Debutující spisovatelka Amélie Wen Čao, narozená v Paříži, vychovaná v Číně a v současnosti pracující na Manhattanu, před rokem uzavřela s nakladatelskou značkou Delacorte Press z konglomerátu Penguin Radnom House půlmilionovou autorskou smlouvu. Její román Blood Heir (Dědička krve) je prvním dílem plánované trilogie a jeho vydání je jednou z očekávaných knižních událostí roku 2019 i mimo šuplík young adult. Samotná Čao, která o smlouvě a možnosti vydat knihu mluví jako o splněném snu, se od té doby stala populární přispěvatelkou na sociálních sítích a svého druhu celebritou v young adult komunitě. Dědička krve nicméně nevyjde — právě kvůli komunitě autorů, čtenářů a blogerů spojených s YA.

Dědička krve vypráví o princezně Anastázii Michailové, žijící v Cyrilském císařství, které připomíná středověké Rusko. Anastázie patří mezi císařem zotročované a pronásledované Afinity, lidi schopné různými způsoby ovládat přírodu a své prostředí. Princezna se proto celý život skrývá v císařském paláci — dokud není obviněna z vraždy vlastního otce, kterou se rozhodne objasnit.

Nakladatelství jako obvykle poslalo v rámci marketingu první díl epické ságy o Cyrilii vybraným blogerům, influencerům a spisovatelům YA literatury s několikaměsíčním předstihem. Kolem Dědičky krve začaly kroužit první oslavné výkřiky a zdálo se, že příchod velkého hitu už nic moc nezbrzdí. Pak ale přišlo obvinění z rasismu.

Koncem ledna se na Twitteru začala objevovat nařčení, že Čao znevažuje americkou otrokářskou historii a kvůli „nevhodnému“ zpracování jedné z postav je rasistkou. Na databázi Goodreads navíc začala přibývat jednohvězdičková hodnocení, jež měla knihu zdiskreditovat ještě před vydáním. Začínající spisovatelku zprvu kritizovali běžní uživatelé obou platforem, později se přidali i kolegové z branže, například spisovatelka Ellen Oh: „Drazí POC (People of Color, nebílí, pozn. red.) spisovatelé, vůči nařčení z rasismu nejste imunní jen proto, že jste POC.“

Po týdnu kritiky a veřejného obviňování vydala Amélie Wen Čao prohlášení, že se rozhodla knihu (ve stávající podobě) nevydat. Jak upozorňují servery Slate, Tablet nebo Vulture, většina nařčení vůbec nebyla založená na četbě, ale na anotaci, propagačních materiálech a hodnocení těch několika málo lidí, kteří román doopravdy četli — a že to vůbec není poprvé, co YA komunita kvůli svým lidumilným úmyslům doslova pohřbila nějakou knihu. Čao má být rasistka, protože jedna postava s „bronzovou pletí“, „modrýma očima“ a „tmavými kudrnatými vlasy“ slouží Anastázii a zemře pro ni. Znevažuje prý otroctví, protože otrokářství se v Cyrilii neřídí rasovou, ale jinou logikou; jako by kritici Dědičky krve nechtěli vzít v potaz, že otroctví je fenomén dalece přesahující americké dějiny i kontinent.

Na to nakonec reagovala i sama Čao v omluvném prohlášení a vysvětlovala, že coby čínská emigrantka „napsala Dědičku krve na základě vlastní, bezprostřední kulturní zkušenosti. Problémy spojené s odsuzováním Afinitů v příběhu reprezentují určitou kritiku pracovních věznic a obchodování s lidmi převládající ve spoustě průmyslových odvětví napříč Asií, včetně mé vlastní země“.

Podle zmíněných komentářů se ze spravedlivého mileniálního hněvu YA komunity, která vidí rasismus, sexismus, xenofobii a další fobie za každou druhou knihou (kterou skoro nikdo nečetl), už pomalu stává standard tohoto knižního segmentu ve Spojených státech. O tom nakonec svědčí i aktuální hodnocení Dědičky krve na Goodreads, které se i přes programové jednohvězdičkové recenze vyšplhalo na nadprůměrné 4,2, a naštvané komentáře čtenářů, kteří by si „radši udělali názor sami“. Pravou příčinou zrušení či odložení vydání jsou prý navíc podezření z plagiátorství, o čemž samozřejmě na veřejnosti nemluví nakladatel ani autorka — a málokdo z rozhořčené části Twitteru.

Amélii Wen Čao se nenaplnil sen, nakladateli zase peněženka a čtenáři přišli (prozatím) o zajímavou knižní sérii. Mohlo by se zdát, že vítězství mohou oslavovat hlavně horliví ochránci politické korektnosti a neohrožení uživatelé Twitteru. Je však možné, že celá kauza prospěla hlavně někomu, komu o kvalitu vydávaných knih vůbec nejde: americkým konzervativním a internetovým alt-right skupinám.

O případu s — k čínské imigrantce nevídanou — sympatií referuje například i server The Conservative American, jakási obdoba českých Parlamentních listů. A hned v úvodu článku se lze dočíst o tajné policii a „novém totalitarismu“, který ve jménu politické korektnosti zakazuje knihy, které ještě nevyšly, závěr článku pak zdobí citace z eseje Alexandra Solženicyna „Nežít se lží“.

Silná americká komunita kolem young adult literatury tak zvenčí působí trochu jako užiteční idioti. Jsou to totiž přesně tyto kauzy, které dávají konzervativcům a extrémní pravici argumentační (a v tomto případě zřejmě i faktickou) munici, kterou mohou následně kropit jakékoli emancipační či progresivní tendence a hnutí. Pravidelně se dočítáme o toxicitě, nenávisti a šílených konspiracích z extrémně pravicových částí YouTube, redditu a dalších slují internetu. Jednou za čas se ale řečem o šílených neomarxistech nelze příliš divit.