12/08/2022 | recenze |

Vzestup a pád v literární Číně

„Vždycky jsem si vyčítal, že nejsem žádný hrdina, že jsem slaboch, nerozhodný, ustrašený, že se raději budu trápit než bojovat, ale vždycky jsem se utěšoval, že to dělám proto, abych mohl psát,“ říká Ťia Pching-wa v doslovu ke knize „Otevřít za dvacet let“. V návaznosti na román téhož autora „Padlá metropol“ (2020) ji v překladu Zuzany Li vydalo nakladatelství dybbuk.

Psal ji prý „pro sebe“ během první covidové karantény v roce 2020. Psaní si naordinoval jako očistnou kúru, spolu s izolací, dietou a pročišťujícími pilulemi z bylin. A co byla ta nemoc, z níž se potřeboval vypsat? Padlá metropol. Příběh slávy a pádu této knihy, skandálu, s nímž se autor těžko vyrovnával. Po více než dvaceti letech cítil potřebu se k němu vrátit a udělal to s upřímností, která je v čínské literatuře vzácností.

Ťia Pching-wa: Otevřít za dvacet let, přeložila Zuzana Li
dybbuk, Praha 2022

Letos sedmdesátiletý Ťia Pching-wa je zřejmě nejvíce obdivovaný a čtenáři milovaný současný čínský spisovatel. Pochází z venkova, ale od mládí žije ve městě Si-an, jehož historie sahá tři tisíce sto let zpátky a které bylo sídlem několika vládnoucích dynastií a kolébkou čínské kultury. Město i venkov, stejně jako historická perspektiva, jsou pro jeho dílo důležité.

Rozkradená kniha

Začněme románem Padlá metropol. Příběh sleduje veleúspěšného spisovatele Čuanga Motýla a partu jeho uměleckých přátel žijících ve městě Si-an. Hlavní zápletka se týká milostných avantýr a společenských intrik, to vše v prostředí, které propadlo penězům, kde se doslova i přeneseně bourají staré hodnoty a žádné morální zákony už neplatí. Velká kola osudu ale v pozadí melou a lidé, kteří ztratili kontakt s tím podstatným, jsou jako neřízené střely. Ničí vše, co jim přijde do cesty, hlavně sami sebe. 

Po vydání románu vypuklo davové šílenství, přesně jak to Ťia Pching-wa popisuje v Otevřít za dvacet let. Popularita knihy ale nesouvisela ani tak s nespornou literární kvalitou, jako s reklamou, která ji prodávala jako „první moderní čínský erotický román“.

Před knihkupectvími stály tisícihlavé fronty, na autogramiádách musela zasahovat policie. Došlo i na loupeže: „Před tiskárnou Pekingské literatury se zase tvořily fronty náklaďáků s pytli naditými bankovkami, které tam čekaly dny a noci, ale vazba nestačila schnout, takže nakladatelství muselo najmout další tiskárnu. Prvním nákladem natiskly pět set tisíc kusů. Tehdy se také stalo, že řidič, který vezl náklad knih do Čchang-ša, si po cestě odskočil na oběd a během té chvilky někdo zjistil, co veze, a lidé vzali náklaďák útokem, takže pak sianské vozy doprovázela z bezpečnostních důvodů policie.“

Sláva, již Ťia Pching-wa nesl spíš zahanbeně, trvala šest měsíců a skončila náhle, ze dne na den, úplným zákazem díla. Již vytištěné výtisky putovaly do továren na buničinu nebo byly spáleny. Po nadšených kritikách přišly na řadu hanopisy, v tisku se rozpoutala soutěž, kdo nakydá na román víc špíny. Padlá metropol se, podle slov svého autora, stala popelnicí, do níž se dalo hodit cokoli.

