Nízký kurz by však nepochybně reflektoval i skutečnost, že mezi nominacemi neměl román o Ivanu Blatném vážnějšího konkurenta. Zejména prozaická porota mu cestu k vavřínům umetla jako při blokovém čištění.

Nebuďme však paranoidní. Zasedání prozaické poroty jistě neprobíhalo tak, že by se Petr Hrtánek, Alena Přibáňová, Hana Soukupová, Jana Šrámková a Jan Šulc (kterého v průběhu jednání nahradil Pavel Janoušek) domlouvali na tom, jaké literární exkluzivity nominovat, aby široký okruh volitelů z řad literárních osobností neměl nakonec jinou možnost než zvolit Reinera. Blíže pravdě bude, že se nedomlouvali vůbec a každý prostě nominoval nějakou knihu, která mu v rámci loňské prozaické produkce připadala nějak výjimečná. A v tom bude zakopaný pes.

Už po vyhlášení nominací se Jan Němec podivoval nad tím, že mezi návrhy chybí Haklova kniha povídek Hovězí kostky, zvlášť poté, co mu téměř identická porota přiřkla loni vítězství za knihu neskonale slabší, kterou by poučený čtenář oželel i mezi nominacemi (a její vítězství v kategorii prózy upřímně překvapilo i samotného autora).

Letos však mezi nominovanými bylo překvapení víc. Kromě Šindelkovy Mapy Anny chyběla po čase opět velmi zdařilá kniha Petry Hůlové Macocha či Příspěvek k dějinám radosti Radky Denemarkové. Nemluvě o povídkách laureáta knihy roku 2013 Jiřího Hájíčka (i s tou výhradou, že část Vzpomínek na venkovskou tancovačku je výborem z již knižně publikovaných textů) nebo románový opus Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo (s tou výhradou, že jde o knihu redakčně odbytou). Namísto toho porotci „objevili“ knihy Hany Lundiakové, Petra P. Payna či Mileny Savické.

Stejně překvapivé byly i nominace v kategorii poezie, kde citelně chyběly zralé sbírky Pavla Kolmačky Wittgenstein bije žáka a Miloše Doležala Ezechiel v kopřivách, které v loňském roce nepochybně vzbudily větší pozornost než knihy Michala Maršálka nebo Dana Jedličky.

Důvodů, proč tomu tak je, bude víc.

Předně: v porotách zasedají literární profesionálové, jejichž verdikt má mít ambici oslovit širší čtenářskou obec a doporučit, co je dobré si přečíst. Potíž je v tom, že to, co přijde výjimečné člověku, který se zabývá literaturou profesionálně, je pro normálního čtenáře z větší části těžko konzumovatelné. Jinak řečeno: pro odborníka představuje kvalitu to, co nějak rozbíjí soudobou literární normu, pro čtenáře naopak to, co ji co nejlépe naplňuje, případně nějak ozvláštňuje. Magnesia Litera je naší mediálně nejsledovanější cenou, která po letech tápání, kdy byli oceňováni rumunští autoři, fotografické, historické či uměnovědné publikace, konečně v posledních letech začínala nacházet svůj smysl. Tím je orientovat většinového čtenáře v záplavě titulů na knižním trhu. Porotci to, jak se zdá, buď příliš nepochopili, nebo v horším případě marketingovou sílu Magnesie Litery schválně využili k tomu, aby poukázali na z jejich profesionálního pohledu ojedinělé literární výkony.

Taková úvaha by však byla stejně naivní jako nebezpečná. Naivní proto, že i přes mediální sílu, kterou Magnesia Litera má, se takto čtenářsky výlučné knihy do širšího povědomí nedostanou (cena je v tomto sice podmínkou důležitou, nikoli však dostačující; tou jsou hlasy přátel či komunitních knižních opinion-makerů, které výlučné experimenty spolehlivě odfiltrují). Jde však o nebezpečný hazard s dopadem na cenu jako takovou, neboť přestane být vnímána jako arbitr pro řadového čtenáře, co si má přečíst či co lze s klidným svědomím zabalit pod stromeček.

Aby bylo jasno — nejsem proti tomu, aby Magnesia Litera „objevovala“ nové literáty či upozorňovala na hodnoty, které zůstávají neprávem skryty širšímu čtenářskému povědomí. Jde však o určitou míru. Pokud nominace Litery naplní z větší části knihy a autoři, o kterých značná část čtenářů dosud neslyšela a které výrazně kvalitativně nepřevyšují díla autorů již známých, nepomůže to ani čtenářům v orientaci, ani okrajovým tvůrcům ke zviditelnění. Kdyby v nominacích na Zlatého slavíka chyběl Karel Gott či Lucie Bílá nebo v případě Českých lvů Ivan Trojan, asi by to diváky pořádně zmátlo a „náhradníci“ by jistě automaticky nezískali jejich popularitu a diváckou obec.

Není tedy rozhodně dobře, jak si libuje Ivan Matějka v Literárních novinách, že „Magnesia Litera osvětluje i tituly (a také autory a nakladatele), o kterých čtenář třeba ani neslyšel“. A už vůbec nemá dělat to, co oceňuje loňská porotkyně Marta Ljubková, že „jména, která se v literatuře pohybují spíše na okraji, bodují“. Že se nenominuje „za zásluhy“ nebo „s ohledem na všeobecnou popularitu“. A dokonce, že by se „žádný mainstream do nominací dostávat neměl“. Právě naopak. Už proto, že naše literatura má zřejmou tendenci pohybovat se na okraji, být subverzivní, jenže vzhledem k tomu, že zde žádná verze, norma či hlavní proud neexistují nebo jsou nesmyslně upozaďovány tam, kde by měly být oceňovány, stává se pak i porušování imaginární normy jen samoúčelným a vyprázdněným gestem.

Česká literatura potřebuje kvalitní mainstream jako sůl, potřebuje své Lucie Bílé a Ivany Trojany. Autory a knihy, které se k tomu alespoň blíží, je tudíž třeba hýčkat a oceňovat.

Úvahy minerálních porot jsou však většinou právě opačné. Syndrom Gott je zřejmě vede k tomu, že raději dají přednost někomu méně známému, kdo ještě nic nedostal, než aby si vypěstovali takového zlatého slavíka, který by pobral vždycky všechno. Ceny v Magnesii, a to je dobrá zpráva pro mladé a neznámé autory, se tudíž rozdávají „spravedlivě“, takže ten, kdo už nějakou má, je u porot v apriorní nevýhodě, byť by napsal sebelepší knihu. Pro čtenáře je to naopak zpráva špatná: podle nominací si nelze vybírat knihy k běžnému čtení.

Magnesia Litera se začíná opět pohybovat povážlivě na hraně, a pokud její „objevitelský“ trend bude pokračovat, prohospodaří mediální i čtenářský potenciál a stane se jednou z literárních cen, kterých se v česku udělují desítky. Bude pak už jen otázkou času, kdy se přestěhuje ne jen z ČT2 na ČT art, ale na Svět knihy nebo rovnou do Brna na Měsíc autorského čtení.