„Je rok 50 př. Kristem. Celá Galie je obsazena Římany… Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná nepoddajnými Galy, ještě stále odolává nájezdníkům.“ Takto začíná každý díl legendární série o hrstce nepřemožitelných Galů, která houževnatě vzdoruje uchvatiteli Evropy. A proslavila tak nejen Galii, ale i onoho římského císaře, protože dle mého dala Juliu Caesarovi větší slávu než Shakespeare nebo Bernard Shaw.

Zatím poslední komiks, který vyšel letos na podzim, byl 38. dílem série o nejrůznějších dobrodružstvích Asterixe a Obelixe. Od otištění prvního dílu v roce 1959 vzniklo i čtrnáct filmů. Dva z nich neměly původní komiksovou předlohu: předposlední Sídliště bohů a legendárních 12 úkolů pro Asterixe.

Původní animované adaptace se řadí ke skvostům francouzského animovaného filmu (především nádherné a čisté zpracování Asterixe v Británii). I když se poslední dva filmy vytvářely už jinou animační technikou, neztratily nic ze svého původního ducha, humoru a dobrodružství.

To se mimochodem nedá říct o jiném podobném pokusu, který američtí tvůrci zkusili s revizí seriálu Kačeří příběhy. V tomto seriálu — který se snaží reflektovat moderní dobu a její nešvary, jako jsou neustále přítomné mobilní telefony a jiné technologie — je dobrodružství spíše proklamováno, než aby se skutečně dělo. Naopak třeba poslední film Asterix a tajemství kouzelného lektvaru rovněž pracuje s narážkami (například když jeden z druidů rozmnožuje chléb jako Ježíš), jen tyto stále ještě neztratily kouzlo a snaží se udržet ideu původního světa, pro nějž byly stvořeny.

Pro děti

Tvůrci galské vesnice jsou Albert Uderzo a René Goscinny. Série se poprvé objevila roku 1959 v belgicko-francouzském komiksovém magazínu Pilote. Asterix tedy vyšel v době, kdy si komiksoví tvůrci ještě neuvědomovali potenciál komiksu jako dospělého umění a stále byl brán především jako zábava pro děti, na což cílily také časopisy. Pravdou je, že i Uderzova kresba směřovala k dětskému čtení a dodnes je tak Asterix chápán i tvořen. Oba tvůrci se spolu předtím sešli na jiné známé komiksové sérii Indián Umpa-pa, která letos dokonce vychází česky v souborném vydání v nakladatelství Egmont. Goscinny se mimo tvorby Asterixe proslavil také příběhy o malém Mikulášovi, na kterých pracoval s francouzským výtvarníkem Sempém.

Komiks se však výtvarně vyvíjel. V prvních sešitech Uderzova ruka ještě nebyla tak vykreslená a jeho styl tak ustálený. Obelix je o dost hubenější a působí spíše jako silný válečník než jako pozdější kulatý nemotora. Barvy jsou hutné s přemírou fialové a tmavě růžové, že působí až psychedelicky. Některé vedlejší postavy, které už v dalších dílech snadno identifikujeme, nemají v prvním dílu ještě ustálenou podobu (například vesnický kovář).

Goscinny i Uderzo pracovali společně na galských dobrodružstvích do roku 1977, do Goscinnyho předčasné smrti. Uderzo poté na sérii pracoval sám. Psal scénáře a obstarával i kresbu až do roku 2009. Roku 2013 přichází změna spolu se sešitem nazvaným Caesarův papyrus. Ten už totiž vytvořili dva Uderzovi bývalí asistenti Jean-Yves Ferri (autor scénáře) a Didier Conrad (výtvarník). Uderzo souhlasil s tím, že příběhy by měly pokračovat v rukou mladší generace. A ta jim na konci tohoto sešitu skládá alespoň malou poctu tím, že oba legendární tvůrce vsune do posledních dvou panelů.

Bez žen

Co bylo na galské vesnici vždy zarážející, byl nedostatek žen a dětí. Válečnický svět jako by je na první pohled nepotřeboval. Vzpomínám si, jak mě zarazilo, když jsem si v animovaném filmu Asterix a Galové poprvé všiml, že v celé galské vesnici není ani jedna žena. Nejkomičtěji to působí při scéně oslavy, kdy spolu na travnatém parketu tančí pouze kníratí muži. A v komiksu je to stejné.

