07/11/2020 | téma |

Domácí knihkupectví #5: Směs eskapismu a konstruktivního naštvání

Nejen proto, že jsou knihkupectví nadále zavřená, ale také kvůli blížícím se Vánocům je dobré si pomalu vytvářet seznam knih, které si pořídíme a následně s cukrovím v ruce přečteme. S tím nám tentokrát pomůže spoluautorka literárního podcastu Do slov Barbora Votavová.

Existenci naší knihovny, rozměrné až nevhodně vzhledem k faktu, že okupuje stěny nájemního bytu a že její hodnota by jistě vydala alespoň na základ hypotéky na jedna plus nic někde v pohraničí, ráda různými způsoby obhajuji. Tím nejčastějším vždycky byl falešně nostalgický pocit, že až opět přijde totalita, až se fašizující autoritáři celého světa dostanou k moci a až se knihy začnou zakazovat, náš byt bude zásadním místem odboje, kam si intelektuálové i aktivistky budou chodit pro duchovní vzpruhu. Snad budou tedy mít děti, protože dětských knih je v knihovně dobrá pětina. Další větší části vládnou komiksy, zbytek je rovnoměrně rozdělený mezi světovou a českou beletrii a literaturu faktu. Poezie se vejde na jednu malou poličku, její význam ji ale přesahuje, a to nejen kvůli tomu Prévertovi, kterého mi máma předčasně odkázala. Zkrátka věřím, že si tu vybere každý člen a členka naší odbojové organizace.

Ne že by snad rok 2020 byl nějak chudý na omezování demokracie, přinesl ale situaci docela jinou, takovou, ve které jsme sice hnáni do privátní sféry, ovšem každý do té své s důrazným doporučením vzít konečně vážně domácnost jako základní jednotku lidské společnosti. Všechny ty řeči o knihách, které umí přenášet do jiných světů, si můžeme empiricky ozkoušet, protože do světa tam venku se nesmí. Už od jarní vlny pandemie mi tak kamarádky a známí pokládají otázky, které by šly shrnout do věty: „Co teď čteš, aby ses nezbláznila?“ Po chvíli zmateného blekotání — protože Goodreads flákám, paměť mám jako kolibřík a můj muž mi rozečtené a právě přečtené kusy s rychlostí a elánem Mary Poppins vrací zpátky do příslušných sekcí knihovny — většinou odpovím něco o správně namíchané směsi eskapismu a konstruktivního naštvání. Zkusím z této směsi vyextrahovat tři knižní tipy.


Hned první kniha spojuje obojí. Vyšla v Gnómu!, který si u nás taky brzy vyslouží vlastní poličku, a nese dlouhý název Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků. Jde o přednášky a eseje, ve kterých Ursula K. Le Guinová dekonstruuje všechny ty strašné věci, které zaznívají o krásné literatuře a o fantasy, sci-fi nebo nedejbože pohádkách. Pokud se také nezdravě rozčilujete vždycky, když někdo odsuzuje čtení beletrie jako zahálku, a pokud ve vás články typu „Knihy, které čtou úspěšní manažeři“ vyvolávají směs paniky a třídní nenávisti, tato kniha bude balzámem na vaše nervy. Le Guinová tu skvěle píše o tom, jak dovedou fikční světy měnit každodennost a jaký význam má fantazie pro kritické myšlení. Taky se velmi obsáhle věnuje zvířatům a ukazuje, co všechny ty pohádky a příběhy o krásných koních a statečných kravách říkají o nás, o lidech. Možná vás tak přiměje přečíst si nějakou tu knížku o zvířátkách, na kterou jste si posledních dvacet let nevzpomněli, a to považuji za blahodárné.

A ještě z jednoho důvodu je autorka následováníhodným vzorem, pokud chcete o světě a jeho danostech přemýšlet kriticky a zároveň u toho neupadnout v zoufalství. Kniha je plná apelů k představivosti i kritickému myšlení a bolestných dokladů jejich nedostatku u mnoha seriózních lidí z literárních kruhů a odjinud. Co ale dělat, když stojíme člověku bez fantazie, bez empatie a bez pokory tváří v tvář a jsme vystaveni jeho neotřesitelnému pohledu na svět? „Zdvořile se usmějeme a přestaneme ho poslouchat,“ radí Ursula. Beru.

Ursulu K. Le Guinovou miluji i přesto, že mi právě touto knihou navždycky zkazila Dalekou cestu za domovem, ve které jsem přes všechny mizantropické králíky a odvozený konceptuální crust punk neviděla ten ušatý sexismus a militarismus. Příště to nepodcením a všechny příběhy, i ty o zvířátkách, budu číst pozorněji. Všechnu moc imaginaci!

Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


Zpátky na zem. To není jen oslí můstek od příběhů o zvířátkách, ale také název knihy Bruna Latoura. Vydalo ji nakladatelství Neklid a má podtitul Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu. Je pro mě fascinující především tím, jak nesamozřejmé a přitom pochopitelné teze předkládá. Pustit se do ní v momentě, kdy Trumpova administrativa oficiálně odstoupila od Pařížské klimatické dohody a stále není jasné, jestli tento destruktivní a především asociální kurz bude pokračovat, se mi zdá ideální. Právě tento fenomén, svět, ve kterém se mocným podařilo udělat z klimatu téma, stojí na počátku Latourovy argumentace. Klima je celospolečenským tématem především proto, že lidé u moci se rozhodli popřít jakoukoli možnost společného řešení. V knize tedy nejde jen o to, jak se naše posedlost ekonomickým růstem projevuje v přírodě, ale také o rostoucí nerovnosti, o utržení volného trhu ze řetězu a o to, jak se globalizace pro většinu lidí stala ze snu noční můrou.

Latour se tu věnuje řadě témat, se kterými si nikdo moc neví rady — rozdělení společnosti, hrozbám spojeným s klimatickou katastrofou, nedůvěře k vědeckým poznatkům a alternativním pravdám. Nabádá k tomu, abychom se na zemi přestali dívat odněkud zvenčí jako na zdroj bohatství nebo jako na bitevní pole a abychom si uvědomili, že jsme součástí přírody. Popisuje, jak se od sebe postupně vzdalují jednotlivé strategie přežití, proč si fanoušci globalizace, tedy ti, kdo na ní vydělávají, nerozumí s těmi, kterým komplikuje život. A taky proč bychom se měli mít na pozoru před těmi, kdo problémy popírají a svou energii rozdělují mezi matení veřejnosti a výzkum života na Marsu, až to tu celé začne hořet.

Latour nám neříká, co máme dělat, kritici a kritičky mu navíc neumí odpustit jistou bohorovnost i konzervativní kořeny jeho přístupu. Způsob uvažování a argumentace v jeho knize je ale natolik podnětný, že umí vzbudit naději. Třeba to s námi nakonec nedopadne špatně, pokud se vrátíme na zem. Prvním krokem je umět rozpoznat skutečné motivace těch, kdo lidstvo rozdělují a vydělávají tím na únikové rakety, ve kterých jednou před tím marasmem, co tu vytvořili, uletí na jinou planetu. Ano, i v této knize si lze najít trochu sci-fi a potvrdit si relevanci žánrové literatury pro společenskou kritiku.

Zpátky na zem lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


U nás doma pravidelně probíhá tato výměna: „Existuje nějakej českej výraz pro coming-of-age story?“ — „Jo, bildungsroman.“

Něčím podobným, a taky něčím mnohem větším, jsou Šeptuchy Aleny Sabuchové. Kniha, vyprávějící o dospívání v Podlesí na pomezí Polska a Běloruska, získala Anasoft Literu, věřím, že i to vás přiměje pustit se do ní, byť je samozřejmě napsaná slovensky. Čtení je to něžné, drsné, špinavé, fyzické a spirituální zároveň. Podlesí je kraj, kde se o duše místních pere církev, pohanské zaříkávačky i duchové jejich blízkých. Zesnulí manželé pravidelně čekají na zápraží vdov, pokud jim potřebují ještě něco sdělit. Šeptuchy pomáhají těm, kteří už nemají jinou možnost než věřit na zázraky. Pan farář a jeho věrní nad tím vším kroutí hlavou. Dorota, dcera místního hrobaře, tak vyrůstá v hodně zvláštním světě a navrch musí řešit přízemnější trable dospívajících dívek.

Šeptuchy neustále překračují hranici mezi odkouzleným světem a světem duchů a zázraků, mezi dvěma realitami, ze kterých si místní odmítají vybrat. Jsou plné zoufalství a naděje, strašného smutku a obrovské lásky a taky krutosti. Jsou taky sarkastické a vtipné a plné absurdních momentů a napsané úžasným jazykem plným porozumění. V knihovně Šeptuchy navíc potřebujete proto, že je vydalo Artforum, a jak je u tohoto nakladatelství zvykem, jde o umělecké dílo. Kromě úžasné obálky a sazby je text doplněný fotkami Roberta Tapperta, na kterých si podleské tradice podávají ruku s odkouzlenou současností a místní dívky tu na náboženské poutě chodí s věnci na hlavách, žabkami na nohou a s pivem v ruce. Skvěle tak ilustrují, že minulost a budoucnost, duše a tělo, život a smrt a dokonce i fikce a realita jsou falešnými binárními opozicemi. Že abychom dokázali pochopit nebo změnit jedno, potřebujeme to druhé.

A takové knihy já mám nejradši.

Šeptuchy lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


Autorka je spoluautorka literárního podcastu Do slov.