20/12/2021 | portrét |

Žila to, co psala. Zemřela bell hooks

Ve středu 15. prosince nás opustila bell hooks, feministka, spisovatelka, učitelka a aktivistka. Její odkaz je obdivuhodný: solidarita aplikovaná ve veřejném i soukromém životě, úcta ke kolektivitě, radikální otevřenost, inkluzivita jazyka, ostrá společenská kritika sdělovaná chápavým způsobem, ale především revoluční feministické myšlenky. Dílo bell hooks ovlivnilo feministy a feministky po celém světě a mnohé z nás k feminismu přivedlo.

Narodila se 25. září 1952 jako Gloria Jean Watkins. Rasově segregované Kentucky, v němž vyrostla, podstatně ovlivnilo jak její filosofii, tak typický jižanský přízvuk, který si udržela až do své smrti. Docházka do rasově oddělené veřejné školy ji přivedla k celoživotní úctě ke vzdělání, které popsala jako „praxi svobody“. Na rozdíl od domácího, patriarchálního prostředí zde nemusela plnit očekávání daná genderovými vzorci ani splňovat standard určený dominantně bílou společností. V pozdějším díle Teaching to Transgress (1994, Výuka překročení) tuto zkušenost postavila do kontrastu s integrovaným školstvím, v jehož rámci coby jedna z mála černých lidí ve třídě zažívala otevřený rasismus. Zjistila tak, že vzdělávací instituce mnohdy slouží jako nástroj oprese kohokoliv, kdo nesplňuje ideální představu studenta. Její vize angažované výuky, do velké míry vycházející z kritické pedagogiky, pak spočívala především v dialogu mezi studenstvem a vyučujícím. Třída by se podle ní skrze diskusi měla učit reflektovat okolní svět, své vlastní postoje i názory ostatních spolužáků a spolužaček.

Po střední škole vystudovala angličtinu a literaturu na Stanfordově univerzitě, Wisconsinské univerzitě v Madisonu a Kalifornské univerzitě v Santa Cruz. Svou první knihu Ain’t I a Woman (1981, Nejsem žena) napsala už v devatenácti letech a publikovala o deset let později, už jako vystudovaná akademička. Věnovala ji mamince, s níž měla celý život komplikovaný vztah. Nejen svou knižní prvotinou se jí marně snažila přivést k feministickým myšlenkám, které jí předala její prababička Bell Blair Hooks. Přelomové dílo vydala pod pseudonymem bell hooks, převzatým právě na počest prababičky. Jejích více než třicet knih zabývajících se nesčetným množstvím témat od kritiky rasismu, sexismu a kapitalismu po dětskou literaturu a psychologii nese autorský pseudonym psaný zásadně malými písmeny. Absenci verzálek vysvětlovala snahou o upření pozornosti na její filosofii, nikoliv identitu. Pseudonym pro ni zároveň znamenal intimní připomínku vlastního jižanského původu. 

Radikální otevřenost

V Ain’t I a Woman popsala pojem intersekcionalita, později právně ukotvený Kimberlé Williams Crenshaw. Antirasistická i feministická hnutí, jejichž aktivní členkou byla, podle ní nereflektovala postavení černých žen, které se měly stát buďto sestrami v boji proti mužské nadvládě, nebo odpůrkyněmi proti rasovému útlaku. Jednorozměrné vidění diskriminace v obou typech emancipačních uskupení navíc mnohdy nezohledňovalo ani třídní rozměr společenské hierarchie. Černé ženy, historicky podrobené zdaleka největšímu útlaku, tak byly nadále přehlíženy. V aktivismu, stejně jako ve vzdělání, proto vyzývala k „radikální otevřenosti“. Apelovala na nás, abychom citlivě vnímali různé životní situace lidí kolem nás a upustili tak od esencialistického pojetí „ženské zkušenosti“ či prožitku „černého člověka“. 

