Staunch Book Prize oficiálně startuje 22. února. Přihlášky je možné posílat do 15. července, nominace pak budou vyhlášeny v září. Zúčastnit se může každý, kdo splňuje základní pravidlo: oceněno může být dílo v žánru thriller, v němž žádná žena nefiguruje jako oběť násilí, pronásledování, sexuálního obtěžování, znásilnění či vraždy. Jinak je mezinárodní soutěž otevřena všem autorkám a autorům nad 18 let, kteří píší v angličtině nebo do ní svoje dílo nechají přeložit. Vítěz či vítězka si 25. listopadu, na Mezinárodní den boje proti násilí na ženách, odnese odměnu 2000 liber.

Vyhlášení soutěže a především vyjádření Bridget Lawless vzbudilo mezi spisovateli ihned kontroverzi. Zatímco u jiných cen je obvyklé, že se řídí nějakým pozitivním kritériem výběru, typicky věkem nebo žánrem — například cena pro mladé autory, cena pro nejlepší povídku, science fiction apod. —, vymezit se takto negativně je údajně diskriminace. Navíc s vaničkou bude prý vylito i dítě, protože tematizace násilí na ženách může naopak sloužit jako nástroj, jak na problematiku upozornit. Spisovatelka Val McDermid říká, že bude psát o mizogynii a násilí na ženách tak dlouho, dokud se bude dít všude kolem nás. Podobně autor dobrodružných thrillerů Steve Cavanagh argumentuje tím, že nejlepší způsob, jak upozornit na rasismus, je napsat knihu typu Jako zabít ptáčka, a ne zamezit zobrazování rasismu vůbec — tedy ho ignorovat a tím vlastně schvalovat.

Spor nápadně připomíná debatu ohledně tzv. „politické korektnosti“ (toto slovo je třeba psát v uvozovkách, protože častým negativně zabarveným užíváním ztratilo svůj původní, praktický význam). Na jedné straně stojí názor, že by se něco mělo zlepšit tím, že to budeme aktivně přetvářet: například špatné zastoupení žen v politice se pokusíme narovnat kvótami nebo změníme hanlivé označení „cigán“ na neutrální „Rom“. Druhou stranu pak reprezentuje názor, že „politická korektnost“ je cosi falešného, co zastírá „skutečnou realitu“, co lakuje opravdový stav věcí na růžovo. Typický bojovník proti „politické korektnosti“ se bude dovolávat přirozenosti a bránit ji proti „umělému překrucování“. Volání po přirozenosti ovšem není nic jiného než neschopnost vidět momentální status quo v historických souvislostech.

 

Nic jako „přirozený řád“ neexistuje

Francouzský sociolog a básník Luc Boltanski se v knize Énigmes et complots: Une enquête à propos d’enquêtes (Gallimard 2012, přeloženo do angličtiny jako Mysteries and Conspiracies: Detective Stories, Spy Novels and the Making of Modern Societies, Wiley 2014) zabývá vztahem mezi společenským uspořádáním evropských států přelomu 19. a 20. století a tím, jaký obraz o nich podává detektivní a špionážní literatura tehdejší doby. Četba populárních thrillerů autorů jako G. K. Chesterton, Arthur Conan Doyle, John Le Carré či Graham Greene ho vede k tezi o rozporu ukrytém uvnitř moderních národních států. Zatímco na straně dobra obvykle figuruje hrdina zastupující státní instituci či blaho občanů (policista, inspektor, samozvaný detektiv), na straně zla se nachází blíže neurčená tajemná síla, jež ovlivňuje skutečný děj věcí z pozadí. Tato tajemná síla, kterou Boltanski nazývá „spiknutí“, tvoří protipól státotvornému řádu, precizním vyšetřovacím metodám, kultivovanosti kladných hrdinů „gentlemanů“. Zároveň ale moderní národní státy tyto temné síly v podobě spiknutí potřebují k tomu, aby mohl být řád vykonáván, opakovaně demonstrován a tím i posilován. Protože, jednoduše řečeno, jako by kladní hrdinové neexistovali bez padouchů a konspirátorů, tak by ani státní moc nemohla fungovat bez občasného předvedení svojí schopnosti „srovnat věci do latě“. Právě detektivní a špionážní romány tento vzorec s určitými obměnami přebraly. Důležité ovšem je, jak ukazuje Boltanski, že vztah funguje obousměrně: literatura neslouží jen jako zrcadlo odrážející v postavách detektivů preciznost a profesionalitu státní moci, ale skrze čtenáře se na státní moci sama podílí a reprodukuje ji.

