13/11/2018 | recenze |

Za trochu lásky…

Hudebnice a spisovatelka Zuzana Dostálová ráda experimentuje, proto založila roku 2015 na Facebooku projekt s názvem Povídky ze zdi, jehož podstatou bylo takzvané štafetové psaní. Při něm spolupracuje vždy pětice autorů na jednom textu, každý má dvacet čtyři hodin na jednu normostranu. Upravená podoba tohoto experimentu stála zjevně za vznikem novely Johana, v níž spojila své autorské síly se spisovatelkou Pavlou Horákovou a publicistkou Alenou Scheinostovou.

Jejich tématem byly tři dekády soukromého, respektive intimního života ženy narozené v době vrcholícího husákovského babyboomu. Autorky, ač jsou samy Johaniny vrstevnice, neusilují o obecnou generační výpověď, soustředí se takřka výlučně na rovinu privátní, a krok dějin tak v knize vytváří jen obyčejnou kulisu k hledání (a povětšinou k nenalézání či ztrácení) milostného štěstí hlavní hrdinky.

S Johanou se poprvé setkáváme krátce před dovršením jedenácti let, kdy žije ve společném bytě s dědečkem, babičkou a matkou. Otec rodinu opustil, když byly Johaně čtyři roky, a jeho zmizení je tabu. Odhodlání a posléze i snaha nalézt jej a získat odpověď na otázku „proč“ se stává druhým leitmotivem knihy, protože jeho odchod je zdrojem traumatizace Johany (i její matky) a ona doufá, že případné setkání scelí střepiny jejího života do smysluplného celku. Čtenář pak sleduje Johanin život po tři následující desetiletí, její dospívání provázené naivními sny a iluzemi, „léta učednická“ s lehkými i těžkými doteky dospělosti, a opouští ji na počátku středního věku jako životem mírně otlučenou ženu, z jejíchž ideálů sice již mnoho nezbývá, ale stále dokáže zachovat alespoň špetku optimismu milostným i jiným debaklům navzdory.

Novela je vlastně i příběhem o absenci a selhávání pozitivního mužského elementu v životech žen, které touží naplnit svůj život opravdovou láskou: tento aspekt knihy asi příliš nepotěší feministicky orientovanou kritiku — ženy zabydlující knihu se totiž bez muže a lásky nepovažují za celistvé a plnohodnotné. Johaninu prababičku i matku opustili otcové jejich dětí, Johana i její matka se pak povětšinou marně pokoušejí najít vhodného partnera — po kratší (zřídkakdy delší) době však dojde k dalšímu vztahovému debaklu. Autorky tuto skutečnost nijak nereflektují, takhle to zkrátka v životě chodí a není důvod se nad tím hlouběji zamýšlet. Hlavní hrdinka nemá na muže štěstí, partnery si volí špatně, ačkoli postupem času od nich požaduje méně a méně. Psychologická stránka knihy (a s ní i „uvěřitelnost“ příběhu) je vůbec poněkud problematická — Johana je nadprůměrně inteligentní, zvládne (současně s prací) vysokoškolské studium ve Spojených státech amerických, přesto však prakticky celou dobu působí jako citově nevyzrálá osobnost, která se třeba během studií neváhá stát dívkou balkánského mafiána a v pozdějším věku nerozpozná, že její partner „obhospodařuje“ kromě ní i ostatní kolegyně v práci. Ačkoli perfektně ovládá angličtinu a má zkušenost s životem ve Spojených státech, nemůže v Praze sehnat adekvátní práci a tak dále. To je ovšem nechtěný důsledek záměru autorského tria napsat knihu, jejíž předlohou „byly postřehy z našeho života, z života kolem nás a potřeba něco sdělit“. Ano, hodně lidí se v detailech poznat může, ale celek je vždy víc než pouhý souhrn detailů — a zde se zkrátka celistvost a přesvědčivost díla nedostavily: prozaické střepiny se nescelily.

Kolektivní psaní pak přineslo i jiný problém — autorky sice zvolily ich-formu, která umožní hlubší ponor do vypravěččina světa, ale užití historického prézentu spolu s absencí retrospektivy vede k nežádoucí stylové neutralitě. U vyprávění pokrývajícího tři desítky let by bylo logické pracovat s proměnou lexika a stylu v souladu se zráním hlavní postavy — tak, jak ji čtenář v linearitě času příběhu sleduje. To se však neděje, styl se proměňuje jen nepatrně (nejvíce ve druhé části knihy, která připomíná takzvané „dramaturgické psaní“ — krátké věty, třívětá souvětí), což by odpovídalo spíše psaní ukotvenému v jednom časovém bodě, psaní retrospektivnímu. Tento nesoulad působí velmi rušivě a je škoda, že autorky zůstaly až příliš věrny své „štafetě“ a neodhodlaly se k alespoň mírnému experimentování.

Užití písňových textů jako pojítka jednotlivých částí pak trochu připomíná (spolu se zmíněným scenáristickým psaním) Džínový svět Radka Johna nebo bestsellerový rukopis Johannesa Maria Simmela v knize Láska je jen slovo. I to dotváří výsledný dojem, že Johana je knihou napsanou sice relativně zručně, ale ve své podstatě naprosto neobjevně, že jí schází hlubší raison d’etre. Štafeta autorského trojhlasu a deskripce obyčejného života zkrátka samy o sobě na dobrou literaturu nestačí.


Zuzana Dostálová — Pavla Horáková — Alena Scheinostová: Johana, Paseka, Praha 2018