Pomůže nedávno vydaná sbírka esejů v Česku něčemu?

Předpokládám, že překlad odráží originál a osobně nijak nejásám nad zvoleným způsobem úvodního oslovování, zasvěcování (každá holka, tedy i ty) — tyto praktiky na mě působí manipulativně, což feminismu příliš neprospívá. Co je v knize přívětivé, je „sluníčkářství“, které vtahuje do hry. Diskurz míru a solidarity ve spojení s „aplikovaným feminismem“, to je v českém kontextu určitě netradiční a tuto schopnost opravdu potřebujeme společensky široce rozvíjet. Ovšem nevím, zda má ta kniha opravdu potenciál tohle nějak zásadně podpořit. Nejsem z těch, které oslovuje.

Proč?

Protože už mám svou feministickou „iniciaci“ za sebou. Eseje v knize obsažené jsou drobné osobní příběhy, které si lidé většinou vyměňují spíše u šálku čaje, popřípadě je sdílí na sociálních sítích. Od knihy očekávám více informací, které mě vzdělají, nebo vyprávění, které je již vybroušenější do podoby příběhu. Tohle je spíše taková exkluzivní lidová slovesnost. Její exkluzivita je však pro český kontext poněkud zmrtvená tím, že jména světových feministek většině Čechů i Češek nic neřeknou. Myslím si, že živý rozhovor z očí do očí, i nesvětových lidí na úrovni má větší efekt a kýženému rozvoji solidarity poslouží smysluplněji.

Lze nějak shrnout vztah české společnosti k feminismu?

Osobně si myslím, že to rozhodně není téma dneška a ve veřejném prostoru vnímám spíše ztišení. Do tohoto hodnocení nezahrnuji odborné publikace, které k otázkám genderu přinášejí důležité informace z dlouhodobého hlediska. Kolem nich se však diskutuje málokdy.

Občas mám pocit, že někteří lidé berou feminismus jen jako nový módní trend.

To má své zcela jasné důvody. O feminismu se u nás začalo hovořit v podstatě až v devadesátých letech, dříve jsme tu měli „ženskou otázku“ a emancipaci. Také po roce 1948 došlo k velkému útlumu a přetržení již rozběhlých procesů, které byly potlačeny, nebo spíše zneužity systémem a obráceny ve svůj opak. Ženy šly do práce od malých dětí, podporovalo se nekojení a umělé výživy, porody se stejně jako smrt zahnaly za zdi nemocnic.

Je to i tím, že u nás knih s feministickou tematikou vychází pomálu?

Ty, které vycházejí, jsou podle mého názoru velice precizní a lepší jedna dobrá kniha než deset paperbacků. Za všechny jmenuji Vyvlastněný hlas, výborná publikace z posledních let je i Bytová revolta. Máme tu Matonohu, Zábrodskou, knihy, na nichž lze stavět, ale nemluví se o nich, jejich vydání není bráno jako událost. Co se týče beletrie, nemohu hodnotit — nevím, jak vypadá feministický román. A co se týče autorek, ty české publikují téměř ve shodné míře jako autoři a jejich tvorba je podle všeho obdobně kvalitní.

Jak hodnotíte přístup k feminismu v současné české literatuře?

Odráží to, jaký je přístup společnosti. Občas vznikají potřeby jej explicitněji vtáhnout do kola, jak to dělají například Petra Hůlová či Radka Denemarková, a povzbudit diskusi, která se spíše líně táhne jako sopel pod nánosy společensko-politické frustrace. Mnozí mají pocit, že k feminismu již bylo vše řečeno a netřeba o něm hovořit. Také nemám potřebu hovořit obecně o feminismu, ale o řadě jednotlivých aspektů, které jsou ústrojnou součástí, už ano.

To bohužel často dělají i časopisy — uděláme číslo o autorkách, číslo o feminismu. „Co můžete říci o feminismu… no… hmm, co nového?“ Feminismus přece neexistuje, ani množství feminismů, je to jen pojmenování celé tříště témat a aspektů života, které jsou takto podejmuty a každý „feminista a feministka“ k nim zaujímá osobní přístup. Osobně se bez slova feminismus dokážu obejít, a přesto jsem tím, co by mnozí nazvali feministkou. Ať se vrátím k otázce — více mě zajímá, jak je hodnocen přístup k feminismu v české literatuře. Bohužel myslím, že část literárních kritiků dosud málo zvědomila pro sebe kontinuální univerzální mechanismy, které jim sice umožňují rychle a bezbolestně publikovat recenzi, ale vlastně nic moc o knize neříct.

Které feministické tituly by neměly chybět v každé domácnosti?

Co se týče výbavy feministické knihovničky, tak podnětnou publikací, která dobře mapuje literárněhistorický vývoj emancipace u nás, jsou Píšící Minervy (2009) od Libuše Heczkové. Situaci po roce 1948 až do 90. let velice dobře zpracovává publikace editorsky zaštítěná Hanou Havelkovou a Liborou Oates-Indruchovou Vyvlastněný hlas (2015). Za zmínku stojí také publikace vzniklá ve spolupráci s Pamětí národa Bytová revolta (2017) Marcely Linkové a Nadi Strakové, byť úvodní stať působí poněkud křečovitě. Co se týče teoretické výbavy, tam je podle mě zásadní dílo Judith Butler Gender trouble, které je dostupné ve slovenštině díky péči výtečné iniciativy Aspekt (Trampoty s rodom, 2003), dále poměrně civilně pojatá a srozumitelná publikace Herty Nagl-Docekal Feministická filozofie (2007), která nastiňuje řadu důležitých témat, a také Variace na gender (2009) Kateřiny Zábrodské. A pro literární vědce a kritiky bych zcela jednoznačně doporučila skvělé jednoaktové drama Jana Matonohy Psaní vně logocentrismu (2009), které báječně argumentuje a zároveň provádí přeznačení jednoho klišovitého nešvaru v pojem — zde doporučuji nenechat se odradit úvodem, který je opravdu těžkopádný, a dát si tu práci. Podle mě je ta kniha pro český literárněvědný kontext docela zásadní — vyrovnání se s ní bych zavedla do osnov bohemistických oborů.