V Otevřít za dvacet let Ťia Pching-wa popisuje, jaký na něj měl zákaz dopad, jak se bál, kličkoval před mocí a fyzicky a psychicky se hroutil. Přiznává své ponižující pokusy o to, udobřit si funkcionáře ze Svazu spisovatelů, využít konexí, zlepšit svou situaci a dosáhnout toho, aby byl román znovu povolen, což se nakonec podařilo až za sedmnáct let. Svou vlastní slabost pak klade do kontrastu k postavě profesora Motýla, svého hlavního protihráče, jenž byl, jak se v průběhu čtení dozvídáme, předobrazem Čuanga Motýla v Padlé metropoli.

Zaťatá pěst

Otevřít za dvacet let je vlastně vyrovnáním účtů s tímto starým přítelem, který měl na spisovatele v jeho mládí zásadní vliv a otevřel mu oči pro umění. Skutečný profesor Motýl je zde vylíčen jako vlivná osobnost, samorost téměř západního střihu, který se odmítá přizpůsobit společenským pravidlům, zákonům zdvořilosti nebo požadavkům vládnoucí strany. Odchovanec francouzského romantismu a modernismu nedbá o svůj zevnějšek, a přesto přitahuje krásné ženy, které střídá jako ponožky.

Zatímco se náš vypravěč bojí zúčastnit studentských nepokojů v roce 1989, aby jej tam někdo neviděl, profesor pochoduje po hlavní třídě v Pekingu a křičí protivládní hesla. V době, kdy každý hrbí záda a snaží se najít pro sebe mezírku, funguje jako korektiv, v psaní i společenských postojích.

Když se Ťia Pching-wa přijde pochlubit úspěchem své sbírky povídek, seřve ho: „Ovce seš! Tak ty si myslíš, že umíš psát? Držíš v rukou zlatou misku, ale liješ do ní slabou žbrndu, hochu! Z paláce děláš slepičárnu!“ A když dá do novin servilní rozhovor: „Máme tě litovat, že sebou necháváš vorat?! Ty ubožátko!“

Profesor je prvek vzdoru ve světě, kde nikdo přímo nevzdoruje. Ťia Pching-wa se proti němu vyhraňuje a zároveň se o něj zraňuje, je jeho svědomím. Dokonce ani v rakvi se profesor nepodvolí. Jedna jeho ztuhlá ruka zůstává i po smrti zvednutá a zaťatá v pěst.

Nic není odděleno od druhého

V čínském originálu se kniha jmenuje Kvašák. Překladatelka Zuzana Li vysvětluje, že se jedná o kameninovou nádobu s nakládanými sójovými boby. Tato pikantní směs má v knize důležité symbolické místo. Když v úvodní scéně starý spisovatel přijíždí do Pekingu, aby tu vyhledal bývalou Motýlovu milenku a svého nejlepšího přítele, přináší jim právě tuto pochoutku, pocházející z Čchinlingských hor. 

Poprvé sója vstupuje do děje v nejhorším období spisovatelova života, po zákazu knihy, kdy se vypravěč „jako ten toulavý čokl“ vrátil do míst, odkud vzešel, protože „neměl ani kam jinam jít“.

Domov v Čchinlingských horách je tu vylíčen jako ztracený ráj: „Tady hluboko v horské rokli se všechno dělalo ještě po staru, k životu si vystačili s vlastním náčiním, když padla mlha, říkali, že je zavřená hora, a když se zvedla, hora se otevřela.“

Autor se vrací do města se dvěma soudky sóji, z nichž jeden věnuje na smrt nemocnému Motýlovi. Od té doby přiváží nakládané boby pravidelně. Je to jeho pouto s kořeny, s půdou, z níž vzešel.

Téma domova, nebo spíše ztraceného domova je tu výrazné. Jak říká autor o jedné z postav hned v úvodu: „Když se v osmnácti stěhoval ze zapadákova v Čchinlingských horách, aby se usadil v metropoli, považoval to za největší štěstí, jaké ho mohlo v životě potkat. Až po padesátce mu došlo, že většina Číňanů přišla o svůj domov a že to není vůbec žádné štěstí, ale tragédie celé Číny.“

V knize najdeme odkazy k buddhismu a také k taoismu, jímž je psaní Ťia Pching-wa prosyceno. Taoismus je filozofií, náboženstvím i stylem života.

