Když téměř před čtyřmi lety kritizoval Jonáš Zbořil malou českou aplikaci Poetizer za trochu nabubřelý přívlastek „globální“ — „Internet sice překračuje národní hranice s lehkostí, která je pro ostatní média nemyslitelná, jenže jazyková bariéra poezie tu bude pořád, tak jaképak propojování, když čtenář v Potosí jenom těžko porozumí básnířce z Humpolce?“ —, ještě neznal ambice jejích tvůrců.

Lukáš Sedláček, zakladatel a provozovatel institutu a byznysové platformy ELAI, spustil první verzi Poetizeru v roce 2015. Tehdy, jak v promo materiálech a rozhovorech připomíná Sedláčkova žena a dnes finanční ředitelka start-upu Poetizer Johana Sedláčková Vamberská, si Sedláček „při psaní básní v pražské Stromovce“ uvědomil, že „by bylo skvělé, kdyby se mohl o svou tvorbu ihned podělit s lidmi, kteří mají o poezii stejný zájem jako on“. Na zakázku vznikla jednoduchá aplikace pro Android, v níž mohou uživatelé zveřejňovat své básně a hodnotit a sdílet tvorbu ostatních.

Poetizer si organicky — bez marketingové masáže, na základě doporučení přátel nebo vlastní aktivity — od té doby stáhlo několik tisíc uživatelů. Mezitím se vynořil nový druh básníků a básnířek, jejichž platformou jsou především sociální sítě. V jejich čele stojí beze sporu Kanaďanka Rupi Kaur, jejíž původně instagramové poezie uspořádané ve sbírkách mléko a medthe sun and her flowers (slunce a její květiny) se prodaly miliony výtisků a první jmenovaná se držela měsíce v žebříčku bestsellerů The New York Times. S polarizací politického a společenského života — která s rozšiřováním dosahu sociálních sítí úzce souvisí — se ve Spojených státech rovněž zvýšila čtenost poezie.

Tvůrcům původně vedlejšího projektu vyvíjeného pro zábavu se tak v roce 2017 nabízelo jeho zpeněžení. Po roce vývoje v osmičlenném týmu přišlo oznámení: je tu nová, globální sociální síť Poetizer, určená především pro básníky a čtenáře poezie. V současnosti působí ve 125 zemích světa a má čtrnáct tisíc uživatelů, přičemž ambicí provozovatelů je jen do konce února 2019 ve Spojených státech dosáhnout až na šedesát tisíc. Tentokrát už pomocí kampaně, ne organicky.

O profesionalitě projektu není pochyb. Platforma a její aplikace pro Android i iPhone se vyvíjely rok, kampaň je připravená a neznámý zahraniční investor dal start-upu za 4,5% podíl ve firmě 225 eur (přes pět a půl milionu korun). Na zakladatelích a vlastnících Poetizeru se zkrátka pozná, že přicházejí z byznysového a startupového prostředí a že po podnikatelské stránce je o novou sociální síť dobře postaráno.

Stejně jednoznačné ale je, že manželé Sedláčkovi ani nikdo z vývojářského týmu nemá nic společného s poezií, potažmo literaturou. A nejde jen o zmíněnou a stále platnou Zbořilovu poznámku o vazbě poezie na konkrétní jazyk, na níž poukazuje ve svém komentáři také básník Petr Kukal: „Poezie je bytostně spjata s hlubokými vrstvami jazyka a jen v jazyce svého vzniku se dá pochopit beze zbytku. V každém překladu se něco ztratí, nehledě na to, že aby síť byla skutečně celosvětová, musel by na ni každý psát jenom v angličtině.“

Petr Kukal a třeba i literární vědec Karel Piorecký se v kritických výtkách dobírají závažnějšího problému Poetizeru — pominutí skutečnosti, že literatura a poezie vzniká a je konzumována v nějakém kontextu. Každý se ve svém hodnocení ke kontextuálnímu určení textů dostává ze své strany. Petr Kukal, který proslul zejména sžíravými verši na sociálních sítích, podotýká, že báseň vynikne hlavně v cizorodém prostředí: je to kontext, který pomáhá básni zarezonovat (případně autorovi se ztrapnit). Pro Karla Pioreckého je podstatný i historický a estetický kontext literatury a poezie, do nějž každá veřejně publikovaná báseň vstupuje a tím má i ambici jej měnit. „Poetizer, ale zdaleka nejen on, vychází z mylné představy, že neexistuje důvod, proč nepublikovat jakýkoli pokus o literární text. Texty jsou spoluurčovány svými kontexty, ale samy je také přetvářejí. Každý z aktérů literární komunikace by měl cítit zodpovědnost k pojmům, jako je literatura či poezie,“ říká Piorecký.

