Jejich tématem byly tři dekády soukromého, respektive intimního života ženy narozené v době vrcholícího husákovského babyboomu. Autorky, ač jsou samy Johaniny vrstevnice, neusilují o obecnou generační výpověď, soustředí se takřka výlučně na rovinu privátní, a krok dějin tak v knize vytváří jen obyčejnou kulisu k hledání (a povětšinou k nenalézání či ztrácení) milostného štěstí hlavní hrdinky.

S Johanou se poprvé setkáváme krátce před dovršením jedenácti let, kdy žije ve společném bytě s dědečkem, babičkou a matkou. Otec rodinu opustil, když byly Johaně čtyři roky, a jeho zmizení je tabu. Odhodlání a posléze i snaha nalézt jej a získat odpověď na otázku „proč“ se stává druhým leitmotivem knihy, protože jeho odchod je zdrojem traumatizace Johany (i její matky) a ona doufá, že případné setkání scelí střepiny jejího života do smysluplného celku. Čtenář pak sleduje Johanin život po tři následující desetiletí, její dospívání provázené naivními sny a iluzemi, „léta učednická“ s lehkými i těžkými doteky dospělosti, a opouští ji na počátku středního věku jako životem mírně otlučenou ženu, z jejíchž ideálů sice již mnoho nezbývá, ale stále dokáže zachovat alespoň špetku optimismu milostným i jiným debaklům navzdory.

Novela je vlastně i příběhem o absenci a selhávání pozitivního mužského elementu v životech žen, které touží naplnit svůj život opravdovou láskou: tento aspekt knihy asi příliš nepotěší feministicky orientovanou kritiku — ženy zabydlující knihu se totiž bez muže a lásky nepovažují za celistvé a plnohodnotné. Johaninu prababičku i matku opustili otcové jejich dětí, Johana i její matka se pak povětšinou marně pokoušejí najít vhodného partnera — po kratší (zřídkakdy delší) době však dojde k dalšímu vztahovému debaklu. Autorky tuto skutečnost nijak nereflektují, takhle to zkrátka v životě chodí a není důvod se nad tím hlouběji zamýšlet. Hlavní hrdinka nemá na muže štěstí, partnery si volí špatně, ačkoli postupem času od nich požaduje méně a méně. Psychologická stránka knihy (a s ní i „uvěřitelnost“ příběhu) je vůbec poněkud problematická — Johana je nadprůměrně inteligentní, zvládne (současně s prací) vysokoškolské studium ve Spojených státech amerických, přesto však prakticky celou dobu působí jako citově nevyzrálá osobnost, která se třeba během studií neváhá stát dívkou balkánského mafiána a v pozdějším věku nerozpozná, že její partner „obhospodařuje“ kromě ní i ostatní kolegyně v práci. Ačkoli perfektně ovládá angličtinu a má zkušenost s životem ve Spojených státech, nemůže v Praze sehnat adekvátní práci a tak dále. To je ovšem nechtěný důsledek záměru autorského tria napsat knihu, jejíž předlohou „byly postřehy z našeho života, z života kolem nás a potřeba něco sdělit“. Ano, hodně lidí se v detailech poznat může, ale celek je vždy víc než pouhý souhrn detailů — a zde se zkrátka celistvost a přesvědčivost díla nedostavily: prozaické střepiny se nescelily.

Kolektivní psaní pak přineslo i jiný problém — autorky sice zvolily ich-formu, která umožní hlubší ponor do vypravěččina světa, ale užití historického prézentu spolu s absencí retrospektivy vede k nežádoucí stylové neutralitě. U vyprávění pokrývajícího tři desítky let by bylo logické pracovat s proměnou lexika a stylu v souladu se zráním hlavní postavy — tak, jak ji čtenář v linearitě času příběhu sleduje. To se však neděje, styl se proměňuje jen nepatrně (nejvíce ve druhé části knihy, která připomíná takzvané „dramaturgické psaní“ — krátké věty, třívětá souvětí), což by odpovídalo spíše psaní ukotvenému v jednom časovém bodě, psaní retrospektivnímu. Tento nesoulad působí velmi rušivě a je škoda, že autorky zůstaly až příliš věrny své „štafetě“ a neodhodlaly se k alespoň mírnému experimentování.

Užití písňových textů jako pojítka jednotlivých částí pak trochu připomíná (spolu se zmíněným scenáristickým psaním) Džínový svět Radka Johna nebo bestsellerový rukopis Johannesa Maria Simmela v knize Láska je jen slovo. I to dotváří výsledný dojem, že Johana je knihou napsanou sice relativně zručně, ale ve své podstatě naprosto neobjevně, že jí schází hlubší raison d’etre. Štafeta autorského trojhlasu a deskripce obyčejného života zkrátka samy o sobě na dobrou literaturu nestačí.


Zuzana Dostálová — Pavla Horáková — Alena Scheinostová: Johana, Paseka, Praha 2018