11/08/2020 | recenze | Zdeněk A. Eminger

Zavane tě to na poušť

K pramenům poezie čili spiritualitě. Kritika básnické sbírky Adama Borziče Dějiny nitě.

Je to proti všem pravidlům kritického psaní, posunout závěr recenze na začátek. Jenže v zemi, kde se poezie vydává po troškách a básník je pod rozlišovacími schopnostmi „opravdových“ čili dostatečně výnosných lidských povolání, je tento přestupek snad prominutelný. Básně Adama Borziče, známé například ze sbírek Rozevírání (2011), Orfické linie (2015) či Západo-východní zrcadla (2018) a také díky jeho kulturní a občanské angažovanosti, se v jeho Dějinách nitě: Proti démonům, vydaných zároveň také v německém překladu Martiny Lisy jako Die Geschichte des Fadens: Gegen Dämonen, ukazují jako velká náboženská poezie.

Adam Borzič: Dějiny nitě: Proti démonům / Die Geschichte des Fadens: Gegen Dämonen
Do němčiny přeložila Martina Lisa
Kétos, Vídeň 2020

Borzič není autorem první sloky, která vás dojme nebo „rozloží na prvočinitele“ a u které zároveň tušíte, že je v dané sbírce nejlepší. Přesto se do ní vtělila veškerá energie jeho tvůrčího musím; a z něj neubylo moc, ba vůbec nic, abyste jeho báseň o odvíjené niti přečetli na jedno nadechnutí — a zůstali oněmělí. Tohle není žádné přehánění ani úlitba tvůrci, jehož redaktorskýma rukama procházejí stovky, možná tisíce básní debutantů i básníků postapokalyptické, koronavirové nebo kdoví ještě jaké doby. V Dějinách nitě na vás verše nepůsobí tak, že jste jim podobné někdy někde četli. Dotýkají se vás jistotou, že jste je někde někdy sami prožili a že zaznamenány z básníkova vnitřního „de profundis“ musely být stůj co stůj.

Útesy nakousnutého jablka přímo před tebou, člověče. A tys sobě moře, černota nezměrná. Tvůj zrak zhasil maják, tvá víčka potemnila svět, tvá spící tvář je váza, kterou na pohřeb veze ve voze štíhlá ruka s paterem prstenů a tepanou vosou na jednom z nich.

Nelze si pomoci, ale Dějiny nitě vyvolávají dojem, jako by tu byly už pár tisíc let. Jako byste brali do ruky nějaký výbor římské či řecké lyriky nebo antologii básní z Orientu. Tak přirozeně, jistě a známě působí. Kdyby se Borzičovy básně přeložily vedle němčiny do angličtiny, francouzštiny nebo arabštiny, měly by o čtenářskou obec postaráno — takto se alespoň díky německému překladu dostanou ke čtenářům sice podobného, ale přece jen svobodnějšího kulturního a civilizačního okruhu. Borzičův vnitřní zrak je sice v jádru křesťanský, lépe řečeno: ježíšovský, ale nezapře své pannáboženské cítění, znalost velkých náboženských příběhů a široké pojetí praktického ekumenismu, jež v některých liniích nastínil teolog a religionista Hans Küng. Básně jako prolegomena k živým dějinám mystiky? Jistěže.

Adam Borzič je teolog-básník. Poznal, věří a ví, že „dějiny nitě“ se začnou odvíjet tehdy, když „vpluješ do sebe, bez sebe“. Jeho básnická a až teologická podobenství, alegorie a obrazy v sobě mají něco z velkých náboženských vyprávění. Borzičův svět není statický. Všechno kolem něho i v něm se děje, je v pohybu, rozsemeňuje se, existuje, chvěje se, odvíjí a povstává. Tragické okolnosti života, ano, i básníkova života, nejsou v jeho vidění zbytečné a bezútěšné. I v největší bídě a utrpení jeho básně trvají na velikosti života v celé jeho božské důstojnosti. Porozumění jazyku tu nebetyčně překonává srdcebolné výlevy kdekterého veršovníka, který se vedle klení na veškerý svět zapomněl tak jako Borzič radovat třeba z „kontemplace jeho Tváře jako dorůstajícího měsíce“. Ten rozdíl mezi módní pěstovanou poezií beznaděje a zmaru, která vás zatáhne hlouběji, než jste si dokázali představit, a mezi Borzičovým vhledem do srdce i zásvětí je nekonečný. Neplýtvá slovy, která taktak drží pohromadě. Nelibuje si v epitetech, hrůzách, temnotě a přívlastcích, mezi nimiž je nutno kličkovat jako zajíc, aby byl objeven alespoň hrubý základ smyslu. Borzič je nejen poeta doctus, jemuž se vyjevilo jádro lidského slova, jak to známe třebas u Josefa Palivce. Je zároveň básník vztahu, u něhož jste si jisti, že poklad jeho představivosti a talentu vzešel předně ze vztahu lásky, přátelství a ohledu k druhým. Na Dějiny nitě se lze podívat i čistě teologicky: bez rozpaků lze říci, že básně jsou široce založenou exegezí příběhů známých z Pentateuchu, Jóba, Žalmů, Janova evangelia a jiných posvátných textů. Inspirace religionistickou četbou a studiem je přiznaná v každé sloce a je přiznaná právem. Symbolická mapa básnického narativu zahrnuje náboženské okruhy od Ameriky přes Evropu po kultury Asie. Borzičovy básně působí jako úryvky mytických legend a eposů i jako střípky mystického hlasu světců; a kdybych o nich nevěděl zhola nic a vypustil z paměti básníkovo jméno, snad bych i navzdory současným reáliím myslel, že ke mně promlouvají verše z dob velkých etických zlomů.