komentář
18/02/2021 | komentář | Jan Váňa

Dvě velké prosby

„Dvě velké prosby,“ stojí v e-mailu. Zaprvé: „Vyplnit závěrečnou zprávu.“ No proč by ne. Přece jen jsem bydlel v Broumově měsíc zadarmo. A dokonce jsem dostal i zaplaceno. Glosa z autorské rezidence.

12/02/2021 | komentář | Přemysl Krejčík

Báseň jako politikum?

Zatímco u nás se celé roky více či méně živě debatuje o tom, jak má vypadat angažovaná poezie, a zda vůbec něco takového má právo na existenci, zámoří nám zase jednou ukazuje, jaká je síla správně volených veršů pronesených během správně zvoleného okamžiku. Když Amanda Gorman šestého ledna přednesla na inauguraci amerického prezidenta Joea Bidena svou báseň „The Hill We Climb“, stala se z ní během několika chvil světová hvězda.

11/02/2021 | komentář | Miroslav Balaštík

Za kulturní politiku si můžeme sami

Ty události se ve třetím adventním týdnu sešly téměř na den. Pohřeb světově proslulého novináře a jednoho z hybatelů československého jara šedesátých let Antonína J. Liehma a veřejná diskuse nad Tezemi státní kulturní politiky 2021—2025 pořádaná ministerstvem kultury. Přímá souvislost mezi nimi není žádná, přesto jako by k sobě zvláštním způsobem patřily.

05/02/2021 | komentář | Dagmar Urbánková

Foglarův byt — Jestřábův byt

Spisovatelka a ilustrátorka Dagmar Urbánková, která byla v lednu na rezidenci v Praze, i přes tu krátkou dobu napsala báseň v próze inspirovanou svým rezidenčním pobytem a doplnila ji fotkou a ilustracemi z Foglarova bytu.

02/02/2021 | komentář | Zbyněk Vybíral

Kdo rozhoduje o tom, co budeme číst

Z nenápadného návyku se vyvinul nezaměnitelný způsob výběru knih. Začalo to tím, že po odvyprávění večerní pohádky dvouapůlletému synovi (poslední měsíc téměř výhradně O Červené karkulce) jsem se zvedl, zhasl, na odchodnou směrem k postýlce řekl: „Dobrou noc“ a vzal si z knihovny či ze stolu knihu. S knihou v ruce jsem za sebou zavřel dveře.

21/01/2021 | komentář | Michala Marková

Na čem pracuju #1: Kdyby Evropané nedobyli Ameriku

Francouzský spisovatel Laurent Binet je jedním z „mých“ autorů, tedy z těch, jejichž knížky mě potkávají pravidelně. Do jeho nejnovější knihy — vzhledem k její netypické kompozici se skoro nedá mluvit o románu — jménem Civilizace jsem se pustila loni na jaře v době propuknutí covidové paniky a jsem jí vděčná, že mě odváděla od ponurých starostí do naprosto netušených končin.