18/03/2021 | komentář | Milan Žáček

Na čem pracuju: Pesimistické a existenciální horory

Pro první české knižní vydání v současné době překládám povídky amerického spisovatele Thomase Ligottiho, autora, kterého Washington Post označil za „nejlépe střežené tajemství v současném literárním hororu“. Sbírkou Písně mrtvého snivce si svým způsobem plním dávný sen, protože tento tajuplný tvůrce mě provází už asi dvacet pět let, od doby, kdy jsem si přečetl několik jeho povídek (zmínit musím hlavně „Poslední slavnost s harlekýnem“) a podlehl silnému fluidu jeho přízračné prózy.

Podobně jako Poe nebo Lovecraft je natolik osobitý a myšlenkově podnětný, že nic netušícím čtenářům umí otevírat oči a dělá z nich svým způsobem své stoupence. U autora moderních makabrozit by to člověk asi neočekával, ale je třeba zdůraznit, že Ligotti nepíše horory běžného ražení, ale horory znepokojivé a filozofické — pesimistické a existenciální.

Ligottiho portrét od Serhije Krykuna, jehož ilustrace doplní české vydání

Tento projekt není pouze překladatelský. Přidává se k němu i aspekt nakladatelský coby důsledek faktu, že vydávat tento typ temné literatury u nás není vůbec běžné. Stále si nesu určité trauma ze snah propašovat ho do edičního plánu žánrově spřízněných nakladatelství, protože během let jsem s Ligottim a podobnými autory mnohokrát ztroskotal. Zde totiž nejenže jde o horor, který to u nás stále má na rozdíl od sci-fi a fantasy docela těžké a nese stigma lacinosti a banálnosti, ale navíc jde o horor divný, myšlenkově výstřední, pokroucený, čtenářsky ne tak úplně vstřícný. Ovšem ani v nejmenším banální, protože zrovna tento autor má kultovní status, patří ve své sféře k velkým jménům, je velmistrem žánru a je hojně a už desítky let překládaný po celém světě.

Onen nakladatelský aspekt spočívá v tom, že knižního Ligottiho vydám v našem rodinném mikronakladatelství, které jsme s manželkou zakládali vlastně pro tyto případy, coby poslední možnost, jak přijít s určitými opomíjenými autory a subžánry, byť se poslední dobou ozývají hlasy, že právě Ligotti by už možná byl zajímavý i pro zavedené nakladatelské domy. Snad z toho důvodu, že jsou čtenáři více nakloněni povídkovým sbírkám. Ligotti vyšel před pár lety v prestižní angloamerické knižní řadě Penguin Classics jako jeden ze snad pouhých deseti žijících autorů, kterým se dostalo této výsady vedle těch největších jmen světové literatury všech dob, a vstoupil do obecnějšího povědomí také jako autor, jehož myšlenky pronášel charismatický Rust Cohle (Matthew McConaughey) v seriálu Temný případ (True Detective). Zde je třeba podotknout, že Ligottiho pesimistické a antinatalistické teze se nacházejí především v jeho pozdním a vrcholném esejistickém díle The Conspiracy Against the Human Race z roku 2010, byť poměrně intenzivně probublávají i jeho ranými povídkami v Písních mrtvého snivce.

Obálka vydání v Penguin Classics (2015), kde Písně mrtvého snivce vyšly společně s pozdější povídkovou sbírkou Grimscribe

V češtině z této sbírky o dvaceti textech vyšlo doposud pouze „Dovádění“ v přelomové antologii Hlas krve (1996) Ivana Adamoviče a jinde časopisecky nebo v antologiích se objevily ještě další čtyři povídky („Harlekýn“ dokonce dvakrát). Ligotti je sám temný snivec, jeden z mála významných žijících tvůrců, kteří se úzkostlivě drží v ústraní a s veřejností komunikují pouze prostřednictvím svých děl a časopiseckých a knižních rozhovorů. (Existují snad jen tři jeho fotografie!) Jeho povídky mají obvykle charakter nočních můr, zalidněných zvláštní sortou postav, povětšinou psychologů, psychiatrů a psychopatů, inteligentních zločinců trpících řadou utkvělých představ, všelijakých blíže nespecifikovaných doktorů se jmény jako Locrian, Thoss, Voke nebo Munck, hudebníků a loutkářů, jimž sekundují jejich položiví svěřenci — loutky, figuríny a jektající panáci, kteří nahlédli marnost lidské existence a nyní působí jako vyslanci z jakéhosi nestvůrného světa odlidštěnosti a nelidskosti.

V těchto textech se řetězí adjektiva, jen málokdo v nich mluví přímou řečí a často se v nich blouzní, filozofuje a v ajvazovském duchu propadá do jiných dimenzí a řádů bytí. Sbírka kromě fikce obsahuje i dvě povídkové eseje: „Přednášky o nadpřirozené hrůze“, které pronáší profesor Nikdo (další typická ligottiovská postava), a „Poznámky k psaní hororu“ i s příkladem různých stylů — realistického, tradičního gotického a experimentálního. Z výše uvedeného je myslím zřejmé, že Ligotti má stylově a duchovně nejblíž k Lovecraftovi, s nímž ho spojuje důraz na povídkovou a esejistickou tvorbu a jednoznačně styl, ačkoli ve srovnání s HPL je přece jen modernější (ale ani on nenapsal žádný plnohodnotný román a začínal v obskurních žánrových časopisech, byť tedy určitou proslulost získal už za života).

Toto všechno je nyní už asi tři měsíce náplní mých nocí, mimo hlavní proud překladatelských aktivit, šílený tvůrčí impulz, na nějž byl myslím nejvyšší čas.


Na jaře 2021 vydává Carcosa, Kroměříž.