CELÉ MĚSTO KONSTANTNĚ HUČÍ

Metro, nebo taxi? Jsem víceméně smířená, že to nestihnu a do koncertní síně mě nepustí. Metro by mě popovezlo jen do poloviny cesty k filharmonii, potom bych musela pěšky přes celou hlavní třídu, což je dalších dvacet minut. Taxi není o nic lepší řešení, protože je špička. Vyhodnotím situaci jako beznadějnou, zastavím se u jedné ze stařenek, které u vchodu do metra prodávají květiny, a koupím tu největší a nejkrásnější chryzantému. Když už neuslyším koncert, aspoň daruju zpěvačce kytku a poděkuju jí za odvahu.

Do Kyjeva jsem přijela předevčírem. Je půlka listopadu a právě tu probíhá festival barokní hudby. Jen málokdo ze zahraničních umělců si sem troufne přijet a většina vystupujících jsou domácí. To ostatně neplatí jen o tomto festivalu. Ukrajinci si musí vystačit sami: kapely sem nejezdí na turné, světová muzea a galerie neposkytují zápůjčky.

I kdyby si sem na důkaz podpory troufl nějaký orchestr nebo divadelní soubor, nikdo je nebude chtít pojistit. O to vřeleji tu vítají umělce, kteří překonají strach, nezaleknou se dlouhé nepohodlné cesty vlakem a přijedou. Lidé neskrývají dojetí a zahrnují je pozorností a vděkem. Jednou z hlavních hvězd letošního ročníku je sopranistka Hana Blažíková, naše nejznámější interpretka staré hudby etablovaná i na mezinárodní scéně. Když ji organizátoři oslovili s pozváním, prý ani nedoufali, že by mohla souhlasit. Ale pěvkyně jim odpověděla vřelým dopisem a slíbila, že přijede.

Hanu Blažíkovou většina lidí zná jako světově proslulou zpěvačku, ale pro mě je to především moje někdejší sousedka v letenském činžáku. Když jsem tam bydlela, stropem ke mně doléhalo, jak se rozezpívává, nacvičuje jednotlivé pasáže a frázování. Obdivovala jsem její práci s hlasem a dechem. Občas jsme se potkaly ve výtahu, prohodily pár slov o našich kočkách, jednou jsme na sebe překvapeně narazily na koncertě PJ Harvey. V životě by mě nenapadlo, že ji uslyším zpívat za války ve svém rodném Kyjevě. Pro tuto příležitost sestavila program, v němž spojila díla dvou barokních autorů: Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela. Nazvala jej Písně vytrvalosti a odvahy.

Nakonec zvolím taxi a mladý řidič se tak snaží, že do filharmonie dorazím pouhých deset minut po začátku. Nasoukám se doprostřed řady, kde už sedí můj otec a naši přátelé, malíř Matvij Vajsberg a jeho manželka. Koncert ještě nezačal, na pódiu zatím řeční dojatá ředitelka festivalu. Právě čte, co jim zpěvačka napsala: „Velmi jsem si přála, aby můj koncert alespoň trochu zmírnil hrůzy, které prožívá ukrajinský národ. I když vím, že hudba není tak silná. Ale doufám, že těchto několik minut ve společnosti krásné hudby vám přinese alespoň trochu útěchy ve vašich těžkých dnech.“ Slova, která by u nás nejspíš zněla přepjatě nebo falešně, tu působí přirozeně.

Když totiž Blažíková zpívá o pomíjivosti a smrti, pro nikoho v sále to nejsou abstraktní pojmy. Každý má v rodině nebo mezi přáteli či známými někoho mrtvého nebo zraněného. Většina Kyjevanů i obyvatel jiných měst a vesnic pociťuje několikrát týdně během nočních náletů strach o svůj život a život svých blízkých. Ve městě snad už nezůstala čtvrť, kam by nepřiletěla raketa nebo méně nebezpečný, ale také smrtící dron. S barokním pocitem stále přítomné smrti, ale také s vědomím, že je třeba neztratit odvahu a naději, je koncert naprosto jiným prožitkem, než by byl u nás. Hana má mimořádný hlas a jedinečný je i způsob, jak s ním nakládá: během zpěvu jako by nedýchala, přesněji její dech se stává přirozenou součástí zpěvu. Lidé jsou jako v transu, nikdo se nepohne, nešustí papírky, nesvítí displeje.

