22/09/2020 | recenze | Tomáš Borovský

Ztracené iluze, nalezená realita

Naslouchejte historikům aneb k jednomu proroctví z devadesátých let. Recenze rozsáhlého eseje historika Tonyho Judta.

Tony Judt
Velká iluze? Esej o Evropě
přeložil Martin Pokorný
Prostor, Praha 2020

Bývaly doby, kdy historici aktivně vstupovali do politiky, působili ve státních službách, radili politikům nebo třeba vychovávali následníka trůnu. Nemůžeme říct, že by takové doby byly lepší a osvícenější než naše současnost, s jistotou však lze konstatovat, že opomíjení historie přítomnosti neprospívá. Kniha známého britského historika Tonyho Judta Velká iluze? vyšla poprvé v roce 1996. Autor v ní s promyšlenou argumentací opřenou o detailní znalost dějin evropského kontinentu ve dvacátém století upozorňuje na celou řadu problémů, jež může chystané rychlé sjednocování Evropy vyvolat — a které pak skutečně nastaly a dodnes se s nimi potýkáme. Nemá smysl se ptát, jaká mohla být dnešní podoba Evropské unie, kdyby se politici Judtovou argumentací vážně zabývali, jisté je jen to, že se jí zabývat měli.

V euforii devadesátých let však slova „skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní“ zněla až kacířsky. I dnes by byl jejich autor nejedním čtenářem ocejchován jako euroskeptik. Judt byl však velkým příznivcem sjednocující se Evropy, takové, která by přišla namísto „zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů“. Uvědomoval si však, na jak chabých základech idea jednotné Evropy stojí. Rozebírá je v první ze tří kapitol, z nichž kniha sestává. Představa Evropy jako jednotného duchovního a kulturního prostoru je v rozporu se samotnou genezí Evropské unie, jež se zrodila ze snahy o překonání ekonomických problémů po druhé světové válce. Plány na vytvoření společného hospodářského prostoru měly v západní Evropě kořeny již v meziválečném období, po válce k nim přistoupila snaha neopakovat staré chyby v podobě reparací a využívání surovinových zdrojů Německa. Judt v celé knize výborně kombinuje pohledy z makroúrovně s detailními postřehy k situaci v jednotlivých evropských zemích a ukazuje, nakolik se již v samotných počátcích Evropského hospodářského společenství svářely velmi rozdílné potřeby a názory zúčastněných států. Evropa pak byla ve výsledku definována nikoli jako sjednocený kulturní prostor, ale jako „společenství růstu“, které zaručuje rostoucí blahobyt pro všechny.

Pro českého čtenáře bude zřejmě nejzajímavější druhá část knihy věnovaná (středo)východní Evropě. Zatímco pro většinu západoevropských zemí představovala existence národa ve vlastním státě historickou realitu, prostor někdejší rakousko-uherské monarchie a dalších impérií byl — a stále je — živnou půdou nacionalismu. Samostatné státy zde vznikaly až v důsledku zhroucení velkých říší, jejichž dědictví však v lecčem převzaly, například „groteskně nekvalifikované a nekompetentní úřednictvo“. Důležitý rozdíl mezi nimi a Západem spočíval také v dopadech druhé světové války, která zanechala ve východní části Evropy mnohem větší počet civilních obětí, především mezi elitami. Železná opona ji oddělila od Západu na další čtyři desetiletí. Po jejím pádu si museli východoevropští intelektuálové (včetně Václava Havla), kteří tak intenzivně usilovali o opětovné sjednocení Evropy, připustit, že jejich představy o nové Evropě, kde bude středoevropská kultura představovat rovnocenný a obohacující protipól konzumní kultury západní, jsou liché. Sjednocení se Západem je podle Judta možné jen za podmínek, jež stanoví Západ, což vyvolá odpor domácích nacionalistů, jedinou alternativou je obrátit se k Východu. Dilema, které stále sledujeme.

Judt píše o tématech, která byla v době vzniku knihy politicky aktuální, zachovává však přísnou neutralitu nezúčastněného vědce. Až bolestně mnoho z jím předpověděných problémů se po vydání knihy skutečně naplnilo. Znamená to, že se evropský projekt dostal vinou přemrštěných ambicí a nekorigovaného optimismu do slepé uličky? Ve třetí části knihy Judt přímou odpověď nedává a místo ní kriticky rozebírá poměry v Evropě v devadesátých letech dvacátého století, růst nacionalismu, politiku hlavních evropských velmocí, demografický a hospodářský vývoj a tak dále. Upozorňuje na jisté vyprázdnění pojmu Evropa, kvůli němuž se může stát, že „jednoho krásného dne zjistíme, že mýtus ‚Evropy‘ problémy našeho světadílu nevyřešil, naopak se stal překážkou toho, abychom je vůbec pochopili“. Judtova analýza může vést ke ztrátě iluzí, ale také k realističtějšímu pohledu na Evropu, porozumění konceptu Evropy jako jednotného a zároveň různorodého kulturního prostoru.