16/04/2016 | téma |

Zajatec představ

David Nemec v románu plném lásky a něžnosti, chladného kalkulování, lží i vzájemné krutosti poměrně surově ohledává existenciální otázku, co vlastně znamená naplnění vztahu mezi mužem a ženou.

Už spoustu let, víc než půl života, si kladu otázku, jestli to byla náhoda, anebo osud, že mě tenkrát v listopadu, pár dnů před Díkůvzdáním, převezli ze státní věznice v Auburnu do Wallkillu. Tehdy jsem to vnímal jako neuvěřitelnou dovolenou. Ve srovnání s Auburnem působil Wallkill téměř snesitelně. Většinu osazenstva tvořili muklové natěšení na podmínečné propuštění, a po celách se té věznici dokonce neříkalo jinak než „Country klub státu New York“.

Na ten poslední Nový rok mého trestu byl ale Wallkill jako každé jiné vězení. Koho nepustili na svátky domů, čuměl na fotbal a společenské místnosti na blocích čpěly testosteronem. Sám jsem fandil klubu Ohio State, už jako kluk jsem žral všechny jeho zápasy, ale když měla Alabama Cukrovou mísu už ve třetí čtvrtině v kapse, raději jsem se vydal po bloku a hledal nějakou zašívárnu, kde bych si mohl v klidu posedět se Simenonovým Špinavým sněhem, který jsem ráno vyhrál v šachách.

Byla z toho ale další osudová záležitost, nebo jak to nazvat. Kdybych byl našel místo, kde bych si mohl o samotě číst, nedošel bych až k zamčené bráně na konci chodby, nezabočil bych do vedlejšího bloku a nenarazil na místnost, která se využívala pro zvláštní příležitosti. To byl poslední zásah osudu. Zapomněl jsem, že na Nový rok je na programu čtení poezie — anebo mi to bylo ve skutečnosti jedno —, ale teď, když jsem měl na vybranou mezi tím smrdícím a křičícím davem v zahulené klubovně, nebo návratem do cely, dospěl jsem k závěru, že mě pár minut slovního exhibování nezabije.

To čtení zorganizoval Stone Hartsfield, zahořklý T. S. Eliot z vězeňské dílny tvůrčího psaní, na niž jsem čas od času docházel, a splašil na ně tři básníky z okolí. Kruhovým okénkem ve dveřích jsem viděl, že jeho pokus obdařit Wallkill špetkou kultury nepřilákal moc velké publikum, a proto jsem se také nakonec rozhoupal a vešel dovnitř.

V místnosti seděla porůznu jen asi desítka muklů. Většinou buzny a vlezdoprdelkové, ale aspoň jsem tím pádem věděl, že to neberou moc vážně.

Tiše jsem zabral jedno sedadlo v zadní řadě a otevřel svoji šachovou trofej. Jenže bachař, co tam měl dozor, mě doslova proklál pohledem, a tak jsem Špinavý sníh prozatím odložil a poslušně se zadíval směrem k pódiu. Hartsfield tam seděl mezi chlápkem v červeno-černé kostkované flanelové košili, který právě dočetl, a nějakým upatlaným vousáčem s olezlou šedou hřívou staženou do ohonu. Všichni tři se tvářili tak soustředěně a zachmuřeně, až to bylo skoro směšné; asi si mysleli, že správní básníci se tak mají tvářit.

Po jejich levici, na druhé straně dřevěného pódia, seděl zástupce ředitele Dawson, který měl tyhle zvláštní příležitosti na starosti, a vedle něj jakási žena. Ta tedy mé představy o správné básnířce rozhodně splňovala. Měla na sobě tmavomodré manšestrové šaty a přes ramena přehozený bílý nabíraný šál a měla dlouhé, leskle černé vlasy, které jí rozevlátě spadaly až k pasu. Vedle hromotluka Dawsona vypadala malá a křehká; tvář měla bledou jak čerstvě napadaný sníh a její jako uhel černé oči se zoufale snažily nikam se nedívat. Jako by sama přítomnost na tom místě na ni měla zničující vliv; aby se uklidnila, neustále upíjela vodu z velké zelené plastikové láhve.

Až do té chvíle jsem si nedělal velké iluze, že by do mého života mohl vstoupit někdo jako ona, někdo, kdo by doslova elektrizoval každou buňku mého těla. Měla na sobě sice ty modré šaty a bílý šál, ale čím víc jsem na ni civěl, tím silnější jsem měl pocit, jako kdyby se do hromady lesklých barevných snímků nedopatřením přimíchala stará sépiová fotografie. A ten pocit ve mně neustále rostl, až nakonec Hartsfield to kouzlo zlomil, když se zvedl ze židle a vyhrabal na pódium. Vrhl na ženu strýčkovský pohled, obrátil se k publiku a pompézně zahlaholil: „Pánové, je mi ctí, že jako dalšího hosta zde mohu přivítat jednu z nejlepších mladých básnířek této země. Seena Schainová.“

Žena velmi nesměle vstala, v rukou stále svírala láhev a opatrně ji nesla, aby nerozlila. Byla vyšší, než jsem myslel, ale dojem křehkosti přetrval. Na nohou měla hnědé kožené kozačky s vysokými dřevěnými podpatky, které hlasitě zacvakaly na podlaze, když vykročila k pódiu. Postavila láhev na zem, složila ruce a zadívala se kamsi vysoko nad publikum. Dokonce se mi zdálo, že zavřela oči, než promluvila.