Vše se stále mění. Bouře se přežene, jednou smete jednoho, jindy druhého. Vše je pomíjivé, i mocní činovníci a jejich zákazy. Nic také není černobílé. A pak je tu příroda, jejíž je člověk nedílnou součástí a která do děje neustále vstupuje ve formě počasí, zvířat, rostlin a také jídla. Otevřít za dvacet let je kniha velmi tělesná. Každá myšlenka zde koření v těle, psychické útrapy se projevují nemocemi a tím nejspolehlivějším lékem na všechno je jídlo. Nikdy není tak zle, aby nepomohlo něco dobrého uvařit. Ovšem své místo má i trávení, vylučování, krev. Nic není odděleno od druhého, vše tvoří celek.

Síla obrazů

Čínský jazyk je pro laika tak nezbadatelné, ohromné území, že mohu opravdu jen tušit, jak velké překladatelské mistrovství Zuzana Li nebo překladatel Padlé metropole Denis Molčanov na textech Ťia Pching-wa předvedli.

V češtině čteme košatý, bohatý text se znepokojujícími přesahy do hovorové řeči, nebo snad jakéhosi pro ty účely vytvořeného nářečí. Vyvstává zde jemný, občas černý smysl pro humor a grotesku. Situace často vidíme jako na scéně, důležité je načasování.

Obrazy jsou mocné a útočí přímo: „Sněženka ležela na nemocničním lůžku bílá jako stěna, i ty nejzářivější květy, když opadají v plískanici, na zemi vyblednou, zajdou, nakonec je z nich špína.“

Nebo: „Projížděli horami, právě vjížděli do tunelu, vlak mocně zahoukal, vše se roztřáslo a rozhoupalo, na oknech zůstávaly po náletech ptáků špinavé a krvavé šmouhy. Z tunelu vyjeli do širokého údolí říčního koryta, kde vykroužili oblouk kolem vysokého zlatého vavřínu, jinanu dvoulaločného.“

Ťia Pching-wa píše s vědomím historické perspektivy, ve formě i v tématech jeho díla lze najít mnoho odkazů ke klasickým dílům čínské literatury, umění a filozofie. Ale rovněž ke světu lidových mýtů a bájí. Pro nepoučeného západního čtenáře jsou tyto odkazy většinou nerozluštitelné, přesto působí svou poezií.

Odlišná svoboda

„Ano, mám už svůj věk, ale dokud budu moci, budu psát, budu psát, co psát chci, prozatím, zatím, z dlouhých výdechů nechť je vítr, z krátkých oblaka,“ píše v doslovu Ťia Pching-wa.

Ač napsal zakázaný román, sám nikdy zakázaným autorem nebyl, musel však několik let snášet ostrou oficiální kritiku i odliv čtenářů. Ty roky přečkal trpělivou tvorbou, než si opět vydobyl vydavatelský a čtenářský zájem.

Dnes žije v ústraní, v Si-anu. Není disident, ale také mu — jak říká situace znalá Zuzana Li — nevyjde všechno, co napíše. Musí se přizpůsobovat, kličkovat a čekat na vhodnou dobu. Zacházet s politickou situací. Čínští spisovatelé jsou na to prý zvyklí, taková je jejich realita. V tom přístupu se odráží odlišné vnímání času od našeho, západního, a také odlišný pojem svobody. Svoboda je schopnost odhadnout správnou chvíli, kdy lze věci posunout vpřed, neběžet se zaťatou pěstí proti zdi. Je v tom, jak píše Ťia Pching-wa, dokázat se zabydlet v každé situaci.

Ke kouzlu této spíš nenápadné knihy patří, že Ťia Pching-wa v ní sebezáchovný postoj sice vyznává, ale zároveň jej odsuzuje a stydí se za něj. Zatímco na zaťatou pěst profesora Motýla klade oslavný květ.

Autorka je spisovatelka, autorka divadelních her a novinářka.