Ženy dokumentující ženy

Barbora Baronová, foto: osobní archiv

Proč právě kniha rozhovorů s českými dokumentaristkami?

Kniha Ženy o ženách je vlastně praktickou částí mé disertace, kterou budu v prosinci obhajovat na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Téma svého výzkumu jsem si vybrala proto, že jsem sama dokumentaristkou — zajímalo mě, jak pracují mé kolegyně, jak se vztahují k etice, jak k dokumentovaným osobám, jak chápou manipulaci, cenzuru… Pro knihu-výzkum jsem ale neoslovila jen filmové dokumentaristky, ale i ty literární a rozhlasové, dále historičky, socioložky, novinářky, kurátorky nebo umělkyně, které produkují dokumentární obsah. Zajímalo mě, jak se praxe dokumentování liší, když má autorka jiné profesní zázemí. A ano, tato oblast je neprobádaná, ženám v dokumentu se dosud nikdo v Česku systematicky nevěnoval ve smyslu toho, že by zkoumal jejich kreativní přístupy a postupy, jejich postavení nebo profesní příležitosti.

Možná to je reduktivní otázka, ale přece: Je v něčem autorský přístup českých dokumentaristek specifický?

V mé práci zdůrazňuji subjektivitu všech třiceti perspektiv, dlouho jsem se bránila vyvozování zobecňujících závěrů, ale závěrečné analýze jsem nakonec neunikla. Obecně je překvapivé, jak rozmanité dokumentární přístupy české dokumentaristky aplikují a z jak různorodých profesních oblastí ženy tvořící v Česku dokumentární obsah pocházejí. Dokud jsem nezačala dělat rešerši pro výzkum, vůbec jsem si to neuvědomovala. Pokud mohu srovnat český výzkum například s rozhovory s dokumentaristkami z Austrálie, které jsem realizovala v rámci programu Research Practicum na University of New South Wales v Sydney, ukazuje se, že české dokumentaristky zdaleka tolik netematizují gender a feminismus a příliš nefungují na mezigenerační ženské mentorské bázi. Vysvětluji si to tím, že nás v Československu prakticky minula druhá vlna feminismu v sedmdesátých letech a feminismus měl (a dodnes má) u nás hodně jinou podobu než na Západě.

Máš za sebou už několik publikací. Byla příprava této v něčem jiná, specifická, náročnější?

Specifický je na této knize její rozsah — má 992 stran. Práce na ní začala v roce 2015, kdy jsem nastoupila na Fakultu multimediálních komunikací UTB na doktorát, a vychází po čtyřech letech. Zpracovávala jsem devadesát tři hodin nahrávek, opakované korektury zabraly několik měsíců, všech třicet žen muselo rozhovory autorizovat. K tomu jsem chystala web www.zenyozenach.cz, kam jsem díky spolupráci s online platformou Dafilms.cz mohla nahrát řadu filmů, o kterých ženy v rozhovorech hovoří. Přivést takovou publikaci na svět znamená, že nejste jenom autorkou nebo výzkumnicí, ale také producentkou, fundraiserkou a ideamakerkou toho, aby projekt fungoval ještě užitečněji a prospěšněji.

Helena Třeštíková, foto: Dita Pepe

Podmínkou účasti v knize byla nejen skutečnost být dokumentaristkou, ale vybrané ženy také musely natočit alespoň jeden film nebo vydat vlastní knihu věnující se ženám. Nakonec se do knihy dostalo třicet dokumentaristek, takže to vypadá, že ženy se často věnují ženám. Nebo to tak jen působí?

Ženy stejně často jako o ženách tvoří dokumenty o politice, o společenských kauzách, výjimečných lidech nebo historii. Nicméně svůj výzkum jsem potřebovala nějak zúžit — kvalitních dokumentaristek jsou v Česku totiž desítky, a tak jsem záměrně zdůraznila svůj zájem o ženy dokumentující ženy. Ženy totiž v českém veřejném prostoru dlouho chyběly, a vlastně chybí dodnes — stačí se podívat, jak málo je v české společnosti ženám dáván prostor a hlas, a to dokonce i v rámci veřejnoprávních médií. Ve výzkumu mě tak zajímalo, jaké to je, když dá jiné ženě ve svém díle hlas žena. Zároveň říkám, že ne všechny ženy v knize vnímají tematizování žen ve svém díle takto uvědoměle feministicky jako já.

Čím si to malé zastoupení žen ve veřejném prostoru vysvětluješ?

