Žerou a pijí a následně to všechno vyměšují. Spí a chrápou při tom. Potí se horkem, třesou se zimou. Vede je chtíč. Páří se. Jejich narození a smrt nejsou na pohled nic pěkného. Zkrátka zvířata, lidé nejsou nic jiného než zvířata! Ovšem, jenže lidé, jedině lidé, jsou nadáni rozumem. Rozum je odlišuje, staví je vysoko nad ostatní tvory. Přinejmenším to tak odedávna říkali západní filozofové.

V naší hanbě, v našem pohoršení nad lidskou zvířeckostí nás mohl utěšovat alespoň poukaz na rozum, schopnost, díky níž jsou lidé vzdělaní a moudří. Vždy to byl spíše rozum než jazyk — zdálo se, že jakousi formu jazyka mají i jiní živočichové. Rozum spíše než duše — ta je zase příliš tajuplná. Díky rozumu byli sice lidé stále ještě živočichové, zvířata to ale přece jen nebyla.

Rozum: Kazová superschopnost?

S Darwinem přišlo zjištění, že veškeré rysy společné všem lidem nejsou darem od bohů, ale výsledkem biologické evoluce. A jelikož i rozum je takový rys, i on se musel nějak vyvinout. A proč ne? Copak přirozený výběr nevedl ke vzniku celé řady takřka zázračných mechanismů?

Vezměte si třeba zrak. Tuto neuvěřitelnou biologickou adaptaci využívá ke svému prospěchu většina živočišných druhů. Zrak spojuje specializované vnější orgány — oči — s jistými specializovanými částmi mozku, přičemž z různých vzorců stimulace oční sítnice dokáže vyvodit velice přesné informace o vlastnostech, poloze a pohybu vzdálených objektů. To je nesmírně složitý úkol, ve všech ohledech mnohem složitější než úkol rozumu. Odborníci na umělou inteligenci se usilovně snaží vytvořit jak model zraku, tak i model procesu uvažování. Počítačový zrak je dosud v plenkách a zdaleka nedosahuje výkonu zraku lidského. Pokud jde ale o počítačový model procesu uvažování, říká se (možná poněkud optimisticky), že si vede dokonce ještě lépe než lidský rozum. Pokud se tedy mohl vyvinout zrak, proč ne rozum?

Převládá názor, že rozum — dokonce ještě víc než zrak — je víceúčelová schopnost. Rozum pozvedá poznávání do nových výšin. Zvířata rozumem nevládnou a jejich poznávání se musí spolehnout na instinkt; vědění a jednání čelí tím pádem drastickým omezením. S pomocí rozumu však poznávání dosahuje vyšší úrovně vědomostí ve všech oblastech a zaměřuje jednání na nové, ambiciózní cíle. Tak se to alespoň obvykle tvrdí. Ale počkat: je-li rozum opravdu taková superschopnost, proč se na rozdíl od zraku vyvinul pouze u jednoho druhu?

Je pravda, že některé mimořádné adaptace jsou poměrně vzácné. Jenom několik málo druhů — například netopýři — využívá echolokační systémy. Netopýr vydává ultrazvuk, který se odráží od ploch v jeho okolí. S pomocí této ozvěny je schopen okamžitě identifikovat a lokalizovat překážky nebo pohybující se kořist. Většina zvířat něco takového vůbec nedokáže.

Zrak a echolokace mají mnoho společného. Jeden úzce vymezený druh záření — v případě zraku světlo, v případě echolokace ultrazvuk — poskytuje informace důležité pro celou řadu kognitivních a praktických cílů. Proč je tedy zrak tak běžný a echolokace tak vzácná? Protože ve většině prostředí je zrak mnohem efektivnější. Echolokace je adaptivní pouze v takové ekologické nice, kde je zrak buď nepoužitelný, anebo má výraznou nevýhodu — například pokud bydlíte v jeskyních a lovíte v noci jako netopýři.

Je tedy rozum tak vzácný — nebo dokonce jedinečný, omezený na jediný druh — právě proto, že je adaptivní pouze ve velmi zvláštní ekologické nice, kterou obývají výhradně lidé? Tato fascinující možnost rozhodně stojí za průzkum. Neslučuje se ale s naším běžným pojetím rozumu jako schopnosti, která zlepšuje poznávání bez ohledu na prostředí, v němž působí, a úkol, jemuž se věnuje. Pochopit, proč pouze několik málo druhů disponuje echolokací, je snadné. Pochopit, proč pouze lidé disponují rozumem, je mnohem těžší.

Vezměte si kola. Zvířata kola nemají. Proč ne? Vždyť postavit vozidla s koly je mnohem jednodušší než postavit vozidla s nohama nebo křídly (stejně jako je mnohem jednodušší vyvinout modely myšlení než modely zraku). Jenže umělá kola se vyrábějí odděleně a až následně se připojí k vozidlu, zatímco biologická kola by musela vyrůst přímo in situ. Jak by mohlo být volně se otáčející kolo napojené prostřednictvím nervů a cév na zbytek těla, případně jak by mohlo fungovat, aniž by bylo připojené? Schůdná biologická řešení si dokážeme představit jen stěží. A to je jen část celého problému.