„Nikdy o svých básních nemluvím. Prostě je říkám.“ Její hlas byl měkký, roztřesený, trochu ochraptělý. Seena Schainová.

Tehdy jí říkali „královna moderní milostné poezie“ a psali o ní, že je to nová Sylvia Plathová nebo Anne Sextonová, ale ve verších, jež recitovala toho dne ve Wallkillu, bylo jen málo lásky; spíše se zdálo, jako by byla z rodu Emily Dickinsonové. V těch dlouhých šatech a s těmi přízračně povlávajícími vlasy vypadala, jako by do mého světa vstoupila odkudsi z dávné minulosti. Také její hlas zněl jakoby zdaleka. Po pár slovech se pokaždé zadrhla a musela se napít. Potom navázala a zpaměti recitovala dál, než se opět zadrhla a musela se několika doušky občerstvit.

Její verše hovořily o časech, kdy jí všichni nadávali pro její divoké vlasy, o tom, jak byla v dětství tlustá a osamělá, jak jí otec přímo před očima zemřel na infarkt a jak po nocích snila o své vlastní smrti. Nebyly to básně, kvůli jakým by se chlapi vykašlali na fotbal, ale když skončila, nebyl jsem jediný, kdo si tiše povzdechl, že už žádné další nebudou.

Trochu se začervenala, zamumlala pár slov díků, popadla láhev a pospíchala zpátky k židli. Dawson se ji pokusil obdařit jedním ze svých procítěných úsměvů, ale ona jen hleděla na své ruce křečovitě svírající láhev. Když jsem přišel, byla víc než z poloviny plná, ale teď už v ní skoro nic nezbývalo.

Následně četl ten vousáč s ohonem. Když skončil, vyzval Dawson publikum, aby hostům zatleskalo. Hartsfield a ti dva básníci křepce vyskočili a začali se uklánět, ale Seena zůstala sedět, dokud potlesk neumlkl. Potom spěšně vstala a uličkou mezi sedadly se pustila rovnou ke dveřím.

Dawson ji uchopil za paži a doprovázel ji jako osobní strážce, aby se někdo z muklů nepokusil o nějakou legrácku; když ale proplouvali kolem mé židle, trochu klopýtla, a tak jsem měl čas prohodit: „Vaše básně jsou moc krásné. Hlavně ta o vašem otci.“

S trhnutím se otočila a pohlédla mi do očí. „Ach, copak ne…?“

Než ale mohla dokončit, Dawson už ji odtáhl pryč. Bachař všem muklům přikázal, aby místnost před odchodem uklidili, a tak zatímco všichni srovnávali židle a sbírali smetí z podlahy, podařilo se mi čmajznout její prázdnou láhev. Na dně zůstalo jen pár kapek, ale stačilo to, abych poznal, že v ní měla vodu říznutou vodkou. Do jisté míry to vysvětlovalo, proč měla při recitaci tak červené tváře a proč jí oči pořád kamsi odplouvaly. Do jisté míry, ale ne úplně.

To už jsem tušil, že za těma očima skrývá věci, které ani její básně nikdy neprozradí.

V knihovně jsem splašil Adresář amerických básníků a pod písmenem S jsem v něm skutečně našel její jméno. Jako adresa byla uvedená poštovní schránka v Saratoga Springs. Dawsonův poskok mi povolil napsat jí obdivný dopis, poděkovat za čtení a požádat ji, zda by mi neposlala text své básně o otci. O čtrnáct dní později mi do cely přišel tenký časopis s červenou obálkou, který se jmenoval Adirondacký věstník. Dorazil v obálce z konopného papíru, ale bachař z doručovatelny ji otevřel, a když zjistil, že zásilka neobsahuje nic nebezpečného, jednoduše hodil výtisk na vozík, na němž se rozvážela pošta. Naštěstí ho nezkoumal moc pečlivě, protože jinak by zjistil, že mezi stránky s její básní je vložen list modrého dopisního papíru. Strojem na něm bylo napsané:

řekls, že krásné

tak řeknu sama sobě před touto obálkou

co jsem tam řekla

Okamžitě jsem začal snít o tom, jaké úžasné věci se mi tehdy chystala říct. Chtěl jsem jí hned zase napsat, nejdřív jsem ale musel přemluvit kaplana, aby jí poslal formulář, který musela vyplnit a podepsat, pokud souhlasila, aby její jméno zařadili na můj korespondenční seznam. Když formulář zpátky neposlala, ani mě to moc nepřekvapilo, ale i tak jsem si potom celé dlouhé noci musel opakovat, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách.

Pro danou chvíli.

Překlad Marek Sečkař

 

Vydává nakladatelství Akropolis.