18/03/2022 | komentář |

Knihy se přece nevyhazují

Narazili jsme na ně v posledních letech nejspíše všichni — na nejrůznější bibliointervence do veřejného prostoru: v podobě biblioboxů, knihobudek, sousedských knižních koutků. Na koupalištích, u dětských hřišť (zřejmě s představou, že zde rodič místo bdění relaxuje), v banánovkách před antikvariáty, ve veřejné dopravě… Komentář Filipa Tomáše z nakladatelství Akropolis.

Pozoruhodný mi přijde i převládající obsah podobných knižních oáz. Jasně že ilustruje, jak drahé je zdarma: jde převážně o knihy vyřazené z veřejných knihoven a jiných pozůstalostí. Našinec stěží odolá, aby koutek neprostudoval, nicméně mimozemšťan by užasl: tak on je stále ještě v živém oběhu Jan Kozák či Zdeněk Pluhař? Či abych nebyl viněn jen z laciného úšklebku nad minulou epochou: vážně někdo na tom opavském hřišti zvládne číst podle všeho milostný román v němčině, sázený předválečnou frakturou? Či zatouží po osiřelém III. dílu opusu klasika 19. století?

Nakladatel Filip Tomáš (vlevo) s divadelníkem Davidem Drábkem na Světě knihy 2021, foto: Dana Macounová

Dramaturgem podobných skříněk je jistě dobře míněný úmysl, že knihy se přece nevyhazují, maximálně vyřazují. A dobrými úmysly je pak dlážděna opojná představa o nalákání nových čtenářů do knihoven, zvýšení čtenářské gramotnosti, rozvoji zájmu o čtení, druhém životu pro knihy, štafetě — úplně mi to naskakuje do pera nějakého bohulibého grantového projektu, co všechno bychom tam napsali a čím vším nezarmoutili… Co na tom, že budka a její administrace bude mít možná větší hodnotu než obsah do takového biblioboxu vložený. Absenci financí chápu, absenci dramaturgie už nikoliv.

seriál Problémy malých nakladatelů

Knihy se totiž bohužel vyhazují: má s tím zkušenost snad každý nakladatel, ačkoliv se o ni jen nerad dělí — je to pochopitelně traumatická zkušenost. Nikdo nevydával knihu proto, aby ji po pár letech hodil do sběru. O tom, jak taková malverzace spolehlivě odradí a otráví autory, už ani nemluvě. Vztah autor—nakladatel bývá mnohdy už beztak napjatý, když autor trpí představou, že narazil na bezpříkladně líného a neschopného nakladatele, a tak zatímco „kolega Jo Nesbø“ tam (v knihkupectvích) má celý stojánek knih, náš nakladatel neumí ani ty blbý letáčky na hřiště či večírek v (A)voidu. A teď ještě toto! Jeden z nejvýznamnějších autorů, jež jsem měl kdy čest naložit, měl přímo ve smlouvě vymíněno, že jeho kniha nesmí skončit v konkrétní společnosti s levnými knihami. Smysl ujednání jsme po více než dekádě od vydání dodrželi a zbylé výtisky pohltil Hanťův lis — v daném případě šlo naštěstí o malý zbytek, ale jsou i případy barvitější a traumatičtější…

Nabízeli jsme je před lety projektu Česká knihovna, vzdělávacímu projektu Člověka v tísni, vězeňské správě, plesu některé z filozofických fakult, skautům, jedné školce, do vánoční firemní a do kongresové dárkové tašky: ale ani zadarmo to nikdo administrovat (a také odvézt) nechtěl a nemohl. Ani nakladateli na toto trauma moc sil a prostředků nezbývá, má to takovou pachuť neúspěchu, možná se tak blýsknout na Big loser night, ale snad ani to ne, kolikrát to nemusí být pravda, knížka třeba úspěšná byla, jen odhad nákladu ne… Chápu to, moje starosti na cizí hlavu, ale pro všechny ty knihobudky je to přece jen možná trochu škoda, mohlo by v nich přistát něco novějšího. Konečně i tradiční distribuce se začaly příležitostně chovat jako „levné knihy“ a nabízejí různé časově omezené výprodeje…

Začali jsme tedy knihy vyrábět důsledněji na FSC papíře a platíme za kompenzaci jejich CO2 stopy — je to taková malá profylaxe traumatu, až budeme muset dát zbylé výtisky zase eko-, ale přesto ne logicky zlikvidovat. A jsme rádi, že Těšínská tiskárna vysadí za každý titul jim svěřený strom v Beskydech. Možná bychom mohli jednou založit knihobudku i v tomto lese.