Aby se mohla vyvinout složitá biologická adaptace, musí jí předcházet množství evolučních kroků od primitivních předchůdců až po plně rozvinuté mechanismy, přičemž každou další modifikaci musí přirozený výběr upřednostnit (anebo ji alespoň nesmí eliminovat). Například složité zrakové systémy hmyzu, měkkýšů či savců se všechny vyvinuly z pouhých buněk citlivých na světlo; při tom prošly dlouhou řadou modifikací, z nichž každá byla buď adaptivní, anebo neutrální. Podobná řada adaptivních kroků od zvířat bez kol až po zvířata s koly byla zřejmě buď nemožná, anebo alespoň tak nepravděpodobná, že nikdy nenastala.

Možná je tedy rozum ve vztahu ke zvířecímu poznávání totéž, co jsou kola ve vztahu k pohybovému ústrojí zvířat: nesmírně nepravděpodobný evoluční výsledek. Třeba je rozum tak vzácný proto, že se musel vyvinout skrze řadu velmi nepravděpodobných kroků, a tak k tomu došlo pouze jednou, z evolučního hlediska velmi nedávno a ve prospěch jediného šťastného druhu — nás.

Ovšem ta řada kroků, skrze něž se rozum údajně vyvinul, zůstává tajemstvím. Zdá se, že rozum nezapadá mezi jiné, obyčejnější kognitivní schopnosti lidí o nic lépe, než zapadají superschopnosti Supermana nebo Spidermana mezi jejich běžné lidské vlastnosti. Mohli bychom samozřejmě tvrdit, že rozum vůbec žádná biologická adaptace není: spíše je to něco jako roub, jakýsi doplněk, kulturní zlepšovák — vynalezený v antickém Řecku, jak kdosi poznamenal. Jak by však druh, který superschopností rozumu nedisponuje, mohl něco jako rozum vymyslet? Rozum sice nepochybně těží z různých kulturních inovací, ale sama schopnost určitého druhu produkovat, vyhodnocovat a používat důvody přímo volá po evolučním vysvětlení. Dosavadní vysvětlení však bohužel příliš přesvědčivé není.

Problém je ale ještě horší. Ono nepřesvědčivé vysvětlení je podle všeho dokonce zavádějící. Pro srovnání si představme, že u jednoho živočišného druhu se navzdory všem překážkám přece jen vyvinula biologická kola. Nemáme ani potuchy, jak tato evoluce proběhla. Pokud by však kola živočichovi umožňovala pohybovat se maximálně efektivně v jeho přirozeném prostředí, dovedli bychom si alespoň představit, proč se vyvinula. Jinými slovy, chápali bychom jejich funkci. Očekávali bychom, že živočišná kola budou stejně jako jiné biologické orgány vykazovat určité slabiny a občas nebudou fungovat správně. Neočekávali bychom však, že v tomto pohybovém ústrojí najdeme systémový nedostatek zpochybňující samu jeho funkci — například opakující se rozdíl ve velikosti kol na opačných stranách osy, kvůli němuž zvíře jen s obtížemi udrží směr. Biologický mechanismus popsaný jako chybná adaptace je pravděpodobně chybně popsaný mechanismus. Avšak rozum, tedy v tom smyslu, jak bývá běžně charakterizován, je právě takový případ.

Psychologové tvrdí, že prokázali nedokonalost lidského rozumu. Názor, že rozum koná svou práci docela mizerně, je dnes běžně přijímán. Řada experimentů psychology a filozofy přesvědčila, že lidé se při uvažování dopouštějí nehorázných chyb. A nejde jen o to, že si při uvažování počínají špatně; oni jsou při něm navíc systematicky předpojatí. Kola rozumu zkrátka nejsou vyvážená.

Na pozadí této očividné skutečnosti se rozhořely hádky. Rozum je tedy nedokonalý, ale jak dalece? Jak lze vůbec stanovit, nakolik je rozum úspěšný a nakolik selhává? Jaké mechanismy za to nesou odpovědnost? Účastníci této polemiky se sice často dostávají do trpkých sporů, nepodařilo se jim ale zpochybnit základní dogma. Všichni považují za pevně daný fakt, že úkolem rozumu je pomáhat jedincům dosáhnout vyššího poznání a činit lepší rozhodnutí.

Pokud toto dogma přijmete, je skutečně nepochopitelné, proč se rozumu nedaří být nestranným, objektivním a logickým. Paradoxní je, že rozum nejenže lidi běžně nepřivádí ke společnému názoru, ale právě naopak, často přímo prohlubuje rozpory, které mezi nimi panují. Proč bychom ale vůbec měli to dogma přijímat? Inu, je zde váha tradice… A také se můžete ptát, jakou jinou funkci by měl tedy rozum mít.

Rozum je obvykle vnímán jako dvojí záhada. Není to obyčejný mentální mechanismus, ale kognitivní superschopnost, kterou evoluce — dříve to byli bohové — udělila výhradně nám lidem. A jako kdyby to samo o sobě nebylo dost záhadné, ukazuje se, že ta superschopnost je nedokonalá. Neustále svádí lidi z cesty. Je tedy rozum kazová superschopnost? Opravdu?

Naším cílem je tuto dvojí záhadu vyřešit. Hodláme prokázat, že rozum do mysli jedince, do společenských interakcí i do lidské evoluce dokonale zapadá. Za tím účelem zpochybníme tradici, zavrhneme dogma a znovu se zamyslíme nad mechanismy rozumu i nad jeho funkcí.

Překlad Marek Sečkař

Vychází v nakladatelství Host.