Maličko se vrtí jen holčička v řadě před námi, osmiletá dcerka mých přátel, Oleha Kocareva a Julije Stachivské. Oba jsou etablovaní básníci, Oleh mimo jiné překládá mé básně, Julija pracuje v Českém centru a podílela se na přípravě večera. Po koncertě jdu celou rodinu pozdravit a malou Jaroslavu pochválím, že vydržela tak dlouho, ona se zubí. Co jí chudince zbývá? krčí rameny její otec. Nicméně po koncertě všichni ihned zmizí, domů to mají daleko a Jasja musí zítra do školy.

Zpěvačku ale lidé nechtějí pustit, několikrát ji vytleskají. Musí se vracet znovu a znovu, na pódiu ji dlouho objímají, a když ředitelka prohlásí, že se Blažíková rozhodla věnovat honorář na podporu Ukrajiny, následuje další kolo potlesku. Vidím, že prohodit s ní v klidu byť jen pár slov nebude možné, tak jí jen strčím do rukou chryzantému, poděkuju a zmizím. Emocí je moc a příliš silné i na mě. Na koncertě vážné hudby jsem ještě podobný pocit katarze nezažila. Rychle si beru kabát a vycházím ven.

Můj otec a jeho přátelé už čekají před filharmonií. Jdeme hlavní třídou a až po chvíli si uvědomím, že celé centrum je ponořené do tmy. Sem tam bledě září nebo poblikává osamělé okno nebo výloha. Dochází mi, co se stalo: Během vystoupení odpojili podle předem stanoveného rozvrhu elektřinu. Ta chvíle bliknutí uprostřed koncertu, ta setina vteřiny tmy, o níž jsem si myslela, že se mi jen zdála, to se filharmonie připojila na záložní generátor.

Do podchodu sestupujeme pomalu jako do podsvětí, Matvij nám svítí baterkou na mobilu. Suše poznamená: „Chápu, že máme válku a odstávky elektřiny, ale náš primátor by se mohl postarat aspoň o světlo v podchodech na hlavní třídě. Nevěřím, že by tohle byl takový problém, když každou chvíli otevře nový park nebo sportoviště.“ Nebylo by správnější nadávat spíš na Putina, a ne na Klička? napadne mě. A pak si vzpomenu, co mi k tomu řekl jeden známý: „Že je na vině Rusko, to se rozumí samo sebou. Už ani nemám potřebu to říkat nahlas.“ Lidé už nenadávají Putinovi, že dal příkaz shodit na Kyjev raketu, ale protivzdušné obraně, že ji nedokázala včas bezpečně sestřelit. Nebo politikům, že rozkradli peníze na obranné drony. Nevím, co k Vajsbergově poznámce říct, a tak raději mlčím.

Tohoto ukrajinského výtvarníka jsem poznala, když spolu s rodinou po vypuknutí války přijel k mému otci na Dobříš. Potom pokračovali do Německa, ale už za krátký čas se všichni, včetně dospívajícího syna, vrátili do rodného Kyjeva. V Praze bylo následně možné vidět jeho cyklus Cestovní deník, kterým svou cestu zdokumentoval, i další díla na výstavě Bolest těch druhých v DOXu. Vajsberg je jedním z výrazných umělců své generace. Ve svém díle propojuje klasickou figurativní malbu s konceptuálními prvky, klasickou evropskou tradici i židovské dědictví. Mimo jiné je také autorem působivé nástěnné malby v Babím jaru, na němž se židovská hvězda proplétá s ukrajinským tryzubem. Je Žid a ukrajinský vlastenec a toto spojení dnes v Ukrajině, kde patriotismus získává stále častěji občanský, nikoli etnický ráz, není nic neobvyklého. Za Ukrajince se tak považují i lidé jiných etnik, třeba Krymští Tataři. Právě do krymsko­-tatarské restaurace, kterou tu otevřela jedna rodina, poté co uprchla z Krymu, jdeme na večeři.

„A mají otevřeno?“ podivím se. „I když nejde elektřina?“

Vysvětlí mi, že většina podniků se přizpůsobila a vybavila generátory, jinak by těžko mohly fungovat. V restauraci panuje intimní šero. Vzpomenu si, jak jsme na začátku války sbírali pro ukrajinské přátelé peníze na nákup generátorů. Dosud nikdy jsem se ale nezamyslela nad tím, jak takový generátor vypadá. Teď už to vím: je to něco jako obrovský reproduktor. Stojí na ulici před obchody, restauracemi a dalšími podniky a vydává neskutečný hluk. Zatímco v noci výpadek elektřiny prozradí tmavá okna bytů, ve dne je především slyšet. Hluk nutí lidi na sebe křičet nebo se dorozumívat posunky. Celé město je plné generátorů a celé město konstantně hučí.

