Šéfredaktor Portálu české literatury CzechLit David Zábranský (ve funkci od ledna 2015) v tiskové zprávě vyjadřuje své krédo: „Věříme, že v českém jazyce vznikají vynikající literární díla, a chceme přispět k tomu, aby se o nich příjemnou formou dovědělo co nejvíce zahraničních čtenářů.“ Je CzechLit při šíření české literatury v cizině účinný nástroj? Poskytuje zájemcům přehledně potřebné informace? Podívejme se v předvečer (12. října) největšího světového knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem na anglickou verzi CzechLit očima zahraničního nakladatele.

Stránky dělí návštěvníky hned v úvodu na čtenáře, překladatele a nakladatele. Vágní a široká orientace na čtenáře je však první zádrhel: snad s ohledem na ně existuje CzechLit hned ve čtyřech jazykových mutacích — uspokojí návštěvníky ovládající angličtinu, němčinu, polštinu a češtinu. Ale proč zrovna tenhle čtyřlístek? Pro srovnání: obdobné zahraniční stránky jsou zpravidla určené jen nakladatelům a překladatelům (knihu je koneckonců třeba nejprve přeložit a vydat, aby ji mohl někdo číst) a kromě mateřského jazyka vystačí s anglickou verzí. V přehlednosti a promyšlenosti vedou Estonci (šéfredaktor Zábranský je v únorovém článku na H7O , v němž se vymezuje proti staré podobě portálu, dává za vzor): informace o pobytu pro překladatele uvádějí jen v estonštině (protože literární překladatel estonsky rozumí), zato medailonky zahraničních překladatelů z estonštiny jsou v jazyce té které země (jako „pozornost podniku“ zahraničním nakladatelům). Informace o grantech, společné pro všechny zahraniční nakladatele, jsou pouze v angličtině, jednacím jazyce mezinárodního knižního provozu. CzechLit však s angličtinou ve funkci „lingua franca“ nepočítá: anglická verze se obrací prostě na angloamerické návštěvníky, což zájemce z jiných jazykových oblastí, než jsou čtyři mutace CzechLitu, může dokonce odrazovat.

Šéfredaktor Zábranský si stěžuje na nedostatek financí (šest set tisíc korun ročně) a minimální personální obsazení. Proto stránky udivují neúměrnou šíří záběru. Namátkou: přehledem angloamerických překladatelských cen nebo americkou a kanadskou vzorovou překladatelskou smlouvou leze CzechLit do zelí profesním překladatelským organizacím v příslušných zemích. Statistické informace o českém knižním trhu a naší čtenářské kultuře jsou možná (okrajově) zajímavé pro zahraniční literární fondy, pokud by chtěly zacílit kampaň na ČR, ale zahraniční nakladatel, který chce vydat něco z české literatury, takové údaje nepotřebuje.

A potom, nakladatel je nutně obchodník, na čtení fundovaného rozboru určitého díla či přehledu vývojových období české literatury, v němž jména spisovatelů navíc ani nejsou zvýrazněná, nemá čas ani chuť. A pokud chuť dostane, pak jej od současné české literatury zcela určitě odradí ironický článek Evy Klíčové „Literature in Metalland“, v české verzi „Literatura v plechové zemi“, součást zářijového Tématu měsíce, plný pro cizince nesrozumitelných narážek na české reálie, satirických šlehů do vlastních řad a s opovržlivými poznámkami o překladech do menších či neevropských jazyků: takový tón je v textu určeném pro čtenáře s nejrůznějším kulturním zázemím naprosto nevhodný a na web, který má propagovat českou literaturu v cizině, absolutně nepatří.

Co zahraničního nakladatele zajímá? Stručná charakteristika autora, synopse knihy, přehled zahraničních vydání, ohlas doma i v cizině, nejlépe v podobě prodejních čísel — ta se ale zjišťují obtížně, a tak jsou důležité citace z domácích i zahraničních recenzí, tzv. „blurbs“, zejména z mezinárodně renomovaných listů. České literární ceny, jimž se v českých propagačních materiálech zjevně připisuje velký význam (viz také zmíněný katalog českého stánku ve Frankfurtu), hrají ve skutečnosti při nakladatelově rozhodování jen podružnou roli: významnější z nich (a případná zahraniční ocenění) se hodí až později na záložku zahraničního vydání. Veledůležitá je ovšem informace o grantech poskytovaných specificky na vydávání české literatury — tedy o překladatelských grantech Ministerstva kultury ČR. Rubrika grantů s odkazem na MK ČR se však objeví, až když sjedeme do dolní části stránky. Od žádosti o grant s přesnými propozicemi zájemce dělí pět kliků. U některých jiných zahraničních fondů se na finanční podporu upozorňuje hned v záhlaví hlavní stránky — zhruba tam, kde je na CzechLit přehled oceněných titulů — a k otevření žádosti o grant stačí od vstupu na stránky dvě kliknutí. Odkaz na grant MK ČR je v rubrice na prvním místě, kromě toho se tam totiž poskytují informace i o jiných evropských a dalších grantech. Zcela nadbytečně, protože profesionál o nich ví odjinud. Podobný informační plevel představuje například odkaz na Kristin Olson Literary Agency v rubrice literárních agentur, protože ta se výslovně zaměřuje na zastupování zahraničních autorů v ČR — s šířením české literatury v cizině nemá nic společného. V nahodilém přehledu zahraničních bohemistů a překladatelů (stará verze portálu navíc nabízela obsáhlejší seznam) tvůrci stránek zřejmě ještě neověřili, zda uvedené e-mailové adresy jsou ve všech případech platné.

