Zloději knih

Novinář Anders Rydell se vydal po stopách Zlodějů knih. V honu za ztracenými velkými institucionálními i drobnými soukromými knihovnami, které nacisté vyrabovali, aby shromáždili co největší množství informací o „nepřátelích Říše“, Rydell procestoval Evropu křížem krážem a pátral po osudu knih, které byly pro své majitele a komunity čtenářů nenahraditelné. A stejně jako oni ani mnohé z těchto knihoven válku nepřežily.

Oheň, který spaluje svět Berlín

Kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec.“

Heinrich Heine, 1820

Tato slova jsou vyryta na rezavějící kovové desce zapuštěné mezi kostkami na náměstí Bebelplatz v Berlíně. Po tomto náměstí, které se nachází mezi Braniborskou branou a Muzejním ostrovem, se uprostřed léta procházejí turisté a míří k atraktivnějším berlínským pamětihodnostem. Toto místo ale stále má symbolický náboj. V jednom rohu náměstí stojí starší bělovlasá žena. Zahalila se do velké izraelské vlajky, na zádech má Davidovu hvězdu. Vypukla další válka v Gaze. A sešlo se tu asi třicet lidí demonstrujících proti antisemitským náladám, které se v Evropě sedmdesát let po válce znovu probouzejí. Na druhé straně třídy Unter den Linden, před branou Humboldtovy univerzity, stojí skládací stolky s knihami. Za pár eur se tu dají koupit značně ohmatané knihy od Thomase Manna, Kurta Tucholského a Stefana Zweiga. Spisovatelů, jejichž knihy se tu v květnu 1933 pálily. Na chodníku před stolky je řada dvaceti kovových destiček. Na každé z nich je uvedeno jméno: Max Bayer, Marion Beutlerová, Alice Viktoria Berta Markiewiczová — jména studentů této univerzity. Stojí tam také datum a místo, které si nežádá vysvětlení: „Mauthausen 1941“, „Osvětim 1942“, „Terezín 1945“. Slova Heinricha Heineho z dramatu Almansor se po druhé světové válce ukázala být moudrým proroctvím o tom, co se zde odehrálo, a o katastrofě, která následovala. Dne 10. května 1933 vzplála na náměstí Bebelplatz, které se tehdy jmenovalo Opernplatz, nejznámější hranice s knihami v dějinách. Tato událost se stala symbolem totalitního útlaku, kulturního barbarství a nemilosrdné ideologické války, kterou nacisté rozpoutali. Tento oheň symbolizuje také pevné spojení kulturní zkázy a holokaustu. Nedlouho předtím, na jaře, uchvátili nacisté moc v Německu — i tehdy využili ohně, požáru Reichstagu v únoru 1933. Tvrdili, že ho založili komunisté a že Německu hrozí „bolševické spiknutí“. Požár poskytl straně záminku k rozpoutání první vlny teroru: postihla komunisty, sociální demokraty, Židy a další příslušníky opozice. Ale teror byl namířen také proti spisovatelům a intelektuálům. Útoky na literaturu začaly vlastně mnohem dříve, než se nacisté dostali k moci. Stranické noviny Völkischer Beobachter už řadu let nasazovaly a útočily na židovskou, bolševickou, pacifistickou a kosmopolitní literaturu. Současně se mnozí z předních spisovatelů Německa pustili do boje s nacisty.