To by bylo na dlouho, existuje na to ale řada historických, sociologických, politologických, genderových nebo mediálních studií, které téma vysvětlují velice podrobně. Velmi povrchně to shrnu tak, že historicky ženy dlouho fungovaly především v soukromé sféře. Když konečně začaly (na našem území zejména v 19. století, a to v souvislosti s národními emancipačními snahami) víc vstupovat do sféry veřejné, byly následně další století podceňovány, umlčovány, zpochybňovány, vycházely například bizarní publikace o tom, jak má žena menší mozek, a tudíž nemůže dosáhnout velikosti muže… Jednoduše tady pořád přetrvával (nejenom) v myšlení patriarchát. Zákonem z přelomu 40. a 50. let byla sice ženám v Československu přiznána rovnoprávnost, ale sociologické výzkumy v roce 2019 dokazují přetrvávající nerovnoprávnost. Například 21% pay gap vypovídá mimo jiné o tom, že ženy musí věnovat o pětinu více času než muži tomu, aby dosáhly na stejný výdělek jako oni. Když k tomu připočítáme z výzkumů vyplývající počet hodin, které ženy navíc věnují dětem a domácnosti, najednou se zásadně ztenčuje prostor, ve kterém může žena například vystupovat ve veřejném prostoru. A do toho vstupuje neochota editorů, pořadatelů nebo organizátorů zvát ženy do odborných debat, hledat je nebo přesvědčovat, až jsou výsledkem převážně mužské panely — „manely“. Pro podrobnější prozkoumání tématu ale doporučuji načíst si další literaturu.

Je kniha Ženy o ženách spíš pro uzavřený okruh lidí — odborníky a studenty —, nebo je koncipována tak, aby si rozhovory mohl přečíst i nezaujatý čtenář, který zná například jen několik nejznámějších dokumentaristek?

Kniha obsahuje úvodní studii, která reflektuje některé výsledky mé disertace, ale rozhovory jsem schválně vedla maximálně otevřeně, aby se nestaly jen primárním zdrojem poznání pro vědecké elity, ale měly právě i konkrétní dopad na českou společnost. Umět rozumět dokumentu je stejně důležité jako rozumět jakémukoli jinému médiu. Žijeme v době bujícího populismu, fake news, manipulací a lží, které se nekontrolovaně šíří prostorem. Snažila jsem se prostřednictvím třiceti dokumentárních perspektiv nastínit, co vše v sobě dokument zahrnuje.

Zuzana Piussi, foto: Dita Pepe

Dokumentu se věnuješ už dlouho. Sleduješ i divácké a čtenářské přijetí dokumentů v Česku? Mění se třeba popularita dokumentárního žánru a některých jeho odnoží? Mám například pocit, že v tomto ohledu v jednu dobu Česko naprosto ovládla Helena Třeštíková…

Dokument nikdy nebude mainstreamovým žánrem, na to bývá příliš intelektuální. Dovolím si tvrdit, že od svých příjemců vyžaduje často určité znalosti, aktivitu, nutí je přemýšlet. Když své dokumentární knihy občas někde prezentuju, setkávám se s názorem, že „dokument je těžký a my máme už svých starostí dost“. Mívá někdy až negativní nálepku. Nedá se zkonzumovat jako křupky. A k Heleně Třeštíkové — ta má za sebou celoživotní práci a to, že je o ní teď více slyšet, je jenom důsledkem toho, že desítky let tvrdě pracovala. Dokumentární práce je příšerně těžká, vždycky špatně placená, velmi často nedoceněná, psychicky náročná. Každé dokumentaristce i dokumentaristovi úspěch přeju.

Jak už jsi zmínila, díky projektu Ženy o ženách vznikl také stejnojmenný web. Co všechno se na něm dozvíme a komu má pomoct?

Web www.zenyozenach.cz vznikl cíleně proto, aby si čtenáři mohli ke každému rozhovoru v knize pustit filmy a rozhlasové dokumenty, o kterých ženy v rozhovorech mluví, čili pochopili, co přesně mají dokumentaristky na mysli, případně se mohli seznámit s jejich dalšími dokumentárními výstupy — instalacemi, výstavami, performancemi, knihami či deníky.

Bude kniha k dostání v běžných knihkupectvích, nebo půjde o speciální prodej?

Věřím, že se kniha dostane k co nejvíce lidem, byť ji pro její nesmírnou nákladnost vydáváme v menším nákladu, třeba prostřednictvím knihoven. K dostání budou Ženy o ženách ve všech našich spolupracujících malých knihkupectvích, jako je například PageFive, stejně jako v distribuci Kosmasu. Před Vánocemi pak budu s knížkou také například na Meat Designu v Ostravě, na PhaseBooku v CAMPu nebo Knihexu v holešovickém Studiu ALTA. A 11. prosince proběhne ke knize přednáška a setkání s dokumentaristkami v Café Jedna v pražském Veletržním paláci.