Romanzo senti/mentale Bianky Bellové

Je to třetí kniha Bianky Bellové, kterou překládám, a jsem šťastná. Šťastná a klidná. Někdo by mohl namítnout, že světy, které Bianca vytváří, nejsou ve skutečnosti zrovna uklidňující, ale já se v jejím psaní cítím pohodlně, ve své vlastní kůži. Mám pocit, jako bych se vrátila domů, do společnosti někoho, s kým se cítím dobře. A opravdu během té cesty jejím psaním nacházím prvky, které už znám, na něž jsem si už zvykla. Nacházím třeba vodu, jenomže zde nemá podobu jezera ani říček, které pronikají do zdí nemocnice, ale nejdřív se objeví jako déšť, pak stagnuje v koupelnové vaně a barví se inkoustem stránek jednoho děsivého deníku. Nacházím znovu touhu po vyprávění, kde jsou slova jako strážci bolestivé minulosti, která stále trápí. Nacházím znovu zmařené, nechráněné, zohavené dětství. A znovu nacházím její styl, který je tak osobitý a bez zbytečných ornamentů dokáže tvořit jasné a sugestivní postavy a kulisy.

překladatelský seriál Na čem pracuju

V úvodní scéně knihy se ocitáme ve vojenském újezdu, který vypadá jako oltář oběti, pod oblohou, která se promění v inkoust, a uprostřed bouře běží dítě, samotné a mokré od hlavy až k patě, a já už vím, že jsem ztracená. Zase se propadám do Biančina vesmíru, celý den ve mně ten obraz zůstává zaseknutý. A už vím, že ve mně bude schovaný v průběhu čtení celého románu, neopustí mě. Jsem teprve na první straně, ale už v něm tuším náznaky katastrofy, a já vím, že jsou důležité, že potřebují čas. Těm znakům musím dát hlas, protože v určitém smyslu už na začátku je všechno. Musím převést tu atmosféru zoufalství, dušení, protože to bude víceméně stylový kód celého románu. Dítě se brzy stane dospělým mužem. Ale ten muž bude navždy to dítě skrývat v sobě, jako semeno, jako původ, jako ránu, která stále bolí. Osamělé dítě uprostřed bouře.

Laura Angeloni, foto: osobní archiv

Hledám v textu fonetické znaky, které doprovázejí akci toho výjevu. Zvuková stopa. A všimnu si hned převahy zvuku „r“: jednotlivá er následují jedno druhé a vyjadřují atmosféru tvrdosti, vyprávějí o drsném, nepřátelském prostředí, písmena er padají na dítě spolu s deštěm, tu bouři jako bychom nejenom viděli, ale i slyšeli, vnímali na kůži. „První blesk rozčísne břicho mraku…“ — „Il primo fulmine squarcia il ventre di una nuvola…“, těch „r“ mám dost. A ten celý obraz na začátku je jakoby doprovázen hudbou, která se skládá z vět různé délky, dlouhé a krátké věty se střídají a tvoří určité tempo. Slova se mají vybírat s přihlédnutím ke všemu. Slova nejsou jenom nositeli významu, každé slovo má vlastní hmotnost: zvuk, který vyrobí, prostor, který zabírá ve větě, způsob, jak ladí spolu s jinými. Slova mají tělesnost.

Někdy ta slova nepřicházejí okamžitě, člověk musí mít trpělivost. Slovník je zásadní, nepostradatelnou pomůckou, ale ještě důležitější je to, co se děje uvnitř vás, když je slyšíte, jaké struny rozvibrují, jaké emoce vyvolají. Proto je někdy třeba je v sobě nosit dlouho, než se znovu objeví ve formě nového jazyka. Mít trpělivost znamená vypnout někdy počítač s pocitem nespokojenosti, protože ta věta zůstala nedokončená, a pak o několik hodin později zůstat stát uprostřed uličky v supermarketu, mezi balíčky těstovin a sklenicemi rajčatového pyré, abyste si to slovo poznamenali. Je asi zřejmé, že moc nevěřím v legendu neviditelného překladatele.

Těmi slovy, která Bianca napsala, si musím projít; když se znovu vynořím, nesou v sobě ta slova chtě nechtě i něco, co patří mně.

Italský překlad knihy Sentimentální román vyšel v roce 2021.

Rok 2022 je pro České literární centrum (ČLC), sekci Moravské zemské knihovny, rokem zaměřeným na literární překlad. Cílem je ještě více zintenzivnit podporu překladatelů (zahraničních i domácích) a zvýšit povědomí o jejich práci i poslání. Řada aktivit se bude vztahovat k Mezinárodnímu dni překladu (30. září) i k předsednictví České republiky Radě EU ve druhé polovině roku 2022. ČLC podpoří mj. překladatelské workshopy, debaty o překládání a autorská čtení za účasti překladatelů na půdě zahraničních i českých univerzit a veletrhů.