To by se samozřejmě dalo namítnout o všech webech s amatérskou tvorbou. Na Písmáku, Totemu a podobných serverech ale panuje komunitní, zájmová a dostředivá logika — uzavřený okruh lidí sdílí své výtvory, baví se o nich a jednou za čas se je pokusí vyslat do světa čili nakladatelství, v případě básní literárního periodika.

U Poetizeru — a dalších podobných aplikací, jako je například chat fiction platforma Hooked nebo všeobecně literární Wattpad — je publikační logika odstředivá: texty se mají dostat hned po svém zveřejnění k co nejširšímu publiku (Johana Sedláčková Vamberská mluví o potenciálních milionech uživatelů) a k tomu má sloužit právě jejich hodnocení, komentování a sdílení.

Tento typ kritiky je v podstatě konzervativní, snaží se poezii, literatuře a jejím institucím, jako je kritika, nebo formám ponechat jejich stávající status quo. Literatura se ale kromě formálních posunů a proměn politického a společenského kontextu měnila i s technologickým pokrokem (byť se tedy Poetizer ani v nejmenším s takovým knihtiskem srovnávat nedá). A pohled na současné změny v produkci i distribuci knih dokládá, že se technologie literatuře nevyhne ani teď: nakonec, prvotní vize poezie na sociálních sítích vzešla od instagramových básníků, a ne od startupových inovátorů.

To ale neznamená nutnost přijmout technologizované posuny v přístupu k poezii a literatuře jako danost a těšit se na novou generaci Máchů. Kritika by se měla týkat toho, co podnikatelé a technologie do literatury se svou logikou platformy vnáší, nikoliv jejich literárně-historického a estetického ignorantství.

„Konkrétní umělci a jejich díla nejsou to, co se uživatelům platforem nabízí. Naopak, předmětem konzumace jsou samotné platformy. Spíš než na konkrétní seriál se dnes díváme na Netflix; spíš než konkrétní písničky posloucháme Spotify; spíš než konkrétní knihy čteme Kindle,“ píše Drew Austin v eseji o konci filmových plakátů a obalů desek, způsobeném algoritmickým mechanismem platforem. Už se nemusíme orientovat ve fyzickém prostoru knihkupectví nebo prodejny vinylů, díla s námi nemusí komunikovat prostřednictvím vizuálních a slovních vodítek — algoritmy to udělají za nás, lépe, rychleji, bez nepříjemných překvapení, shrnuje Austin. Jedním z nepředpokládaných a často komentovaných důsledků Spotify a jeho na konkrétní náladě postavených playlistů je krotnutí a unifikace mainstreamové hudby, která se snaží vměstnat do strojově nastavených měřítek a dosáhnout na vyšší počet přehrání. Netflix už má tolik dat o svých divácích, že produkuje čím dál úžeji profilované pořady.

Do literatury se tak pomalu vlamují technologická řešení, která v minulých letech natrvalo proměnila hudbu, televizi i film. Ta v Česku a v Evropské unii, která má mnohem přísnější regulaci než Spojené státy, nepociťujeme zatím tak silně. Je však velice pravděpodobné, že v budoucnu nebudeme poslouchat tu nebo onu audioknihu, ale Audible, že nebudeme číst povídky od toho či onoho autora, ale Wattpad, že nebudeme přemýšlet nad básní, ale nad příspěvkem v Poetizeru (nebo jiné platformě).

Není tak namístě se bát, že by dílo nějakého budoucího Máchy zaniklo v insitní hlušině Instagramu pro pisálky. Naopak, bude vytěženo na maximum — jen v něm nepůjde ani o text, ani o autora, ale o aplikaci, která zážitek zprostředkuje.