, jejichž otcové v mnoha případech sloužili v armádě, „nezvlčily“ a současně přispěly podle svých sil v hospodářství. Školní mládež měla být o prázdninách náležitě zaměstnána tělesně i duševně a neměla zůstat bez dozoru. Tento úkol dolehl na učitele, z nichž žádný bez zvláštního povolení nesměl v létě 1915 opustit své služební místo.

Takové zadání se nedalo plnit všude stejně a učitelé v jednotlivých místech si sami nejprve vyjasňovali, jak postupovat. Na venkově měli zřejmě obecně práci jednodušší. Ve venkovském městečku Dašicích na Pardubicku dospěli k následujícím závěrům: „Soustředěná akce dětí při žňové komisi není zde nutná ani možná, poněvadž děti budou většinou pracovati buď s rodiči a sourozenci na vlastních pozemcích, anebo budou s rodiči choditi na práci výdělečnou. […] O chování dětí při těchto pracích přesvědčovati se bude učitelstvo osobně pochůzkami po polích. […] Děti nepracující na poli budou vypomáhati rodičům při pracích domácích. O jejich tělesné osvěžení starati se bude učitelstvo cvičeními v tělocvičně: tělocvikem, hrami, zpěvem. Děti školou nepovinné budou opatrovány ve zdejší opatrovně.“ Z usnesení učitelů je patrné, že nechtěli do rodinných pracovních záležitostí nijak zvlášť zasahovat. Pozornost tak budí hlavně poslední bod, pojednávající o „tělesném osvěžení“ žáků. Je pravděpodobné, že zde učitelům šlo spíše o možnost poskytnout dětem uvolnění po tělesné práci, případně je na chvíli zprostit námahy na polích či jinde.

Otázkou je, nakolik byli v tomto ohledu k dětem vstřícní rodiče. Pomoc dětí, zejména v chudších rodinách, se totiž často stávala nezbytnou. Rodiny mužů odvedených do armády sice dostávaly podporu nebo vyživovací příspěvky, ale ty nemusely stačit, zvláště uvědomíme-li si špatnou dostupnost základních životních potřeb a s ní související zdražování. Především v rodinách bez vlastního hospodářství mohly i docela malé děti představovat významnou pomoc. Při sklizni chodily hledat zapomenuté klásky, dokonce i vydrolený hrách, v lese sbíraly lesní plody a dřevo.

Údaje o předválečném pracovním nasazení dětí potvrzují, že pracovaly rovněž v průmyslu a v živnostech, tedy v továrnách, řemeslnických dílnách a obchodech. Stávající zákony — živnostenský řád a jeho novely — tomu výslovně nebránily: nepovolovaly pouze zaměstnávat děti mladší 14 let déle než osm hodin denně, pokud jejich práce nepoškozovala zdraví a nepřekážela tělesnému vývoji, nesměla také ohrožovat zákonnou školní povinnost. To bylo porušováno zcela veřejně: podle Františka Pražáka pracoval jedenáctiletý chlapec na brněnských jatkách, kde obvykle od devíti do dvanácti hodin v poledne obracel střeva na výrobu uzenin. V pátek a v sobotu vykonával tuto práci již od čtyř hodin ráno. Někdy nespal a k deváté nebo desáté hodině přišel rovnou do školy. Za práci dostával deset korun a jídlo. Na jatkách mluvíval s řezníky, naučil se jejich vulgárnímu žargonu a sprosté vtipy či poznámky šířil mezi dětmi. Takových případů bychom mohli uvést více.

Třebaže se během války legislativa nezměnila, docházelo také k častějšímu zaměstnávání dětí mladších čtrnácti let v továrnách, byť byla dětská pracovní síla nekvalifikovaná a dítě nemohlo podat takový výkon jako dospělý muž či žena. Ovšem mužů se nedostávalo. Jestliže se tedy v různých pramenech nacházejí údaje o „nedospělých“ zaměstnancích — samozřejmě v legálním pracovním poměru —, mohlo jít i o děti mladší 14 let, ať už se jednalo například o muniční továrnu v Bolevci, pobočku Škodových závodů, kde v době známého katastrofálního výbuchu v květnu 1917 pracovalo kolem 2600 lidí, z toho 1700 žen a mladistvých, nebo o Poldi Kladno, o níž byl v roce 1916 natočen dokumentární propagační film Das Stahlwerk der Poldihütte (Ocelárna Poldiny huti). Ten zachycuje při pracovního procesu i zaměstnance, kupodivu vedle mužů, v továrně takového druhu s převažující těžkou prací předpokládaných, také ženy a „starší“ či „dospívající děti“, které obráběly hlavice dělostřeleckých granátů. Zde lze předpokládat, že ve všech případech šlo spíše o „starší mladistvé“, protože zodpovědná práce při přípravě munice by asi mladším dětem svěřena nebyla. Ty byly využívány jinak.

