15/02/2022 | komentář |

Přijít, prolistovat, ale nakoupit jinde a levněji

Práce malé nakladatelky, případně knihkupkyně, je přínosná, naplňující a radostná, jde o ten nejkrásnější „byznys“ na světě. Přesto se stále musí řešit nějaké problémy — pomohla by pevná cena knih a nezávislost na distribucích.

Když jsem před čtvrtstoletím s tímhle podnikáním začínala, nevěděla jsem vůbec, jak svoje knihy dostat do regulérní knihkupecké sítě. Zpočátku jsme je rozváželi/roznášeli po obchodech sami s přáteli, rodinnými příslušníky, děti běžně cestou do školy někam měly donést pár knížek v aktovce. Dokonce jsem jim prozíravě kupovala objemnější, skříňkové aktovky. Byl to skutečně ryze rodinný podnik, od redakce a skladu v bytě až po víkendy trávené na stánku na veletrzích a festivalech.

Později se mi podařilo přesvědčit Lubora Maťu, pro jehož nakladatelství jsem tehdy překládala knížky, aby konečně vzal do distribuce Kosmas také knihy pro děti. Historicky prvním dětským titulem, který Kosmas prodával, byl koncem devadesátých let Adventní kalendář. Snažily se i další distribuce, většina z nich již dnes neexistuje. V tehdejším knižním velkoobchodě byly naše tituly velmi úspěšné — do té doby tu nikdo umělecké knihy pro děti od současných českých autorů ilustrované předními výtvarníky neprodával. V kurzu tehdy byly reprinty starých, dokonce i prvorepublikových titulů nebo Disney a jiné slavné překladové věci, které za předchozího režimu nemohly vycházet. 

seriál Problémy malých nakladatelů

Když postupně po roce 2000 vznikala další nakladatelství vydávající s náležitou péčí knihy pro děti a ta již zavedená, která se tomuto žánru dosud nevěnovala, je začínala vydávat, setkávali jsme se s čím dál větším problémem — jak o výjimečné produkci malých nakladatelství informovat čtenáře. Přední deníky ani časopisy se do recenzí dětských knih nijak nehrnuly a dodnes nechápu, že takový Respekt, který v každém čísle anoncuje několik zajímavých knižních novinek, uveřejní recenze, nebo spíš jen skrovné anonce knih pro děti v řádu jednotek ročně. Přitom průměrný čtenář Respektu je rodič s dětmi, jejichž vzdělání mu velmi leží na srdci. To mi stále vrtá hlavou, proč panuje v redakcích médií tak malý zájem o reflexi nové knižní produkce pro děti — vždyť si tím také kultivují své budoucí čtenáře… Nebude-li se tu číst, pro koho se pak budou vydávat noviny, časopisy a knihy?

Když malý nakladatel vydá knížku, většinou s podporou grantu, je schopen uhradit tiskárnu, honoráře autorům, ilustrátorům a grafikům, ale už nemá na pořádný marketing a PR, aby knihu mediálně podpořil, a o té knize se tak málokdo dozví. Naopak velká nakladatelství s vlastním PR oddělením o několika zaměstnancích svou cílovou skupinu informují snadněji.

Čtenáři, kteří chtějí něco víc než mainstream, se tak posledních 10—15 let už v situaci orientují a jezdí na takové akce, jako je Knihex, Bookfest, Tabook a různé lokální festivaly (nezřídka organizované místními nakladateli) a tam seženou knížky, které nenajdou ve velkokapacitních sálech s knihami typu Luxor nebo Dobrovský a už ani nikde jinde, když i řetězcová knihkupectví (skoupená od končících nezávislých knihkupců) čím dál víc vypadají spíš jako obchody smíšeným zbožím.

