Objevují se už tradiční nesmyslná tvrzení o šprtání či „pseudoakademických znalostech“, viz článek Roberta Čapka, přičemž je zjevné, že autor o maturitě v podstatě nic konkrétního neví a současně mu nedochází smysl certifikační zkoušky. Marek Švehla, novinář nikoli bez renomé, se pak vůbec nepoučil z debaklu při svém dřívějším vstupu na maturitní pole, kdy mu byla právem vytknuta neobjektivita, zmatenost a neschopnost dobrat se podstaty problému: totéž by se totiž dalo napsat o jeho čerstvém článku Zkouška z povinnosti (Respekt 15/2018), kde např. lživě tvrdí, že při maturitní písemné práci z českého jazyka „na kvalitě textu, literární či ideové nápaditosti nezáleží“ – seznámit se s maturitními kritérii se zjevně neobtěžoval. Neméně suverénně píše: „Centrální hodnocení zkrátka učinilo ze slohové části maturity zkoušku z dodržení striktních, někdy nepochopitelných formalit, na které budou moci maturanti hned po zkoušce zapomenout. V reálném životě už se od nich bude žádat originalita, nápaditost nebo věcná strohost, tedy to, co maturitní zkouška pomíjí jako nedůležité, nebo to přímo potírá.“

To opravdu musíme potisící uvádět, že dodržení tématu, útvaru a komunikační situace je alfou a omegou valné většiny našich vyjádření a že kdyby Marek Švehla místo úvodníku odevzdal třeba reportáž, asi by ho šéfredaktor nepochválil? Nebo že různé útvary mají různé zákonitosti, takže originalita je namístě rozhodně více ve vypravování než třeba v administrativním textu? A s „věcnou strohostí“ (sic!) to bude podobné… Svoje tvrzení se pak Švehla snaží dokumentovat na žánru eseje, jenže diletantsky přechází, že tento termín už u nás zdomácněl minimálně ve dvou významech a že ani jeden z typů tohoto útvaru se u maturity pro svoji náročnost už několik let nezadává.

Švehla dále předestírá systém uplatňovaný v USA, kdy student sbírá kredity během celého studia – to je sice námět hodný diskuse, ale (aniž to autor alespoň naznačuje) polemizuje s českou maturitou en bloc, nikoli tedy jen s její státní částí. Následují pak stále omílaná tvrzení, např. o snaze „víc třídit“, spojená s naprostým nepochopením podstaty maturitního problému, kterým je předimenzovanost počtu středoškoláků a z ní vyplývající nesouměřitelnost studijních předpokladů aspirantů na maturitu, dále devalvace pojmů středoškolské vzdělání a maturita a také devastace učňovských oborů.

Smutnou kapitolou je pak fakt, že Respekt nezveřejnil, a tedy zamlčel můj webový komentář ke Švehlovu článku, v němž otevřeně, ostře, ale korektně píšu to, co si o článku myslím – že se v něm Švehla projevuje jako manipulátor a lhář, že jde o text diletantský, zapadající do linie maturitní publicistiky, která upřednostňuje názor a snahu škodit. Zato ale Respekt bez rozpaků vyslal do světa poněkud nechutné vyjádření O. Hausenblase (píše se zde o „pánech a jejich slouzích“, maturita je přirovnávána ke „stupidnímu šmejdu“), jež se bez ohledu na realitu snaží vydávat státní maturitu za odbytou věc. Přitom právě Hausenblas se ve věcných maturitních problémech pravidelně zásadně mýlí“. A bez odpovědi zůstává další komentář, (zřejmě studentský) věcný dotaz na to, zda se Švehlou rozebírané útvary – v textu se rozebírá hlavně esej – objeví v maturitním zadání. (Samozřejmě neobjeví – a Švehla to buď vůbec neví, protože dané problematice nerozumí, nebo ví; pak jen potřeboval klacek k podpoře svých tvrzení.)

Je otázkou, proč Respekt – v časech, kdy svoboda médií začíná být reálně ohrožena – nerespektuje základní pravidla rovné diskuse, byť se jedná „jen“ o webové komentáře, a nahrává tak těm, pro něž jsou média a novináři snažící se o nezávislost mediální žumpou či zkorumpovanou pakáží.

Dále už snad stačí pouhé titulky, viz rozhovor v DVTV Maturitní slohy? Témata jsou neuvěřitelně blbá a kritéria hodnocení gumová, kritizuje češtinářka – rozuměj češtinářka, jež se stejně jako Švehla či Hausenblas drží svých dogmat bez ohledu na to, že byla v diskusích na školských fórech opakovaně vyvrácena. „Neuvěřitelně blbá“ témata kupodivu některé žáky inspirují k vydařeným textům, jak dosvědčují např. ukázky na stránkách Asociace češtinářů. Kritizující češtinářka ve svém zmatečném rozhovoru navíc uvádí, že na rozdíl od jejího sdružení – Společnosti učitelů českého jazyka a literatury – je Asociace češtinářů zvána na „schůzky“ s Cermatem nebo MŠMT (přesné určení není z rozhovoru zřejmé). Toto tvrzení je zcela nepravdivé, navíc podle vyjádření Cermatu SUČJL nikdy Cermat oficiálně nekontaktovala.

Zkrátka – maturita začala, její špinění pokračuje.