Zpovědní seznam

Seznamy všeho dobývají média i sociální sítě. Zároveň se z nich ale vytrácí poetický rozměr, který podle Umberta Eca už po staletí určuje popularitu soupisů v literatuře a umění. K čemu je vlastně seznam deseti nejvlivnějších knih?

Na sociální síti Facebook v současnosti cirkuluje zajímavá literární výzva. Musíte napsat deset knih, které vás v tom nejširším slova smyslu nejvíce ovlivnily, a dále nominovat pár dalších uživatelů, kteří mají vytvořit stejný seznam, vyzvat další a tak pořád dál. Není to první a zřejmě ani poslední výzva či řetězová aktivita, která se objevila. Jedná se spíš o příznačný jev, typický pro současnou webovou publicistiku a chování na sociálních sítích. Na seznamech všeho možného i nemožného třeba před několika lety postavil své podnikání veleúspěšný server BuzzFeed („18 věcí, které byste nikdy neměli říkat někomu s plochým zadkem“), v Česku jsou známé především portály Čilichili.cz nebo nově G.cz. Seznamu coby publicistického formátu často využívají i jiné než na sdílení a kontextové reklamě postavené stránky, například vlivný hudební magazín NME.com („28 nudných povolání teď slavných muzikantů“) nebo u nás knižní portál Světy literatury („20 způsobů, kterými vám čtení ničí život“). Lidé je rádi sdílejí, firmy toto spontánní šíření efektivně využívají jako reklamní kanál, samotné servery si tak snadno budují popularitu.

Seznamy, soupisy a výčty nejsou v psaní a literatuře žádné zásadní novinky. Jejich velký obdivovatel a sběratel Umberto Eco ve své knize Zpověď mladého romanopisce a hlavně v Bludišti seznamů provádí jejich vyčerpávající kategorizaci, sleduje dějiny sepisování seznamů i jejich různé účinky na čtenáře. Eco především rozlišuje mezi praktickými a poetickými seznamy. Ty praktické nepřekvapivě slouží k orientaci ve světě, jsou v zásadě vždy konečné a jejich kontext je jasný a smysluplný. Nákupní seznam, inventář muzejních exponátů či katalog knihovny jsou takové praktické výpisy, bez nichž se neobejde člověk ani literatura. Naopak soupisy poetické mají své opodstatnění pouze literární: vypravěč příslovečným „a tak dále“ po vyčerpávajícím výčtu žasne nad velikostí a rozmanitostí světa, básník se rozplývá nad zvukomalebností opakování stejného, podobného a příbuzného, postmoderní autor se usmívá nad změnami lidského vědění i nazírání na skutečnost, které může způsobit jednoduchá změna kontextu a spojení původně nespojeného, nespojitého či dokonce zdánlivě nespojitelného.

Výše zmíněné webové seznamy (angličtina už pro ně našla pěkný výraz „listicle“) často balancují na pomezí praktického a poetického, někdy se přiklání na tu či onu stranu. Není nic zvláštního, když life-stylový magazín publikuje výčet figuře nebezpečných nápojů, ani nic zábavnějšího než seznam nejdivnějších způsobů, jakými se středostavovští běloši snaží korektně chovat k zástupcům etnických menšin. Kategorizaci ale uniká v úvodu zmíněná výzva k veřejnému sepisování osobně důležitých knih. Na jejím základě nevznikne nějaký „seznam seznamů“, mapující knihy formující charakter i společnost, z výpisů neprýští literární požitek jako ze seznamu knih kapitána Nema, nikdo je nesdílí jako zábavné „listicly“ a obávám se, že nemají ani nijak zvlášť velké praktické opodstatnění.

Seznam deseti nejvlivnějších knih je totiž projevem nikoli praktické potřeby či poetického pnutí, nýbrž — slovy Václava Bělohradského — identitární paniky. Na pečlivém a veřejném vykrajování vlastního já z literatury, potažmo popkultury není už nic překvapujícího nebo kontroverzního, individualistická společnost se koneckonců musí něčím krmit. Zarážející ovšem je, s jakou chutí se sepisuje, aniž by se myslelo na literaturu samotnou, jak nepoetické jsou dané seznamy i ve srovnání s katalogovým bulvárem. Možná to je omezeným počtem knih, ale mnohem spíše zahleděností celého seznamu do sebe sama. S jakým výčtem by asi přišel Jorge Luis Borges? A byla by alespoň jedna kniha skutečná?