Zvláštní půvab i síla výpovědi

„V době, kdy se mluví o krizi humanitních oborů a úpadku jejich prestiže, je právě cesta, již v kontaktu s veřejností nastoupil Martin Hilský, tou cestou, na niž bychom se měli vrátit,“ píše Ladislav Nagy ve svém portrétu překladatele a shakespearologa Martina Hilského, který 8. dubna oslaví osmdesátku.

Jako řada mých spolužáků i já jsem znal jméno Martina Hilského dlouho předtím, než jsem nastoupil na pražskou anglistiku. Znal jsem ho z překladů, ale hlavně skvělých odeonských doslovů, které společně s jeho statěmi pro literární časopisy představovaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let jednu z mála možností, jak se orientovat v soudobé anglicky psané literatuře. Mimochodem, i když se díky internetu doba změnila a dnešní zájemci o poznávání anglicky psané literatury mají informací víc, než mohou pojmout, jeho eseje si uchovaly zvláštní půvab i sílu výpovědi a je moc dobře, že později pod názvem Rozbité zrcadlo vyšly i souborně.

Martin Hilský, foto: Wikimedia Commons

Martin Hilský, foto: Wikimedia Commons

Tehdy, před třiceti lety, kdy jsem začínal studovat, pro mě byl Martin Hilský především slavné jméno a dodnes si poměrně jasně pamatuji, s jakou zvědavostí jsem přicházel na jeho první přednášku. Jaký bude tento renomovaný odborník osobně? Bude mezi přednáškami a texty nějaký rozdíl? Nebyl. Samozřejmě, přednášky se vyznačovaly obrovským rozhledem, ale i nadhledem, hlubokou erudicí, vztah ke studentům byl vřelý a pozorný — takhle Martina Hilského znají nejen generace jeho studentů, ale i tisíce těch čtenářů a čtenářek, kteří navštěvují jeho veřejné přednášky. Bylo tam však ještě něco jiného, hluboké zaujetí pro věc — zaujetí, které daleko přesahuje obvyklou míru profesionality. Z rozhovorů se spolužáky vím, že tohle nás nadchlo úplně nejvíc: že někdo o generaci starší dokáže sdílet stejné nadšení pro literární texty jako my, tehdy čerství studenti.

Měl jsem potom tu čest s Martinem Hilským vést semináře v Praze a šest let pracovat po boku jeho a jeho ženy Kateřiny na Filozofické fakultě v Českých Budějovicích. Vím, jak náročné pro ně bylo dojíždění, jak nabitý měli program, když Martin nepolevoval ve své veřejné přednáškové činnosti. To nasazení a zájem byly však neustále stejné: vždy dokonale připraven, vždy ochoten trávit čas se studenty i kolegy diskusemi o literatuře. Zároveň — a to je další věc, která činila jeho přednášky tak zajímavými — u něj vždy zájem o literaturu provázelo nutkání pochopit dobu a pokusit se oddělit časové od nadčasového, bránit se jakémukoli ahistorickému zploštění. Nepochybně i proto se takového úspěchu dočkala i jeho kniha Shakespearova Anglie.

Ve svých přednáškách, včetně těch veřejných, dokázal skloubit postřehy z překladatelské praxe s obrovskou akribií a tradicí humanitní vzdělanosti. V době, kdy se mluví o krizi humanitních oborů a úpadku jejich prestiže, je právě cesta, již v kontaktu s veřejností nastoupil Martin Hilský, tou cestou, na niž bychom se měli vrátit.

Je nesmírně potěšitelné vidět, že tenhle elán, kdy pracuje na dalších překladech, vlastních textech, ale zároveň dál přednáší pro veřejnost, jej neopouští ani s přicházející osmdesátkou.

Autor je překladatel.