Co je pro vás při psaní knih pro děti podstatné?

Téma mě musí bavit. Musím cítit, že mám dobrý nápad, že mi slova kloužou z hlavy hladce ven. V umění prý pravda může mít mnoho podob, ale lež se vždy pozná. Ne že bych svoje psaní považovala za kdovíjaké umění, ale tohle, myslím, funguje. Děti neošulíte. Věřím, že kdybych pro ně napsala text, který bych ze sebe musela pracně mačkat, poznaly by to a daly by mým knížkám košem. Ze zásady děti nepodceňuji, nesnižuji laťku, nepitvořím se. Věřím, že co baví a zajímá mě, tomu s úsměvem porozumí i malí čtenáři.

Jaký typ příběhu byste nerada zaznamenala?

Řekla bych, že na každém příběhu lze objevit něco pozoruhodného. Spíš si dovedu představit okolnosti, za kterých bych nechtěla nic zaznamenávat. Z donucení, bez možnosti svobodně se rozhodnout co a jak budu psát.

Napsala Milada Rezková, ilustrovali Jan Šrámek a Veronika Vlková. Knihu vydala Paseka v roce 2019.

Znamená to, že byste nechtěla psát knihu na zakázku?

To ne. Práce na zakázku vítám. To je metro, čéče! je právě ten případ. Dostala jsem přátelskou nabídku, rozhodla se, že ji přijmu, a byla to krásná zkušenost. Všichni zúčastnění — ilustrátor, grafikové, redaktor — se respektovali, vzájemně se snažili inspirovat, nikdo nikoho do ničeho nenutil. To jsem měla na mysli, když jsem mluvila o svobodě, která je pro mě nezbytná. Samozřejmost, která pro autory před třiceti lety a více samozřejmostí nebyla.

Sledujete vývoj dětské literatury? 

Sleduji a jsem nadšená. Vzpomínám si, že před asi dvanácti lety, když jsme s ilustrátorem Lukášem Urbánkem začínali koketovat s myšlenkou na vlastní knížku, jsme si z každé návštěvy cizí země vezli batoh dětských knih. Fascinovaly nás. Byly tak nadupané, objevné, jiné… Zkrátka parádní. V posledních letech už si jich tolik nevozíme. Současná česká dětská knižní tvorba se, zejména zásluhou malých nakladatelství, dávno dostala na světovou úroveň. Na tomhle poli se tu dějí báječné věci. Obecná ani odborná veřejnost to, myslím, zatím příliš nedoceňuje, ale jsem optimistka, věřím, že to přijde.

A co ocenění Zlatá stuha či katalog Nejlepší knihy dětem?

Ceny jsou fajn, potěší. Několik knih, na kterých jsem se podílela, ceny dostalo. Ale co dál? Řekněte, jak často se setkáte v širším veřejném prostoru s recenzemi na dětské knihy? Netvrdím, že nikdy. Jen mám pocit, že na to, jak úžasné úrovně současná domácí dětská knižní tvorba dosahuje, jí není věnovaný adekvátní prostor. A ať mě přejede metro, jestli fňukám nad svým vlastním nedoceněním. Hovořím o celé té široké škále fantastických nakladatelských počinů posledních let.

Napsala Milada Rezková, ilustroval Lukáš Urbánek. Vydal Labyrint v roce 2016.

Co je pro rodiče malých čtenářů důležité?

Řekla bych, že jsou rodiče, kteří očekávají klasiku. Něco, co znají z vlastního dětství, co jim připomene časy, kdy byli sami malými dětmi. A pak je stále větší skupina rodičů, kteří vítají, když má knížka vedle zábavného či pohádkového efektu také vzdělávací přesah. Obecně doufám, že rodiče od knih očekávají, že z nich i jejich dětí udělají chytřejší, zábavnější a veselejší lidi.

Tušíte, co od knih očekávají naopak děti?

Snad pořád to stejné jako kdysi — dobrodružství, zábavu, příběhy, zázraky. Možnost být na chvilku někým jiným. A naivně doufám, že trošku i alternativu k digitálním technologiím.

Je nějaké téma, o kterém se podle vás ve světě dětí málo mluví a které vás láká?

Dvě taková se nám zpracovat podařilo. Tím prvním bylo téma smrti. Té jsme se věnovali před deseti lety v knížce Babočky. Dodnes mám tu knihu nesmírně ráda. Nestal se z ní hit desetiletí, ale plno lidí za mnou přišlo s tím, že jim napříč celou rodinou Babočky pomohly a snad trochu usnadnily snášet smutek nad ztrátou blízkého člověka. Druhým tématem je lidský strach, kterému jsme se podívali na zoubek v knížce Neboj, neboj!. Ta vyšla před dvěma lety.

Napsala Milada Rezková, ilustroval Lukáš Urbánek. Vydal Labyrint v roce 2010.