Co stránky nabízejí překladatelům? Literární překladatel z češtiny čte česky, a tak přejdeme z anglické verze portálu na českou. Hned nám padne do oka informace o české autorské a překladatelské legislativě — pro zahraničního bohemistu zcela irelevantní. Překladatelům je dále určený nahodilý přehled zahraničních nakladatelů, kteří někdy vydali něco z české literatury (ovšem například němečtí nakladatelé se najdou jen v německé verzi). Překladatel chce vědět, jakou podporu ze strany ČR může očekávat. Rubrika o grantech a tvůrčích pobytech je po bližším prozkoumání „potěmkinská vesnice“: z pěti odkazů je pouze rezidenční projekt Mezinárodního visegrádského fondu určený (mimo jiné) i pro překladatele, ale výhradně ze zemí Visegrádu. Jestliže Česká republika literárním překladatelům z češtiny tvůrčí pobyty nenabízí, bylo by poctivější to otevřeně říct, případně se zmínit o plánech na České literární centrum, tedy pokud se tam vůbec s nějakým prostorem pro překladatele — klíčové osoby při šíření české literatury v cizině — počítá. Na druhé straně by bylo dobré upozornit na každoroční setkání bohemistů pořádané MK ČR: teď se na stránkách vyskytuje jen v podobě zprávy o průběhu letošního setkání. Pro zahraniční bohemisty by rozhodně byla zajímavá také informace o Ceně Jiřího Theinera, vzácném projevu uznání z české strany za šíření české literatury v cizině.

V katalogu pro Frankfurt inzeruje CzechLit medailonky „stovky nejlepších českých autorů“. Seznam je v každé jazykové mutaci jiný a výběr autorů není zřetelný. Jsou to autoři s potenciálem oslovit zahraniční čtenáře? Nebo — jako v polské mutaci — spíš desítka autorů, kteří už v polském překladu vyšli? Ve světě známý a stále hojně překládaný Bohumil Hrabal tu chybí. Zato tu figuruje například Jiří Suchý. Osobně jsem se Semaforem vyrostla, ale jak velká šance je, že Suchý ještě teď vzbudí zájem některého zahraničního nakladatele? Přitom ani v medailoncích mezinárodně úspěšných autorů (Europeana Patrika Ouředníka nedávno vyšla v překladu do 29. jazyka, Sedmikostelí Miloše Urbana se ve Španělsku prodalo na šedesát tisíc výtisků a podobně) nenajdeme jedinou zmínku o jejich zahraničních vydáních, přestože stará verze webu tyto údaje obsahovala. Životopisy nejsou aktualizované: u některých se uvádí datum vzniku — zhruba v letech 2008—2011. V medailonku nedávno zemřelé Zuzany Brabcové (v české a německé verzi však ještě žije, v polské nefiguruje vůbec) chybí kromě toho i zmínka o tom, že byla první laureátkou Ortenovy ceny (cena vznikla v podstatě pro ni) — přitom jinde na CzechLit najdeme zprávu ČTK o jejím úmrtí se správnými životopisnými údaji.

Také rubrika „Nové knihy v češtině“ se v každé mutaci zobrazuje jinak: v anglické verzi je momentálně (12. října) nejžhavější novinkou kniha Michaely Sanytrové My name si Karamel a bydlím v Londýně. Anglická anotace titulů přitom často chybí, dělení na žánry dobře nefunguje: v rubrice „próza“ se zobrazují i některé dětské tituly, v rubrice „dětská literatura“ najdeme i komiks Legendy o Magorovi. Možná se předpokládá, že komiks je vždycky pro děti: z anotace na jiných webech se mi ale nezdá, že by to byla dětská knížka. V květnu 2015 sem jako novinka zabloudily i Haklovy povídky z roku 2014. Totéž platí pro „Nové překlady“, například z nizozemských překladů tu najdeme i tituly z roku 2007, ale novinky z roku 2015 chybějí. Mnohem užitečnější i praktičtější by byla databáze zahraničních vydání — třeba postupně budovaná, se zapojením zahraničních bohemistů, ale s možností vyhledávání podle různých polí.

Členěním na další a další rubriky si na sebe tvůrci webu pletou do budoucna bič: například u zahraničních aktualit zavádějí rubriky podle zemí. Už teď se však ukazuje, že mnohé z nich po jedné akci (třeba rubrika „Irsko“ zřízená kvůli vystoupení Petry Hůlové v Dublinu) zůstávají prázdné — jiné („Španělsko“, „Německo“, „Polsko“) v anglické verzi zejí prázdnotou úplně. Průběžně aktualizovat tolik rubrik je náročné. Z dobře míněné snahy se stává informace o tom, kde všude se žádné akce spojené s českou literaturou nekonají. Nové logo stránek — prázdná hranatá závorka — tím získává nechtěný význam.

Není pochyb o tom, že tvůrci stránek na nich pracují pilně a s nejlepšími úmysly. O to víc mrzí, že se jejich energie zbytečně tříští na podružnosti nebo zcela nadbytečné informace, takže výsledek neodpovídá vynaloženému úsilí. Asi nejzávažnějším nedostatkem portálu je přitom absence údajů o zahraničních vydáních české literatury. A tak doba, kdy literární agenti s klidným svědomím budou odkazovat zahraniční nakladatele a překladatele také na CzechLit, ještě nenastala.