Knižní jaro v Badacsony
Na začátku února slíbím, že napíšu tenhle článek. Mám obavy, protože vím, jak těžce se mi píše, ale nechám se přemluvit. To ještě sedím v budapešťském bytě mezi čtyřmi stěnami, náš život se točí kolem našich tří koček a vydávání knížek. A taky bych měla překládat.
Mám toho hodně, ani nevím, do čeho se pustit, tak se nechám nést proudem a řeším, co je nejurgentnější. Umělecký překlad nechávám stranou, vyřizuji komerční zakázky, učení a praktické záležitosti ohledně nakladatelství. Abychom měli co a za co vydávat. Tvorba čeká, zahrada spí. Myslím na to, že jaro je za rohem, a mám strach. Mám strach, protože vím, že brzy pojedeme na Badacsony, na náš statek a chaloupku, abychom pokračovali ve svém alternativním životě, kde práce nekončí, nýbrž se násobí. Na zahradě se vždycky najde práce. Pokud chceme mít úrodu, musíme všechno připravit a je čas taky pokračovat s rekonstrukcí našich ruin. Stavíme vlastníma rukama, protože nás to baví a obyčejný smrtelník pracovní sílu stejně nesežene ani nezaplatí. Starých mistrů, co umí stavět domy ze zde tradičního čediče, je málo, mladí věří na beton a cement.
překladatelský seriál Na čem pracuju
Březen. Sbalili jsme se. Já, muž a tři kočky. Mogyoró, Pamacs a Csibe jsou nejšťastnější zvířátka na světě. Tady je co objevovat, kde běhat a lézt. A když je už zima a kručí v břiše, tak je v domě krásně teploučko, v kamnech praská oheň a v miskách je co jíst a pít. My se taky brzy aklimatizujeme. Vždy nás překvapí, jak brzy zapomeneme na pohodlí města. Venku je ještě chladno, ale sluníčko už někdy hřeje. Pučí stromy, kvetou krokusy, sněženky a fialky, rozkvétají mandlovníky. Vršky narcisů, tulipánů, hyacintů, cibule a česneku už vykukují z půdy. Cítíme, že jsme na správném místě. Když je hezky, pracujeme venku, telefony a počítače necháváme stranou a vracíme se k nim, teprve když se setmí. Fyzicky unavení. Posílám do tisku Ztracený deník profesora z Essexu. Kupujeme práva a podávám grant na polské knížky. Děláme poslední korektury maďarského vydání knihy Panáček, pecka, švestka a zase panáček a Archistorii. Řeším ilustrace pro román Nejlepší pro všechny s Terezou Ščerbovou. Z tiskárny nám brzy přivezou Bezdětnou — to se budeme muset vrátit na pár dní do Budapešti, abychom převzali paletu. Ostatní projekty taky běží.
Flóra Peťovská, foto: osobní archiv
Konečně dokončuji překlad Padaných letních jablek. Zbývala mi jen poslední povídka. Má název Poslední Rus. Mísí se ve mně myšlenky a pocity. Zprávy se snažím raději nečíst. Tečka za poslední maďarskou větou. Euforie. Ještě to po sobě zkontrolovat, najít redaktory, korektora, ilustrátora, zalomit, zkontrolovat, poslat do tisku… Ale to už nic není. Mezitím budu pokračovat s Bylinkářem. Knížkou, která by ani nemohla být aktuálnější. Začíná jarem. Ano, jarem, které je konečně tady a nakopává nás energií. Brzy začnou i sobotní a nedělní trhy, budu znovu prodávat knížky a setkávat se se čtenáři. To je vždy radost.
Sedím u pracovního stolu, přede mnou papír, v ruce mám tužku a píšu. Konečně píšu tenhle článek a myslím na to, co všechno chci ještě udělat. Vidím z okna sýkory a brhlíka a veverku, jak si hopkají po větvích. Vidím sluníčko, jak hodně se chce vykulit zpoza mraků, a cítím, že je všechno v pořádku, že zvládneme i tuto sezonu. Teď ale musím jít, protože někdo mňouká za dveřmi, chce dovnitř a povídat, co všechno už od rána viděl a zažil.
Autorka je překladatelka, nakladatelka, vystudovala češtinu a maďarštinu.