A současné problémy? Až teprve ve chvíli, kdy jsme otevřeli své první knihkupectví pod Vyšehradem, jsem pochopila, o čem to na schůzích představenstva SČKN mluvíval vždy Jiří Seidl, jeden ze tří elitních pražských knihkupců. Všechny jeho obchody pozvolna začínaly fungovat už jen jako showroom — zákazník přišel, prolistoval si všechno, co chtěl koupit, a odešel s poznámkou, že tak předražené knihy on kupovat nebude, vše si koupí za přijatelnější cenu na slevových portálech. Nakonec všechna svá knihkupectví Jiří Seidl zavřel, stejně tak skončilo i věhlasné knihkupectví Fišer, v jehož obchodě se na křty knih a autogramiády stály fronty táhnoucí se po celé délce Kaprovy ulice. A své obchody knihami prodal i pan Jirásek, který měl to nádherné knihkupectví s uměleckými tituly U Černé Matky Boží.

Za poslední dva roky s covidem se tento problém projevil v celé své nahotě. Slevové portály prodávají i novinky se slevou 25 až 40 procent. To je víc než celý rabat knihkupce, který pak nemá z čeho platit nájem, energie, mzdy svých zaměstnanců, a ještě vypadá v očích svých zákazníků jako vydřiduch mající nejvyšší ceny v celé zemi. Tuhle hrůznou situaci, v níž za covidu zavřelo odhadem 35 knihkupců, způsobuje fakt, že u nás nejsou zavedené pevné ceny nových titulů. Kdyby se uzákonila dvouletá ochranná lhůta doporučené prodejní ceny, nebo alespoň rok a půl, pomohlo by to nejen nezávislým knihkupcům, ale také nám, malým a středním nakladatelstvím. Obávám se, že za pár let už nebudeme mít kde své knihy prodávat. Malá knihkupectví mizí čím dál větší rychlostí a ta velká, patřící knižním distribucím, ve svých řetězcích upřednostňují své knihy. Spousta malých nakladatelů, kteří jsou ještě menší než já, se na jejich pulty ani nedostane. Jejich knihy se prodávaly většinou u nezávislých knihkupců, dbajících na kvalitu, ti právě drželi tu pestrost a diverzitu knižního trhu. Malí knihkupci ale zavírají, a tak je to věru začarovaný kruh…

A my už se vlastně ani těm velkým knihkupectvím nedivíme, že knížky malých nakladatelů příliš neberou — je s tím spojená spousta nepříjemné drobné administrativy a ty knížky jim tam nakonec zůstávají i rok či dva jako ležáky. Tamní prodavači je prostě neumějí prodat, nedokážou je nijak doporučit, ani o nich cokoli říct. Stokrát jsem se přesvědčila o tom, že když dojdou k počítači, nechají si to cizokrajně znějící jméno, jako Ferlinghetti nebo Ginsberg, několikrát zopakovat, chvíli hledají a pak vás pošlou prokousávat se k poezii skrz regály všudypřítomných kuchařek, hereckých memoárů a biografií. Až na velmi vzácné výjimky není již prodavač v knihkupectví oním sečtělým vzdělaným knihkupcem, který věděl o všech knihách, které měl v regálech.

Další problém, který léta řešíme, je ten, že knihkupecké řetězce málokdy objednají něco jiného než novinky a kniha, která vyšla před čtvrtrokem, již pro ně žádnou novinkou není. Spousta knížek malých nakladatelů, které dostaly nejrůznější ceny doma i v cizině, leží na skladech, jsou to tituly v mnoha ohledech cennější než řada novinek, které právě vycházejí, jenže řetězce mají i přes velký prostor omezené prostory a berou jen novinky. I za dobré, viditelné umístění si musejí nakladatelé zaplatit vyšší cenu, ti malí samozřejmě jsou z kola ven.

Kde tedy mohu prodávat naše knihy? V e-shopu, na sítích a ve vlastních knihkupectvích. A právě v době zavřených knihkupectví za covidu spousta nakladatelů zjistila, že se bez velkých distribucí, jimž odevzdáváme 53 procent z ceny knihy, obejde. Vylepšili jsme e-shop, doporučujeme s kolegy z redakce i s našimi autory četbu našim čtenářům, pomáhají nám různé weby maminek i influencerů a hle, všechny knížky se začaly skvěle prodávat. A tak jen díky našim čtenářům dál existuje pestrost a kvalita na našem knižním trhu, oni si své knihy s láskou vypiplané malými nakladatelstvími najdou. Myslím si, že právě v takových knihách je budoucnost. Jednoduché čtivo si tady za pár let už nebude mít kdo kupovat.