Připomeňme rovněž skutečnost, že pro děti, které již měly osm let školní docházky za sebou a nezapojily se do rodinného hospodářství či neodešly do učení nebo služby, zůstal nástup do zaměstnání, většinou do továrny, často jedinou možností. Proč? Vzhledem k válečným poměrům jejich rodiny potřebovaly každou korunu, aby přežily. Dále: stát tyto pracovní síly, jakkoli ne zcela plnohodnotné, využíval k tomu, aby nahradily muže odvedené do armády. A konečně: tato mládež mohla jen obtížně získat nějakou kvalifikaci, neboť možnosti odborné přípravy byly za války omezené. V továrnách tyto „děti“ vykonávaly nekvalifikovanou manuální práci, kterou byly schopny zvládnout po zaučení. Bylo totiž nutné zapojit je do pracovního procesu rychle; dalším dokladem toho je skutečnost, že pracovaly často se ženami, jež už sice byly dospělé, ale také sloužily jako náhradní pracovní síly a navíc v technických oborech tehdy tradičně nebyly vzdělávány.

O zaměstnávání dětí a mladistvých vypovídají přímo i nepřímo zprávy živnostenských inspektorů, kteří měli dozírat na dodržování pravidel daných živnostenským řádem. Za rok 1914 bylo pro všech devatenáct teritoriálních inspektorátů v českých zemích hlášeno protizákonné zaměstnání 61 chlapců a 38 děvčat ve věku nižším 14 let. Z hlediska oborového mezi provinivšími se podniky jednoznačně převládaly cihelny, kde děti nosily a obracely cihly při sušení, dále jsou zmiňovány přádelny a tkalcovny, prádelny, tiskárny či pekárny. Vždy je ovšem uvedeno, že se jednalo o pracovní dobu přesahující osm hodin, v některých případech také byla práce nepřiměřená věku dětí či ohrožovala jejich zdraví. Obdobná zpráva za rok 1918 uvádí 124 chlapců a 20 děvčat mladších 14 let, z toho 136 v továrnách a osm v menších živnostenských závodech, kde pracovali buď déle než osm hodin denně, nebo tu práce „byla na škodu jejich tělesnému vývinu“.

Porovnáme-li výše uvedené údaje, zjistíme, že početní nárůst přestupků v dané oblasti mezi lety 1914 a 1918 v absolutních číslech nebyl příliš vysoký, zřetelně se jen zvýšil podíl továren oproti menším podnikům. Co je však důležité, živnostenští inspektoři zdůrazňovali neměnná hlediska, která při své práci v daném směru uplatňovali: nejvýše osmihodinová pracovní doba a tělesné schopnosti dětí. Z toho vyplývá, že naprosto chybí přehled o počtu dětí mladších 14 let, které byly legálně zaměstnány s kratší než osmihodinovou pracovní dobou, nemluvě o nepochybně existujících „únikových strategiích“ zaměstnavatelů, kteří mohli pracující děti při příchodu inspektorů buď skrýt, nebo je předem poučit, co mají vypovídat o pracovní náplni a délce pracovní doby.

Pro úplnost dodejme, že pracovní síly chyběly také v jiných oblastech, mimo jiné ve státních úřadech a dobročinných organizacích. Tam se měli hlásit zájemci o výpomocné práce a k této službě byli ministerstvem kultu a vyučování vyzýváni i žáci a studenti starší čtrnácti let. V Pardubicích na to reagovalo ředitelství Měšťanské školy dívčí na Starém Městě a uveřejnilo výzvu, aby „žačky obvodu staroměstského i žačky bývalé, jimž poměry dovolují, přihlašovaly se k […] vykonávání prací v nemocnicích a kancelářích, zvláště vojenských. […] Z bývalých žaček přihlásilo se 21 slečinek k pracím kancelářským a u Červeného kříže“. A tytéž žákyně se uplatnily jako pomocnice ve Sběrně naturálních darů v Pardubicích.

 

Vydává nakladatelství Paseka.