V prvním sešitu nenajdeme ani jednu ženu. Navíc se v průběhu vyprávění zdá, že Asterix ani Obelix nemají vůbec žádné milostné nebo sexuální potřeby. Tedy až na den, kdy do vesnice dorazí Falbala, do níž se Obelix zamiluje jako školák. Trošku tak připomínají Poirota a Hastingse. Belgický detektiv se zdá být stejně jako Asterix vůči ženám imunní, zatímco Hastings stejně jako Obelix milostně neobratný. Vytvářejí tak něco specifického pro žánrovou komedii: typickou dvojici, v níž jedna postava — hrdina s cílem, myšlenkou a vtipem — vede celou situaci a doprovází ji postava mnohem neobratnější, méně bystrá, ovšem dobrácká. Dětské animované filmy jsou takových dvojic plné.

Myslím, že i tvůrcům připadal tento první díl zvláštní, takže už na první stránce druhého dílu Asterix a zlatý srp najdeme v úvodním širokém panelu obraz života ve vesnici, kde se pohybují ženy a prohání děti. Ve třetím panelu je dokonce ukázána malá škola. Jenže dál už ženy i děti z děje opět prakticky úplně vymizí.

To se vlastně změnilo až posledním dílem Asterix a dcera Vercingetorixe. Žena se tak dostane poprvé nejen na obálku, ale také do samého centra děje. Mladá hrdinka se jmenuje Adrenaline. Jak podotýkají tvůrci, nechtěli zůstat u toho, aby postava byla založena pouze na svůdném vzhledu, tak jak tomu bylo dosud u valné většiny ženských postav. Adrenaline je mladá rebelka, dívka, která ukončuje adolescentní fázi a stává se dospělou.

Pro dospělé

Zajímavým způsobem jsou rovněž pojaty Asterixovy a Obelixovy zahraniční cesty, kterých během celé série vykonali nemalé množství. Cizinci jsou v nich totiž zredukováni na různé komické stereotypy, ať už jsou to Němci (Góthové) nebo Španělé (Hispánci).

Nejznámější jsou zřejmě výpravy do Egypta a Británie. Goscinny a Uderzo podali rozdíly s jemným francouzským humorem, zaplněným drobnostmi pro dětské čtenáře. Zajímavě je vytvořen rozdíl v mluvě mezi Brity a Francouzi — a to způsobem umístění adjektiva, které ve francouzštině stojí zpravidla za podstatným jménem, zatímco v angličtině před ním. Zvyk Britů pít o páté hodině čaj je zparodován už tím, že čaj přiváží do Anglie Asterix, a tak Britové pijí jen horkou vodu, do které si přidávají mléko. A samozřejmé je také teplé pivo a nechutné jídlo, které působí potíže hlavně Obelixovi.

I když tvůrci cílí primárně na dětského čtenáře, právě práce s jazykovými zvláštnostmi, různými odkazy a parodiemi se stává druhým čtením pro dospělé. Druhým také tím způsobem, že následuje znovu až po tom dětském.

Národ ve vesnici

Asterix je skutečný francouzský národní hrdina. Kousek od Paříže je zábavní park Asterix (fungující zřejmě na podobném konceptu jako americké Disneylandy), po Asterixovi je pojmenovaný i první vypuštěný francouzský satelit atd.

Představuje symbol francouzského ducha (tak jak někteří Češi rádi vidí českého ducha ve Švejkovi). Místo síly totiž Asterix používá hlavu, nepřemožitelný je právě díky bystrému úsudku a pohotovým reakcím. Také jemný humor a velká srdečnost z něj dělají pravého hrdinu. První představa Asterixe z Uderzova pera měla podobu velkého a silného válečníka. Goscinny však chtěl, aby byl válečník menší a vítězil spíše za pomoci vtipu a inteligence.

Celá vesnice pak symbolizuje francouzského ducha, který se nevzdává. Není tedy proč se divit, že asterixovské výročí představuje pro Francii vždy velkou událost.