16/12/2020 | ukázka | Martin Hilský

Zeptal bych se Shakespeara, jak to všechno bylo

Martin Hilský se pokusil o celostní pohled na Shakespearovu dobu, přičemž téměř třicet let pracoval nejen s texty Shakespearových her a básní, ale taky s kontexty jeho doby. Z knihy jako celku je patrné, že jejím hlavním tématem jsou lidé Shakespearovy doby a proměny jejich mentality. Ukázka z knihy Shakespearova Anglie a rozhovor s autorem.

Daří se vám v českých čtenářích vzbuzovat nadšení pro Shakespeara? Nedávno jsem se totiž bavil s jedním Britem, který říkal, že oni sami jej moc nečtou.

Zájem o knihy se shakespearovskou tematikou, ať už jsou to překlady, nebo eseje a studie, je u nás velký. Za sebe mohu říci, že to platí jak o jednojazyčné a dvoujazyčné edici nakladatelství Atlantis, v níž vycházejí jednotlivé Shakespearovy hry a básně, tak o objemnějších svazcích nakladatelství Academia. Publikace William Shakespeare: Dílo má například celkem 1 677 stran velkého formátu a obsahuje všechny Shakespearovy hry a básně v mém překladu. Poprvé vyšla v roce 2011, druhé vydání je z roku 2016 a obě vydání měla mnoho dotisků. V současné době je kniha vyprodána a další dotisk je plánován na příští rok.

A jak to vypadá s dalšími tituly? Chystají se rovněž dotisky?

Publikace Shakespeare a jeviště svět je vlastně komentářem k Dílu, má 861 stran a obsahuje mé studie a eseje o Shakespearových hrách a básních v kontextech anglické a evropské renesance. Tato kniha vyšla již třikrát — v letech 2010, 2015 a 2019 —, další, revidované a rozšířené vydání se chystá na rok 2022. Nakladatelství Atlantis dotiskuje pravidelně každý svazek obou zmíněných edic, jakmile je rozebrán. Například dvoujazyčné vydání sonetů se dočkalo už pěti vydání, přičemž to páté má v tuto chvíli čtyři dotisky. Sonety se těší trvalému zájmu čtenářů od doby, kdy vyšly poprvé v roce 1997, z dramat je nejžádanější Romeo a Julie. Prodané výtisky obou edic jdou každoročně do několika tisíců. V letech 1999 až 2009 vyšlo postupně ve čtyřsvazkových dárkových kazetách všech třicet osm Shakespearových her a dvě knihy jeho básní v celkovém nákladu přibližně 8 000 svazků, to dokazuje nebývalý zájem širší čtenářské veřejnosti. Mám z toho radost a velice si této čtenářské přízně vážím.  

Je vaším zájmem přilákat i nejmladší čtenáře?

Mým zájmem je oslovovat co nejširší čtenářskou obec od patnácti do devadesáti let.

Předpokládám, že pokud by to šlo, rád byste v Shakespearově Anglii prožil alespoň nějaký čas.

Mám přibližnou představu, co bych při takovém cestování v čase v Anglii Shakespearovy doby viděl. Natočil bych si pár představení, zeptal se Shakespeara, jak to všechno vlastně bylo, a pak spěchal zpátky do současné Prahy.

Martin Hilský, foto: Jiří Nedorost

Psal jste knihu za účelem nějakého objevu, anebo jste zkrátka chtěl Shakespearovu dobu zachytit pro zájemce a čtenáře?

To se vzájemně nevylučuje. Šlo mi o obojí. 

Co byste si přál, aby si lidé vzali ze Shakespearova díla a jeho doby?

Především radost z poznání věcí málo známých.

Narazil jste při přípravě knihy na něco nečekaného?

Šlo mi především o vyvážený, nepředpojatý a celostní pohled na tuto nesmírně paradoxní a složitou dobu.

Ptal se Jakub Pavlovský


Gloriana

Královniny šatníky obsahovaly přibližně 3 000 oděvů a představovaly jeden z pokladů materiální kultury anglické renesance. Účty královské domácnosti dokládají obrovskou, dnes nepředstavitelnou nákladnost královských a aristokratických oděvů. Oblékání královny představovalo složitý obřad, který trval každý den v průměru dvě hodiny. 

Ještě nákladnější byly její šperky a různé módní doplňky, jakými byly vějíře, parfémy, benátská zrcadla, perforované krabičky či „pomandery“, to znamená koule obsahující voňavé tresti a líčidla. Alžběta byla právem nazývána chodící šperkovnicí. Už jen váha jejích náhrdelníků ze zlata a perel byla často na hranici únosnosti a svědčila o její dobré fyzické kondici. 

Pozoruhodnou součástí kultu královny Alžběty byla kromě obvyklých znaků královské moci i kosmetika. Zajímavé přitom je, že Alžběta v mládí líčidlům neholdovala a preferovala přirozenou krásu. Její zájem o kosmetiku začal nástupem na anglický trůn v roce 1558 a nános líčidel na její tváři byl s přibývajícími lety pořád silnější. Líčidla se stala nedílnou a stále významnější součástí jejího kultu. V pozdějších letech už nebylo používání líčitel otázkou její osobní volby, ale součástí státní politiky, jejíž snahou bylo udržovat královnu Alžbětu v očích veřejnosti věčně mladou. Zatímco obyčejní smrtelníci kolem ní stárli, královna měla vzbuzovat dojem nestárnoucího božstva. Vzhledem k tomu, že neměla manžela, byla její mladistvá veřejná podoba jistou zárukou politické stability a stala se základní součástí propagandy královského majestátu. 

Líčidla a šminky bezděčně zdůrazňovaly bytostnou divadelnost královského majestátu. Alžběta neukazovala svým poddaným svou skutečnou tvář, ale tvář nalíčenou. Stárnoucí žena hrála roli věčně mladé a půvabné dámy, lépe řečeno bohyně. Byla to velmi obtížná, mnohdy vyčerpávající role a v závěru nevyústila v happy end, ale spíše v tragický paradox. Přirozené tělo královny bylo ve stále větším rozporu s jejím tělem královským. Nánosy šminek skrývaly vráskami scvrklý obličej a kůži s jizvičkami po neštovicích, navíc poškozenou olovem obsaženým v líčidlech. Bez paruky vypadala kdysi krásná hlava anglické královny uboze, neboť byla téměř vyplešatělá. Když promluvila, bylo vidět, že jí schází mnoho zubů a ty, co ještě měla, byly zažloutlé nebo začernalé. Rituální uctívání Alžběty jako bohyně propůjčovalo dvojímu tělu královny krutou ironii.

Vychází v nakladatelství Academia.