Úvod publikace popisuje (nevalný) stav českého základního a středního školství před tereziánsko-josefínskými reformami, včetně ojedinělých pokusů o jeho zlepšení. Následně se v pěti kapitolách věnuje různým aspektům školského vzdělávání v rakouské monarchii, resp. v zemích Koruny české v již uvedené časové výseči. Čtenář studie tak může mimo jiné nahlédnout dynamiku vztahů školy, státu a církve, střet původního záměru vychovat pomocí jednotné školy a jazyka loajálního občana nadnárodního mocnářství s realitou probouzejícího se nacionalismu, stav a kvalitu učitelstva, jeho odborné přípravy, ocenění, seznámí se s materiálním zabezpečením výuky (budovy, učebnice, pomůcky), dojde také na ženskou otázku a v závěru na „radosti a strasti školáků v 19. století“ (tudíž i na zmiňovanou rákosku). Výsledkem je poutavý, pestrý a plastický obraz geneze moderní školy — integrální součásti moderního osvícenského státu. Vošahlíková vznik povinné školní docházky ukazuje jako součást hlubšího procesu přerodu stavovské společnosti ve společnost občanskou a pochopitelně nijak nezastírá střetávání protichůdných tendencí, které jej provázely. Mezi takové patřila i představa, že navzdory dosaženému pokroku měly ještě roku 1805 v době přijetí tzv. Schulkodexu vládnoucí vrstvy za to, že většina lidu potřebuje vzdělání pouze takové, „aby se při práci životní nemátlo, aby s osudem svým bylo spokojeno“. Komenského dílna lidskosti zůstává tedy stále v nedohlednu.

rakoska-v-dilne-lidskosti

Za jedny z nejzajímavějších a nejatraktivnějších momentů knihy lze považovat ty, v nichž Vošahlíková nechává promlouvat dobové prameny a jejich prostřednictvím přímé účastníky zkoumaných dějů — nejčastěji žáky a učitele. Například v závěru nářku neznámého městského učitele kolem roku 1730 stojí: „Mám-li jíti do tříd, není mi jinak, než-li jako bych měl jíti mezi samou lítou a vzteklou zvěř…, tato hrozná muka přivodí mi ještě smrť.“ Zajímavě nasvěcuje i známé osobnosti, například buditelku Magdalenu Dobromilu Rettigovou, Karla Slavoje Amerlinga či světoběžníka a mecenáše Vojtu Náprstka, který se velmi angažoval ve věci vyššího vzdělávání dívek a žen. Publikace také ukazuje, že některé základní problémy, jež řeší i školství současné, se táhnou napříč staletími — nejvíce ty ekonomické. Již kancléř Metternich si velmi dobře uvědomoval, že učitelé patří k nejdůležitějším osobám ve státě, ale najít dostatek peněz nedokázal; bída učitelského stavu byla místy taková, že pomocní učitelé nebyli schopni uživit rodinu, takže jejich případný sňatek musela nejprve odsouhlasit vrchnost. Ta také na pedagozích oceňovala spíše „zbožnost, fyzickou sílu a oddanost příkazům nadřízených“ než odbornou kvalifikaci a pedagogické schopnosti (analogie s předlistopadovou dobou je více než zřejmá, stačí nahradit zbožnost ideologickou pevností).

Rákoska v dílně lidskosti je primárně vědeckou studií. Tomu odpovídá mohutný poznámkový aparát, podrobný soupis pramenů a literatury a jmenný rejstřík. Publikaci doprovázejí četné černobílé i barevné přílohy, některé však vlivem stáří i míry zmenšení obtížně čitelné, což je třeba v případě školních řádů, vysvědčení a jiných dokumentů škoda. CD-ROM nebo web s doplňkovým materiálem podobného typu by jistě zvýšil atraktivitu této publikace, jejíž jazyk je hutný, přesto však terminologicky přístupný, takže ji může bez větších problémů číst i angažovaný laik.


Pavla Vošahlíková: Rákoska v dílně lidskosti. Česká škola v 19. století očima účastníků, Academia, Praha 2016