06/05/2021 | glosa |

Zmateni svobodou, utěšováni frázemi

Přišli jsme o řád. Je znepokojující, jak snadno byly rozmetány přehledně uspořádané možnosti. Byli jsme připraveni o obsah samozřejmosti a normálnosti. Do některých z nás vpadla úzkost. Jsme vrženi do nejistoty: nic neznámého pro filozofy. Heideggerův termín vrženost jsem kdysi vnímal jako patetický; nyní mi přijde přiléhavý. Skutečně jsme od loňska prudce vrženi někam, kde dosud nový řád nebyl ustaven. A přitom ho potřebujeme.

Potřeba mít ve „věcech“ řád patří mezi lidské potřeby. Teprve když máme alespoň z postačující části naplněnou potřebu bezpečí, svobodně se můžeme věnovat uspokojování „vyšších“ potřeb. Nebo jiných. Ale potřebujeme k tomu mít jistoty.

Vždyť řád nám může přinášet radost! Krásný popis najdeme ve Vojně a míru. Rostov, když se vrátil z dovolenky na frontu, „když se vpravil zase do všech nepatrných zájmů pluku a cítil, že zbaven je svobody a upjat v těsný rámeček neúprosné disciplíny, Rostov cítil v sobě tutéž spokojenost a mravní oporu, totéž vědomí, že je tu doma, na svém místě, jako by byl pod rodným krovem“. A o pár řádků dál napsal Tolstoj: „Když se vpravil zase do vymezených podmínek plukovního života, Rostov cítil v prsou radost a klid podobný tomu, jaký cítí unavený člověk.“

Zbyněk Vybíral, foto: Karel Cudlín

Většina z nás má v sobě potřebu toho, aby byl život (a svět) přehledně strukturován. Mnoho z nás by možná vzalo zavděk i řádem vojenským. Spokojenost a mravní opora by se nám rozlily rostovovskou krví. Nebylo nám někdy dobře ve vymezených podmínkách? Od dětství nám druzí uspořádávali svět. Člověk připravený o řád, pravidla, předvídatelnost a logiku je náhle zmatený, nejistý, úzkostný, bezbranný, podrážděný, zoufalý…

Není to zčásti i tak, že jsme zmateni novou (jinou) svobodou, kterou pandemie přinesla? (Nevšimli jste si ještě, že přinesla i svobodu?) Nechtěli bychom raději vklouznout do starého dobrého řádu?

To, čím mě někteří spisovatelé přitahují, je jejich zjitřené čidlo pro fráze. Z pohledu „řádu věcí“, a dokonce i z pohledu prožitku bezpečí patří ovšem fráze ke konejšivým součástem našeho života. Opakovaná slova i celá klišé, stejně jako ještě nedávno rčení nebo pranostiky — to všechno nastoluje v psychice mnoha lidí klid a dobrý pocit, že všechno dobře známe. Jak se vlastně frázi dostalo výsady být užitečná a žádoucí?

Když na začátku Musilova Muže bez vlastností nákladní vůz přejel chodce, dvojice, muž a žena, přistoupí k místu neštěstí. „Žena ucítila něco nepříjemného u srdce, co mohla oprávněně považovat za soucit. Byl to kolísavý, tísnivý pocit. Muž řekl po chvilce mlčení: ‚Tyto těžké vozy, které se tu používají, mají příliš dlouhou brzdnou dráhu.‘ Ženě se tím ulevilo a poděkovala pozorným pohledem […]; stačilo jí, že byl tento strašlivý případ vřazen do nějakého řádu a stal se technickým problémem, který se jí už bezprostředně netýkal.“

Takto vykládal začátek románu Ernst Fischer. A pokračoval: „V této zdánlivě bezvýznamné epizodě se vynořuje původní motiv: Lidé mohou žít jen v řádu. Vnitřní řád je ztracen, ale měšťák se chytá vnějšího řádu, který se mu už dávno odcizil a stal se mu nesrozumitelným. Nevnímá už novou skutečnost, ale žije ve světě zdání, jehož podmínkou je fráze. Jakákoli poučka, jejímuž smyslu nerozumí, avšak která mu připadá známá, ho uklidní. Stísněnost je přehlušena, je zbaven zodpovědnosti. Hrůza se ho již nedotýká. Stává se technickým problémem.“

Pomiňme vykladačovo adresování měšťákům. Když si namísto měšťáka dosadíme „člověka“, tvrzení jazykově zneutralizujeme a vynikne, jak věřím, autorova myšlenka. Člověk se chytá vnějšího řádu, domnělého řádu, kterému ani nerozumí.

Je to tak. Opíráme svou jistotu o věci a lidi, které známe. Všechno, co důvěrně známe — včetně frází —, vyvolává iluzi, že věci jsou takové, jaké vždy byly, jsou a ještě dlouho budou. Povědomá slova nás zklidňují. (Ano, někoho mohou také rozčilovat, ale to teď nechám stranou.) A k tomu předvídatelné chování druhých a „chování“ věcí, to, že jsou tam, kde víme, že budou, když po ránu vyjdeme z domu a za rohem mineme naši (otevřenou) hospodu.

Jazyk pomáhá udržovat iluzi řádu. Jako by věty byly srozumitelné uniformy a my v srdci mohli mít radost a klid.

Není namístě ptát se, na jaký že to řád se upínáme?

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.