17/04/2015 | ukázka |

Vzorec řeči

Nakladatelství Torst chystá k vydání Vzorec řeči, výbor esejů, kritik a studií spisovatele, básníka a kritika Karla Miloty. Editor Jan Šulc z něj pro H7O vybral na ukázku raritní záznam z rozhlasové přednášky o hudbě.

Hudba českých kantorů 18. století

Je pozdní zimní odpoledne, mráz táhne polem. Muž, který se vrací z procházky podle Jizery, si přitáhne silný plášť těsněji k tělu a očima trochu zaslzenýma mrazem se rozhlédne po krajině. Je to česká krajina jako každá jiná, kdesi na Mladoboleslavsku, taková, jakou známe všichni, i když v ní chybějí asfaltované silnice, dráty elektrických vedení a čáry tryskových letadel na obloze. Chřestící zmrzlé rákosí, kalný odlesk oranžového slunce na zamrzlé tůni, i ten pocit, že teď, nedlouho před Vánoci, by už konečně mělo sněžit, to všechno známe stejně dobře jako muž u Jizery. Ale z jásavé poslední věty jeho varhanního koncertu in C jsme nepoznali, že tento syn kantora a sám kantor a regenschori žije se svou rodinou málem v nouzi. Kdyby častěji hrával na svatbách, pohřbech a zábavách, vyneslo by mu to ke skromnému učitelskému platu určitě víc než velké mše, které v nikým nezaplacených opisech šíří jeho jméno po Čechách. Až bude jednou v roce 1791 necelý měsíc po Wolfgangu Amadeu Mozartovi umírat, zůstanou po něm kromě množství hudby a dobré vzpomínky jeho žáků jen dluhy. Dluhy jeho dědicové poplatí. Dnes jsme tomuto skladateli dlužni spíše my. Dívejme se za ním ještě chvíli, jak se za počínajícího soumraku blíží k městečku, kde se narodil a kde také zemře. To městečko má jméno Bakov. A muž u Jizery, který se v občanském životě jmenuje Linka, podepisuje své skladby svátečním, zvlášť k tomu účelu zvoleným jménem, jen nepatrně odlišným: Jiří Ignác Linek. Podívejme se za ním ještě naposled a už ho nezdržujme. Vánoce jsou přede dveřmi a kostel svatého Bartoloměje na bakovském náměstí čeká na letošní novou pastorelu.

Hudba českých kantorů 18. století je u nás už dávno předmětem sympatií hudebního publika, ale také zdrojem omylů. Máme tu na mysli ono běžné klišé, představu jakýchsi milých a prostinkých pološumařů, jejichž hlavní a skoro jediný půvab je v líbezné naivitě připomínající lidové malůvky na skle. Jistě to platí o mnohých z nich, kteří se bez náležité technické přípravy a se skrovničkou invencí dali strhnout dobovou vlnou komponování a vytvořili hrstku opusů, jež si docela rádi poslechneme a vzápětí na ně zapomeneme. Ovšem vůdčí představitelé této zajímavé a cenné vrstvy české hudby, to byli skladatelé znamenitě školení a svěžestí a originalitou své hudební řeči předčí řadu dvorských rokokových skladatelů zvučnějších jmen, kteří měli to štěstí, že získali renomé v některém významném středisku hudebního života v zahraničí. V provinčních Čechách se tehdy na kůrech i v kapelách uplatnil výkonný hudebník, ale skladatel tu mohl být těžko prorokem, protože byl odkázán výhradně na šíření své tvorby v opisech. A když pak krize chrámové hudby, té, na kterou se naši kantoři museli z praktických důvodů především zaměřovat, pokryla v minulém století velké a závažné kompozice prachem archivů, vytvořily se předpoklady k tomu smíšení hodnot, jaké přetrvává až dodnes: že totiž spíše než podstatná díla od těchto autorů popularizujeme a známe půvabné maličkosti. Ostatně nekřivděme těmto maličkostem, často tvořeným doslova a do písmene pro lidové publikum. Jestliže pro své bakovské hudebníky a posluchače napsal takovou maličkost Jiří Ignác Linek, snadno mohla vzniknout krásná malá pastorální symfonie D-dur, ve třech větách vyjadřující tradiční atmosféru českých Vánoc tak sugestivně, jak je jen možné.

Choceňský skladatel a kantor Tomáš Norbert Koutník je zvláštním zjevem svého druhu už svým rokem narození. Narodil se roku 1698. Je tedy o generaci starší než Linek. A porovnáme-li tento údaj s jeho hudbou, zdá se nám to neuvěřitelně brzo, neboť ona se výrazně hlásí k tehdy avantgardnímu proudu přechodného stylu od barokní polyfonie k novému slohu rokoka a klasicismu. Druhou zvláštností je, že za 77 let života napsal Koutník poměrně málo skladeb; ty však vesměs nesou pečeť výrazné osobnosti a suverénní ruky zkušeného skladatele. Od pastorel na české texty až třebas po vznešené Requiem Es-dur, ve zkrácené podobě známé z gramofonové nahrávky. Snad patřil tento autor mezi netypické zjevy a v této době horečné kompoziční činnosti psal hudbu jen pro své potěšení, což by byl luxus, který zůstal přemnohým jeho současníkům odepřen.

V jiných Koutníkových dílech se navíc jeho lidový pastorální styl originálně a přirozeně spojuje s majestátní melodikou a kompozičním mistrovstvím skladatele vysoké třídy. Tak je tomu například ve sborovém Regina coeli na text latinský, pádném a slavnostním díle s pomalou částí plnou líbezného lyrismu, na jaký jsme zvyklí spíše u skladatelů o generaci mladších. K tomu jeden skoro anekdotický detail: všimněte si, jakými efekty vzbuzujícími dojem virtuozity vybavil Koutník part klariny, vysoké barokní trubky, jejíž neznámý choceňský hráč určitě virtuosem nebyl. Získat maximální účinek i z omezených prostředků — není i toto jedním z tvůrčích tajemství opravdového muzikanta, jakým Tomáš Koutník byl?

Poslední z našich hostů v dnešním malém vzpomínání na staré české kantory je výjimečným případem mezi svými současníky, i když svými povinnostmi při kostele a škole u Svatého Víta v Praze mezi kantory vlastně také patří. Dosáhl už v mladém věku všeho, co mu hudební Praha mohla nabídnout; aspoň pokud šlo o pocty, ne-li už o hmotné statky. A jeho strmá životní dráha připomíná let komety. Tvořil horečným tempem, jako by cítil za zády rodovou nemoc, která ho v pouhých třiceti devíti letech v pražské nemocnici Milosrdných bratří udolá. Ačkoliv z jeho rozsáhlého díla nevyšla za jeho života tiskem ani nota, jeho mše a jiné skladby jsou rozesety nejen po našich zemích, ale i po zahraničí. Ano, je to František Xaver Brixi. Snad nejradostnější skladatel velké chrámové hudby, jaký kdy u nás žil. Sólisté v slavnostní Pastorální mši D-dur, pojaté téměř jako strhující lidová slavnost, jen tlumočí a zvýrazňují myšlenky a pocity zástupů ztělesněných sborem: pocity radosti, krásy a lásky, touhy po důstojném, spravedlivém a plném životě, hodném jména člověka. A tomuto poselství přes přehradu staletí rozumíme dnes i my.

Redakčně upraveno