V obecnějším duchu se reprodukováním kulturních a společenských norem skrze literaturu na úrovni národních celků zabýval sociální vědec Benedict Anderson v knize Imagined communities (česky Představy společenství, Karolinum 2008). Literatura psaná určitým způsobem byla v mnoha případech přímo šita na míru budování národního vědomí. Naše národní obrození v 19. století je ukázkovým příkladem vzájemného působení mezi literaturou a společenským řádem: literatura pouze nepopisuje „reálný stav věcí“, ale vlastním působením se snaží tento reálný stav změnit — například ve jménu národní hrdosti. Nelze proto dost dobře mluvit o „přirozeném“ řádu, ale spíše o ustálených společenských normách, kterými se řídíme tak dlouho, že se nám jako přirozené jeví.

Co detektivka, to znásilnění?

Právě na tomto přesvědčení je postaven i aktivismus Bridget Lawless. Staunch Book Prize záměrně cílí na thriller jakožto populární kategorii. Tituly vydávané v tomto žánru dosahují milionových prodejností. Někdy bývají označovány jako odpočinkové či zábavné čtivo bez intelektuálních ambicí. Ne že by byly detektivky nutně jen hloupým konzumním zbožím — většinou se od nich ale neočekávají hluboké společenské či filozofické analýzy. Mohou to být vysoce kvalitní díla, která dosahují k početnému publiku právě pro svoji jasnost a sdělnost. Právě proto má tento žánr velký potenciál u širokého cílového publika vytvářet či měnit obraz o našem společně sdíleném světě.

Podle Lawless i podle různých odhadů se v knižní produkci žánru thriller páchá v nějaké podobě násilí na ženách ve většině titulů. Téměř nikdy přitom nejde o záměrnou tematizaci tohoto násilí jako společenského problému, který je třeba řešit, ale spíš jeho použití k rozběhnutí zápletky, případně navození povrchní kontroverze při překračování společenského tabu (znásilnění blízkou osobou, sexuální obtěžování atd.). V těchto případech pak opakované užití tématu funguje právě jako jeho normalizace — nikoliv jako něco nemístného, nad čím se čtenář či čtenářka pozastaví jako nad osudem Afroameričana Toma Robinsona v knize Jako zabít ptáčka. Nejde samozřejmě o to, že by čtenář či čtenářka měli být knihou nabádáni k násilné aktivitě. Na případu kampaně #MeToo jsme viděli, že to, co se na aktech násilí a obtěžování do velké míry podílí, je právě společenské nastavení. Pokud je akt násilí „přirozeným“ nejen pro násilníka či násilnici, ale především pro většinu přihlížejících, těžko můžeme očekávat, že se zbaví statusu něčeho možná špatného, ale přesto tolerovaného či přehlíženého.

 

Právo na revoltu

Autorka nápadu uvádí, že její motivací k pořádání soutěže za takovýchto podmínek je v první řadě rozhořčení. „Svoje každodenní rozhodnutí se snažím dělat pokud možno v souladu s vlastním morálním přesvědčením,“ říká Lawless, „ať už se to týká toho, co a kde si koupím, nebo toho, jaké lidi a aktivity podpořím.“ Nejde o žádnou cenzuru ani diskriminaci. Kdo chce o tématu psát, může soutěž prostě ignorovat. Stejně tak to neznamená, že by se vybrala „špatná“ díla jen proto, že budou splňovat zadání. Literární kvality jsou jako v jiných soutěžích číslem jedna. Vedle angažované roviny jde totiž o otázku vkusu: rozbíhat kriminální zápletku stále stejným způsobem už některé čtenáře prostě nebaví. Na stránkách soutěže je tento fakt glosován ironickými videi, v nichž žena představující oběť vystoupí z příběhu a prohlásí, že tahle zápletka je trapná a chtělo by to nový nápad.

Rozhodnutí iniciovat literární soutěž, která upozorní na míru násilí páchaného na ženách, je třeba chápat jako akt revolty — tedy odporu proti zavedeným pořádkům. Protože literatura společenskou realitu nejen odráží, ale taky přetváří. Z osobní revolty vzešel i dnes již světoznámý Bechdel Test, který hodnotí míru svébytného zapojení ženských hrdinek ve filmech. Původní nápad představila americká kreslířka Alison Bechdel v jednom ze svých nonkonformních komiksů v 80. letech. Teprve o dvacet let později, když si test získal podporu filmových kritiků a některých uznávaných institucí, mohl začít míchat rozdanými kartami u širšího publika. Podobné je to s cenou Staunch Book Prize, která je hozenou rukavicí všem, kdo jako Bridget Lawless volají po změně. S iniciativou je možné polemizovat, kritizovat ji pro naivitu či nedotaženost, není však možné umlčet rozhořčení a morální pohnutky, ze kterých vychází.