V říjnu 1930 Thomas Mann, který o rok dříve získal Nobelovu cenu, během autorského čtení v Beethovenově sále v Berlíně zaútočil na atmosféru doby. Podle plánu měl předčítat ze své románové tetralogie Josef a bratří jeho. Místo toho přednesl plamenný projev „Apel na rozum“, v němž varoval německý lid před tím, co jej čeká, pokud se nechá zlákat vládou nacistické chátry. Joseph Goebbels, k němuž se doneslo, co se chystá, poslal na přednášku dvacet hnědých košil z SA, oblečených do smokingu, aby splynuly s diváky. Mezi sabotéry ovšem nebyli jen hrubí pouliční rváči, ale i intelektuálové krajní pravice jako spisovatelé Ernst Jünger a Arnolt Bronnen. Vystoupení Thomase Manna doprovázel aplaus části publika a bučení, výsměch a nacionalistická hesla sabotérů. Nálada byla tak nenávistná, že Thomas Mann musel opustit sál zadním východem. Nacisté už před rokem 1933 systematicky sabotovali kulturní události a napadali vše od nežádoucích filmů po výstavy takzvaného zvrhlého umění. Rok před Mannovým proslovem bylo podobně ukončeno předčítání z knihy jeho dcery Eriky. Ještě častěji se vyskytovaly výhrůžky. Rodinu Mannových a spisovatele Arnolda Zweiga a Theodora Plieviera pronásledoval nekonečný proud nenávistných telefonátů a dopisů. Na jejich domech se objevovaly hanlivé nápisy. A někteří spisovatelé se ocitli v hledáčku jednotek SA, jejichž členové stávali před jejich domy a sledovali je, kamkoli se hnuli. Vznikaly také seznamy nežádoucí literatury. V srpnu 1932 otiskly noviny Völkischer Beobachter černou listinu spisovatelů, kteří by měli být zakázáni, až se strana dostane k moci. O něco dříve v témže roce tyto noviny uveřejnily deklaraci podpořenou 42 německými profesory, která požadovala ochranu německé literatury před „kulturním bolševismem“. Poté co nacisté na jaře 1933 uchvátili moc, útoky na nežádoucí literaturu se přemístily z ulice do státního aparátu. V únoru 1933 podepsal prezident Paul von Hindenburg zákon „na ochranu lidu a státu“, který zaváděl restrikce vůči tištěným publikacím — a dodatek z jara téhož roku omezil svobodu projevu ještě více. Jako první mu za oběti padly komunistické a sociálnědemokratické noviny a nakladatelství. Hermann Göring dostal za úkol vyhlásit boj takzvané „brakové literatuře“: marxistickým, židovským a pornografickým knihám. Tyto útoky na literaturu vyústily v květnové pálení knih — iniciativa ale nevzešla z nacistické strany, nýbrž od organizace zastřešující německé studentské spolky Deutsche Studentenschaft (Německé studentstvo). Už v průběhu 20. let mnoho studentských organizací vyjádřilo nacistům více či méně otevřeně podporu. A nebylo to v meziválečném období poprvé, kdy němečtí ultrapravicoví studenti pálili knihy. V roce 1922 se na planině Tempelhof v Berlíně shromáždily stovky studentů, aby pálily „brakovou literaturu“, a roku 1929 spálili studenti v Hamburku Versailleskou smlouvu, kapitulaci, kterou Německo muselo podepsat po první světové válce. Pravicoví konzervativní studenti považovali pálení knih za tradiční německé vyjádření vzdoru a odporu, které odkazuje až k představiteli reformace Martinu Lutherovi. Roku 1520 zaslal papež Lev X. Lutherovi bulu, v níž mu hrozil exkomunikací, pokud neodvolá svých 95 tezí a další blasfemické spisy. Ať jsou spáleny, žádala papežská bula. Luther v odpověď svolal studenty ve městě Wittenbergu a uspořádal vlastní pálení. Plameny pohltily katolické středověké spisy a kanonické právo, zákoník katolické církve. Martin Luther prý sám vhodil do ohně papežskou bulu se slovy: „Oni pálí moje knihy a já ty jejich.“ Tato hranice znamenala definitivní rozkol mezi Martinem Lutherem a katolickou církví. V době romantismu byla tato událost přehodnocena a vykládána jako národní akt, nikoli jako náboženské církevní schisma. Luther tak nebyl jen církevní reformátor — byl především Němec. Reakční síly na Vídeňském kongresu v letech 1814—1815, kde se vítězné velmoci po napoleonských válkách snažily obnovit zdevastovanou Evropu, zničily sílící nacionalistický sen o vytvoření sjednocené německojazyčné říše. Německo nadále zůstalo rozdrobenou mozaikou knížectví. Na zámku Wartburg, kam se Luther uchýlil poté, co ho papež exkomunikoval, uspořádali němečtí studenti v roce 1817 oslavu 300letého výročí dne, kdy Luther vyvěsil své teze. Událost měla nacionalistické pozadí, cílem bylo povzbudit studenty německých univerzit, aby se sjednotili pod myšlenkou pangermánské říše. Na památku Lutherova spálení buly zapálili studenti hranici z francouzských knih a knih spisovatelů, kteří odmítali dobové nacionalistické proudy.