V návaznosti na dílo Franze Fanona Černá kůže, bílé masky rozebrala identitární rozměr bílé nadřazenosti (white supremacy). „Bělost“ je podle obou autorů norma, ke které společnost i jednotliví lidé podvědomě směřují, a především faktor formující identitu nikoliv lidí bílých, ale především černých. Jinými slovy — bílým lidem bývá jejich rasa většinou skryta. I pro náš kontext a typické české mínění „Nejsem rasista, ale…“ je podstatná její reflexe předsudečného myšlení, zmíněná v díle Yearning: Race, Gender and Cultural Politics (1990, Toužení: Rasa, gender a kulturní politika): „Často se stává, že bílý člověk potká černou osobu, která kompletně vyvrátí jeho rasové stereotypy. Nicméně místo toho, aby se stereotypu vzdal, najde jiné způsoby, jak si jej pro sebe ospravedlnit a utvrdit se v něm. Vytvoří si zvláštní kategorii pro konkrétní osobu, se kterou se setkal, nejlépe definovanou jako „Nejsi stejný jako ostatní černí lidé!“, namísto zamyšlení se nad tím, zda jeho představa o černých lidech nebyla příliš zúžená. To je tragédie všech zakořeněných předsudků. Zužují naše přemýšlení o světě.“

Ignoraci výsadního postavení „bělosti“ kritizovala i v rámci feministického hnutí. V knize Feminism is for Everybody: Passionate Politics (2000, vyšla ve slovenském překladu jako Feminismus do vrecka, 2013) oponovala reformnímu feminismu, jehož stoupenkyně usilovaly pouze o ekonomickou mobilitu v rámci existující sociální struktury. Některé ženy se tak díky své třídní příslušnosti a barvě pleti mohly osvobodit od mužské dominance a dosáhnout kariérního postupu. Samy přitom mnohdy opakovaly ty stejné sexistické vzorce (dopadající na ženy v nižších třídách společnosti) jako jejich mužští společníci. Skutečná ženská emancipace se podle bell hooks nemůže obejít bez solidarity a radikální otevřenosti vůči odlišným životním zkušenostem. Feminismus chápala jako proces a cestu, na které můžeme vnímat potřeby všech ostatních lidí — proto název „Feminism is for Everybody“. 

Vůle pečovat

Kritiku kapitalistické a patriarchální společnosti, postrádající hodnoty etiky a solidarity, uměla ukázat na každodenních příkladech mezilidské interakce i v rámci přednášek na univerzitách. Její studentstvo ji popisuje nikoliv pouze jako učitelku, ale především jako „laskavou mentorku“, která se nebála projevit svou křehkost poukázáním na vlastní chyby. 

Témata spojená s láskou, přátelstvím a budováním komunity provází především její pozdější knihy All About Love (2000, Vše o lásce), The Will to Change: Men, Masculinity and Love (2004, Vůle ke změně: Muži, maskulinita a láska) nebo Communion (2002, Společenství). Lásku popsala jako „vůli pečovat o duchovní růst sebe sama nebo druhého“ uskutečňovanou skrze péči, respekt, uznání, integritu, oddanost a odvahu. Odmítala její popkulturní verzi propagovanou nejen v moderní self-help literatuře v podobě pocitu, který my sami nemůžeme nijak ovlivnit. V pozdějších, spirituálněji laděných textech čtenářstvo také pobízela k reflexi mnohdy zúženého přemýšlení o pojmech rodina, péče, víra či výchova. Ukázala nám, jak se bolestné a opomíjené problémy společnosti promítají do našich vztahů. Nerovnosti dané třídou, rasou i genderem je proto podle ní třeba vnímat jak ve sféře veřejné, tak soukromé. Budování komunity podle bell hooks může sloužit jako rezistence vůči kapitalistické společnosti i jako prostor pro „uzdravovací proces“ a osobní růst. 

Podle jejích žáků a žaček „Gloria“ skutečně žila to, co sama hlásala. I proto je dílo bell hooks, prostoupené paralelami z vlastního intimního života, přístupné všem. To byl ostatně, jak sama často opakovala, její cíl. 

Čest její památce.