„Založte si vlastní nakladatelství a literární časopisy, tak jak to udělala spousta z nás,“ vzkázala koncem prosince na Twitteru všem marginalizovaným autorům prominentní americká prozaička, básnířka a esejistka Joyce Carol Oatesová. Reagovala na americkou literární diskusi táhnoucí se celým rokem 2017, naposledy rozvířenou článkem z The New York Times s všeříkajícím názvem: „Přinesou v éře internetové zuřivosti redaktoři citlivosti lepší knihy, nebo cenzuru?“

Titulní redaktoři citlivosti (sensitivity readers, doslova citlivostní čtenáři) jsou relativně nový druh v ekosystému knižní produkce, typický zatím pro anglosaský a hlavně americký literární trh, spojený nepřekvapivě se vzestupem sociálních sítí. Jak vyplývá z jejich titulu, mají u knih kontrolovat míru empatie a citlivosti vůči různým čtenářským skupinám.

 

Jebat srdce

Americkým nakladatelským byznysem i literárními kuloáry už několikátý rok zmítá debata o potřebě větší etnické, rasové, genderové či sexuální rozmanitosti (diversity), a to jak na papíře, tak v redakci: knihám i kancelářím totiž pořád výrazně dominují heterosexuální běloši. Ale zatímco o oblast zaměstnanecké politiky nakladatelských domů se internetová veřejnost víceméně nezajímá, ta literární vzbuzuje často až trpké emoce.

Asi nejkontroverznějším příkladem z poslední doby je kniha Americké srdce (American Heart) od Laury Moriartyové, young adult román z dystopických Spojených států, kde se muslimové zavírají do internačních táborů. Hlavní hrdinka — mladá běloška — ze začátku vyznavači islámu rovněž opovrhuje, dokud nepozná jednu muslimku, které nakonec pomůže utéct přes hranice do Kanady. Americkému srdci se dostalo nadšené recenze od důležitého recenzního časopisu Kirkus Reviews, v němž jsou recenzenti ke knihám přidělováni na základě zkušenostního klíče. Román proto recenzovala muslimka, která se zajímá o young adult literaturu.

Moriartyová, která Americké srdce začala psát během amerických prezidentských voleb, otřesená protiislámskou a protimigrační rétorikou, se ovšem nedočkala dalších pochvalných recenzí, nýbrž pořádné dávky internetové nenávisti. „Jebu na tvůj narativ bílého zachránce; jebu na využívání marginalizovaných postav coby motorů příběhu, který má naučit bílé, jak být lepšími lidmi; jebu tě za předávání myšlenky, že marginalizovaní lidé musí trpět, aby byli hodni ‚lidství‘; jebu tuhle knihu a každého, kdo si myslel, že to je dobrý nápad; a mým muslimským přátelům — je mi líto, že tahle kniha a tohle myšlení existuje,“ mohla se autorka například dočíst na Goodreads. Kirkus nakonec recenzi změnil — už tak pochvalná není.

Není to ojedinělý případ, kdy se internetová komunita pustila do nějaké knihy nebo autora kvůli jeho údajným rasistickým nebo sexistickým premisám a kdy se třeba kvůli nenávistné smršti posouvalo nebo úplně rušilo vydání. Hlavní výtka ale vždy směřuje k debatě o rozmanitosti: Proč knihy o minoritách nevydávají spisovatelé a spisovatelky z těchto minorit? Nejde přitom o nějaké naplnění jakýchsi etnických nebo genderových kvót, ale o autentické zachycení marginalizovaných lidí. Sugestivně to shrnuje na začátku dlouhého eseje pro Current Affairs o citlivých čtenářích Vanessa A. Beeová otázkou: „Kdy jste poprvé zažili, že je nějaký příběh o vás?“ Beeové se to poprvé stalo ve dvanácti u románu Mildred Taylorové a pak až za deset let u Amerikány Chimamandy Ngozi Adichieové. Její vlastní zkušenosti coby Afroameričanky dokázaly literárně reflektovat zase jen černošky.

 

Bílý Othello

V tomto kontextu, za zvuku hlasů, které se najednou linou z všemožných koutů a říkají, že to, co se píše v knihách, nemá s jejich životy nic moc společného, přichází na scénu zmiňovaní redaktoři citlivosti. Jejich služby spočívají v tom, že si za poplatek většinou ve výši několika set dolarů přečtou románový rukopis a upozorní, kde se text vzdaluje od té či oné autentické zkušenosti, kdy je bezděky neuctivý a násilný vůči nějaké skupině lidí. V dubnu 2016 například vznikla v Irsku otevřená databáze podobných ladičů empatie na volné noze — kromě jména a adresy v ní lze také nalézt specializaci daného redaktora (queer, muslim, mentální a psychické poruchy apod.).

Ačkoli The New York Times zmiňují cenzuru v titulku článku o redaktorech citlivosti, v samotném textu se už o omezování svobody slova vůbec nemluví. Deník spíš odkazuje na konzervativněji laděné texty, zejména na esej spisovatelky Francine Proseové z New York Review of Books, v němž shrnuje všechny obavy konzervativnějších literátů ohledně nového druhu čtenářů, potažmo redaktorů: že se při edičním výběru bude hledět na etnický a sexuální profil autora, nikoli na literární kvality díla; že se přítomností speciálních zkušenostních redaktorů potlačuje spisovatelská i čtenářská představivost („To už nemůžeme číst Othella, protože Shakespeare nebyl černý?“); že vzniknou literární ostrovy izolované autorskou zkušeností. Francine Proseová zkrátka považuje trend za škodlivý a svého druhu cenzuru. A takové knihy jako Dobrodružství Huckleberryho Finna nebo Moby Dick by dnes nemohly vzniknout.

Podle liberálních serverů typu The Huffington Post nebo zmíněné Beeové je argument literární klasikou — to a to dílo by v dnešních podmínkách politické korektnosti nemohlo vzniknout — stejně častý jako zavádějící. Dlouhá řada románů z literárního kánonu prostě rasistická, antisemitská nebo stereotypizující je. A není to nutně vina autora nebo dobového nakladatele, je to skutečnost daná tehdejšími politickými a strukturálními podmínkami. Proseová tvrdí, že se při potýkání s takto zastaralou literaturou člověk učí historii, chápat, že to jsou slova minulosti. Takový kánon ale ze svého čtenářstva nutně vylučuje ty, které stereotypizuje, karikuje a haní. Je jasné, proč čtou Othella běloši. Co z něj ale mají černoši? Skutečnost, že by dnes nic takového nevyšlo, není znakem cenzury, nýbrž politického a společenského pokroku.

Podobně se to má i s ostatní kritikou vůči citlivým redaktorům. Je to nepovinná součást přípravy rukopisu k vydání, k níž spisovatelé a nakladatelé přistupují po individuální úvaze, nikoli nějakou institucí vynucená úprava. Navíc pokud je vypravěčem knihy rasista, stěží bude jeho mentální pochody červenou tužkou řídit černoška. A nakonec nikdo nebrání Francine Proseové číst díla, která vychází z imaginace a zkušenosti minoritních autorů.

Empatická redakce je tak jen další, novou složkou redakční přípravy knihy. Nikdo se nepozastavuje nad tím, když se kvůli detektivce musí externě počítat, za jak dlouho zmrzne mrtvola v prázdné vesmírné stanici. Nemělo by proto ani zarážet, když se zjišťuje, kdo se jak a kdy cítí nebo jak skutečně mluví. Je to vlastně to nejmenší, co se pro minority může v literatuře zatím udělat — dokud si nenašetří na vlastní nakladatelství a literární časopisy.