Anders Rydell, foto: Natanael Johansson

Anders Rydell, foto: Natanael Johansson

Právě v tomto historickém kontextu Německé studentstvo na začátku dubna 1933 vyhlásilo akci proti „neněmecké literatuře“. V Adolfu Hitlerovi spatřovali studenti nového Luthera. Nationalsozialistischer Deutscher Studentenbund (Nacionálně socialistický německý studentský svaz) také zveřejnil vlastní „teze“ ve Völkischer Beobachter — dvanáct tezí „Wider den undeutschen Geist“ (Proti neněmeckému duchu). Studenti tvrdili, že skutečná duše národa spočívá v jazyku, a proto se německá literatura musí „očistit“ a osvobodit od cizích vlivů. Za hlavního nepřítele německého jazyka považovali Židy: „Žid dokáže přemýšlet jen židovsky. Když píše německy, lže. Němec, který píše německy, ale zároveň smýšlí neněmecky, je zrádce.“ Studenti požadovali, aby byl „neněmecký duch vymýcen z veřejných knihoven“. Podle studentů měly německé univerzity představovat „centra tradic německého lidu“. Toto provolání se stalo počátkem čistek neněmecké literatury, které se konaly po celé zemi. Studentský svaz, který působil na německých univerzitách a od roku 1931 ovládal Německé studentstvo, vytvořil „bojové výbory“, jež měly organizovat pálení knih po celém Německu. To bylo pojímáno jako slavnost a výbory byly vyzývány k propagování těchto událostí, měly najímat řečníky, sbírat dříví na podpal a získávat podporu dalších studentských organizací a místních nacistických předáků. Těm, kdo protestovali, tedy zejména učitelům, bylo vyhrožováno. Bojové výbory dokonce vyvěšovaly plakáty s heslem „Dnes spisovatelé, zítra profesoři“. Především však výbory měly shromažďovat „nečistou literaturu“ určenou ke spálení. Studenti byli pobízeni, aby s čistkami začali ve svých vlastních domácích knihovnách. Od jara 1933 se také sestavovala černá listina knih a spisovatelů. Wolfgang Herrmann, knihovník, který se angažoval v krajně pravicových studentských kruzích už ve 20. letech, několik let pracoval na seznamu literatury, která „si zaslouží spálit“. První návrh obsahoval jen dvanáct jmen, ale brzy se rozrostl na 131 spisovatelů, rozdělených do několika kategorií. Postupně se na Herrmannův seznam dostala většina německých spisovatelů, kteří dosáhli mezinárodního uznání v době výmarské republiky — ale i díla zahraničních autorů. Ze všech nejnebezpečnější byly komunistické knihy Rosy Luxemburgové, Lva Trockého a Vladimira Iljiče Lenina, držení takových knih bylo později považováno za velezradu. K dalším na seznamu patřili pacifisté jako Erich Maria Remarque, kritici společnosti jako Kurt Tucholsky, protinacističtí spisovatelé jako Thomas Mann a Erich Kästner a židovští intelektuálové jako Stefan Zweig a Walter Benjamin. Zvláštní pozornost byla upřena na novináře a spisovatele Carla von Ossietzkyho a okruh kolem jeho časopisu Die Weltbühne. Pacifista von Ossietzky byl mnohým trnem v oku už v nejistých časech výmarské republiky. Znepřátelil si mimo jiné vojenskou elitu, když spolupracovník jeho časopisu Walter Kreiser v roce 1929 odhalil, že německé ozbrojené síly, reichswehr, tajně pořádají letecká cvičení v Sovětském svazu. Toto odhalení bylo zvláště nepříjemné, protože bylo v rozporu s Versailleskou smlouvou, která Německu zakazovala disponovat bojovým letectvem. Kromě známých kritiků nacionálního socialismu se na černé listině ocitli také historici, jejichž popis historie neodpovídal tomu nacistickému, a především knihy o první světové válce, Sovětském svazu a výmarské republice. A dále myslitelé, jejichž obraz světa nacisté odmítali, jako Sigmund Freud a Albert Einstein. Oba byli kritizováni, že provozují „židovskou vědu“. Studenti nejen „očišťovali“ své vlastní knihovny, ale žádali i veřejné knihovny a místní knihkupectví, aby se zbavovaly „brakové literatury“. Vedení univerzit, vyučující a studenti mnohdy čistky ve školních knihovnách prováděli společně. S pomocí jednotek SA a místní policie se nicméně uchylovali i k násilnějším metodám, jak knihy sehnat. Pár dní před pálením knih, na začátku května, studenti zaútočili na výpůjční knihovny a komunistické knihkupce. Zejména tyto knihovny byly terčem nenávisti konzervativních sil a Wolfgang Herrmann je označoval za „literární bordely“, které mezi lid šíří brakovou, židovskou a dekadentní literaturu. Tento typ knihoven se v Německu rozmohl po první světové válce. V důsledku hospodářského úpadku a inflace v meziválečném Německu mělo čím dál méně Němců peníze na koupi vlastních knih. Tradiční knihovny nemohly velikou poptávku po knihách uspokojit, což vedlo k tomu, že vzniklo přes 15 000 menších výpůjčních knihoven. Ty půjčovaly knihy za malý poplatek a nakupovaly mnoho výtisků dobových bestsellerů, například knih Thomase Manna. Tyto „lidové knihovny“ snadno padly za oběť studentům, zatímco jednotky SA útočily také na soukromé knihovny. Pozornost vzbudil útok na bytový dům v Berlíně, který vlastnila organizace Schutzverband deutscher Schriftsteller (Svaz na ochranu německých spisovatelů), jež působila proti cenzuře a dalším státním zásahům do literární tvorby. Asi pěti stům členům svazu, kteří v domě bydleli, byly prohledány a poničeny byty. Podezřelé knihy byly zkonfiskovány nebo na místě zničeny a spisovatelé přistižení se „socialistickou“ literaturou byli zatčeni.   Vydává nakladatelství Kniha Zlín.