Určení literárního útvaru není pro chápání nejzásadnější, u Cizí země si ovšem krátké uvedení právě tímto pokusem o zařazení nelze odpustit. Snad proto, že text (zejména jeho první půlka) je spíše poskládán z poetických obrazů, v nichž se čtenář na jednu stranu těžce orientuje, na stranu druhou, pokud je budeme skutečně chápat jako básnické obrazy, se jimi lze nechat unášet.

Asociativní proud vět plyne zdánlivě nahodile a čtenář často nemá prostor v něm najít logickou spojitost, kterou — a to je důležité — přesto kdesi v pozadí tuší. Chaotické uspořádání a občasné vybočení z obvyklé větné skladby může lehce připomenout Topolovu Sestru (přemýšlím, nakolik je náhoda, že Cizí země začíná v roce 1994, tedy v roce, kdy právě Topolův román poprvé vyšel). Po jazykové a stylistické stránce se možná nejedná o podobnost nijak závratnou, daleko příznačnější je sama chaotičnost textu — tedy snaha uchopit a přiblížit společenský chaos devadesátých let, chaos plynoucí z „netušených možností“ vzniklých pádem železné opony (slovy Jáchyma Topola: v době po výbuchu času).

Nejen v tomto světle pak dostává svůj ironický smysl název Cizí země, který by na první pohled snad mohl působit matoucím dojmem, neboť text je zasazen téměř výhradně do českých končin. Vlastní země se v průběhu divokých devadesátých let, která „ospravedlňovala skoro vše“, mění k nepoznání. Strakův vypravěč — jakoby ztracený, a přesto v nějakém smyslu dobře zorientovaný — tuto dobu sleduje a komentuje, ovšem nejen to. Prochází jí, či jí spíše probíhá z místa na místo a čtenáře bere s sebou. Nakonec i takto by se název knihy dal vykládat: při čtení se lze v textu cítit tak trochu jako turista při první návštěvě cizí země. Vše působí na první pohled nesouvisle a chaoticky, víme ovšem, že jakýsi řád tu být musí. A jak se prodíráme větami a souvětími, tak se přece jen v prostoru prózy zabydlujeme — poznáváme známá místa, začínáme zhruba tušit, co můžeme čekat, přestože zůstáváme cizinci. Právě na chaotické fragmentárnosti textu stojí originalita, ale zároveň dost možná největší slabina Strakovy knihy.

Nelze zde mluvit o příběhu, o ději snad jen místy. Děj prosvítá za mlhavými básnickými obrazy, jenže kdo je aktérem, zůstává dlouho skryto a ani později není zcela odhaleno. Tato anonymita je dalším z určujících znaků Strakova díla: anonymní vypravěč, anonymní místa (často jmenovaná, což jim kupodivu na anonymitě neubírá) a nakonec i právě ona absence příběhu — to vše spolu vytváří jakýsi pocit nezakotvenosti a nejistoty, což má samo o sobě dvojí efekt.

Tím prvním je, že vypravěč, respektive autor, si může v textu volně asociovat a odbíhat z místa na místo, aby ve druhé půli z této nejistoty vystoupil a poetické pásmo do určité míry nahradil mozaikovitým dějem, jenž má především za úkol prezentovat názory na společnost a politiku. Nezřídka například komentuje fungování firmy a fungování státu, čímž nenápadně spojuje devadesátá léta se současnými „politickými ideály“, které ovládají společnost. Druhý výsledek oné nezakotvenosti textu je o něco méně pozitivní — Cizí země totiž patří mezi prózy bez dějové návaznosti, bez akce a reakce, kauzality, a čtenář tak může mít často pocit, že kdyby několik vět či stran zmizelo či jinde zase přibylo, mnoho se nezmění. Zejména v první půlce knihy, u níž se lze stěží bránit dojmu, že autor chtěl spíše předvést své nepopiratelné schopnosti práce s textem a básnickou obrazností.

Ve druhé polovině se vyrovnává s minulostí, se současností a do popředí se dostává esejistická rovina knihy, aby v samém závěru autor otevřeně bilancoval nad poslední dekádou minulého století a bez okolků hodnotil současnost. Úvodní nejednoznačnost této prózy se postupně dostává ke zcela konkrétnímu, neboť čtenář, ztracený turista, se před odjezdem konečně smí v cizí zemi zorientovat.

Pokud nejste již příliš unaveni experimentální literaturou, v níž je příběh až na posledním místě, Cizí země patří bez debat k tomu lepšímu, co mezi podobnými texty u nás vychází.


Josef Straka:Cizí země, Cherm, Praha 2018