Zemřel Jiří Červenka
Básník a překladatel z polštiny Jiří Červenka, narozený v roce 1943, zemřel náhle v neděli 30. května v městečku Pecka, kde býval dlouhá léta kastelánem na hradě. Telefonoval jsem si s Jiřím Červenkou nepříliš často, naposledy ve středu před jeho poslední nedělí, na kterou připadl svátek Nejsvětější Trojice. Ať Jiřího Červenku doprovází Otec i Syn i Duch svatý.
Jiří Červenka měl ještě tolik plánů, z jeho hlasu v telefonu zněl tak ohromný optimismus, že jsem si říkal, že z něj bych si měl vzít příklad, jak se dívat na život — jako na řeku nepřeberných možností, které nikdy nekončí. Z toho optimistického hlasu v telefonu se zdálo, že v našem pozemském světě bude Jiří Červenka ještě dlouho.
V nakladatelství Protimluv chystal vydání svých cestopisných črt, v nichž se putuje na východ od českých hranic, s velkým nadhledem filozofickým, literárněhistorickým i dějinným, s nadhledem a erudicí, které posunují konkrétní cestovatelské zážitky, někdy velmi humorné, do jiné roviny, než je u současných cestopisů obvyklé.
V rukopise měl Jiří Červenka cyklus vzpomínkových básní v próze, v šuplíku měl i nové básně. A samozřejmě řadu překladů z polštiny, které se v nakladatelstvích různě zadrhávaly. V maličkém nakladatelství své dcery Venkovské dílo spolupřipravil k vydání nedávno publikovaný výbor z životního básnického počtu svého před několika lety zesnulého přítele, se kterým se vídal od mládí, básníka píšícího pod pseudonymem Tadeáš Biron.
Jako překladatel z polštiny si Jiří Červenka vybíral jednak autory velmi známé, jako je Czesław Miłosz, Zbigniew Herbert nebo Andrzej Stasiuk, jednak autory, kteří jsou nějakým způsobem okrajoví. Systematicky se věnoval tvorbě z oblasti Polska, kterou měl od hradu Pecka, co by kamenem z hradu dohodil, přeložil básně Karola Maliszewského, stálého obyvatele Nowe Rudy, i prózu Huberta Klimko-Dobrzanieckého, prozaika, který dětství prožil v Bielawě. Zaujala ho tvorba polských básníků-knězů a přeložil básně Franciszka Kameckého. Cesty Jiřího Červenky do východního Polska a na Ukrajinu jsou blízce spjaté s dílem Stanisława Vincenze, jehož prózu přeložil s hlubokým porozuměním. Sledoval současnou polskou literaturu, věděl mnoho o polské literatuře klasické.
Jiří Červenka byl typ literáta, jací se dnes v Česku už takřka nevyskytují, doba je jiná. Kromě širokých knižních znalostí měl mnoho zkušeností jaksi „přímo ze života“. Vystudoval filozofickou fakultu, ale poté pracoval jako dřevorubec v horách, zažíval mnohá dobrodružství, když například pašoval zboží přes hřebeny Krkonoš. Více o tom v jeho osobitém podání je možné vyslechnout v pořadu Osudy, který se nachází v archivu rozhlasové stanice Vltava.
V jeho vlastní tvorbě se spojovala jak rovina intelektuální, tak rovina vycházející z poznání života v jeho drsné podobě. Vlastních textů nevydával Jiří Červenka mnoho, své texty nacházel po dlouhém putování krajinou či krajinou literatury jako vzácné nálezy, snad jako něco věčného, co tu vždy bylo a co se po úporném čekání dostává do básníkových rukou. Z vydaných knih si jistě zaslouží pozornost sbírka Uvidět Znojmo z roku 2008, v níž Jiří Červenka, který se v důchodovém věku vrátil na jižní Moravu, do města, kde prožil podstatnou část svého dětství, prochází se stručností a úsporností typickou pro jeho básnickou tvorbu důležité okamžiky svého života.
Osobitý hlas Jiřího Červenky bude chybět české poezii i českému překládání z polštiny. To se tak říká.
Úryvek z básně „Juriho“ ale vidí víc:
Na dlažbě klečím, v kostele sv. Kazimíra, tělo je smrtelné, duše však neumírá. Maminko, tak vzdálená a do tmy jdoucí, jsi náhle tady, víc než kdy jsoucí. Maria Panno, dej, ať se aspoň na chvíli sejdeme všichni, co jsme zbloudili.