Můj přítel generátor

Nejen Matveje Vajsberga, ale skoro všechny kyjevské malíře a malířky znám díky otci, který je také výtvarník. A všichni projevují neuvěřitelnou radost, že ho po letech můžou vidět, takže se na nás hrne jedno pozvání za druhým a otec na všechny kývá. A já jsem jen zvědavá, jak to udělá, aby byl ve stejnou dobu na dvou nebo třech místech.

Ráno vstáváme brzo, mám pocit, že kvůli všem těm přátelům nestihneme to, na co jsem se tolik těšila. Chci se projít po břehu Dněpru ve čtvrti, kde jsem prožila první roky života. Část našeho sídliště u řeky se stala prominentní adresou. V nultých letech tu postavili nové věžáky, kostel, na nábřeží se objevily kavárny. Leží tu malebný park Natalka s cyklistickými stezkami a altánky. A před dvěma lety primátor Kličko slavnostně otevřel novou lávku, která spojuje park s rekreační zónou na Oboloňském ostrově. My ale zamíříme jinam, do vzdálenější části čtvrti, která se vůbec nezměnila. Tam, kde končí šedé paneláky, se město potkává s přírodou. Zatímco se procházíme mezi starými duby a pod nohama nám skřípe říční písek, zavolá Vajsberg a oznámí nám, že musíme teď hned přijet pozdravit jejich přítele, výtvarníka a sochaře Oleksandra Žyvotkova.

„Saša před pár dny dostal od Zelenského vyznamenání za přínos ukrajinské kultuře, ale před všemi to tají. Musíme ho překvapit a popřát mu. Ale musíme hned, protože v jednu odpojí elektřinu.“ Chvíli se ofrňuju, ale pak pokrčím rameny, když hned, tak hned. Sedáme do taxíku a spěcháme do čtvrti, kde má Žyvotkov ateliér. Nachází se poblíž katolického kostela svatého Mikuláše, který minulý rok zasáhla raketa. Novogotická budova je jednou z významných pamětihodností a Kyjevané poškození kostela velmi prožívali, ačkoli budova měla „jen“ zničené vitráže a poškrábané stěny. Vzpomenu si na to, když přecházíme ulici a já zdálky zahlédnu její siluetu.

Ale mou pozornost strhne to, co vidím v bezprostřední blízkosti. Moderní výškové budovy mají ohořelé a poškozené fasády. Většině domů se už dostalo nejnutnějších oprav, ale ven ještě stále trčí vnitřky jejich organismu: dráty, těsnění, roury, odhalené betonové příčky. Podivím se, jak je to podobné lidskému zranění, otevřené ráně. Chybí jen rudá krev, místo toho jsou části domu černé. V jednom místě někdo na ohořelou zeď namaloval barevné postavičky.

Panelák, před kterým stojíme, postavili v sedmdesátých letech. Nejvyšší patro koncipovali jako výtvarné ateliéry. Už chápu, proč Matvij tak naléhal, že musíme za sochařem hned. Úderem třinácté hodiny přestane fungovat nejen otevírání dveří, ale i výtah. Ne že bychom se nedostali dovnitř, ale jít pěšky do devátého patra tmavým smrdutým zadním schodištěm by nebylo pro staršího pána, který má potíže se srdcem, nic příjemného. Ostatně ani pro nás ne.

Ateliér připomíná trpaslíkovu jeskyni. Nejprve je třeba jít dlouhými zšeřelými chodbami plnými odboček a zákrut, potom se ocitneme v nevelké místnosti, jejíž stěny jsou až po strop plné malířských pláten, tisků, starobylé keramiky, nejrůznějších sošek a starožitností, mezi nimiž vyniká sbírka kavkazských dýk. Úplně pod stropem visí mezi jinými obrazy i panoráma Prahy. Předměty nicméně nepůsobí jako jednotlivosti — vrstva prachu, pilin a sazí je spojila v jednolitý celek. V rohu této jeskyně sedí jako král ve svém křesle podsaditý holohlavý Oleksandr Žyvotkov a usmívá se na pozdrav. Spolu se svou přítelkyní už nám přichystali pohoštění v podobě sendvičů, masaly a gruzínského koňaku.

Žyvotkova všichni znají jako představitele ukrajinské Nové vlny, směru, který se etabloval na pozadí rozpadu Sovětského svazu a vzniku nezávislé Ukrajiny. Jeho díla byla opakovaně vydražena v Sotheby’s a Christie’s a jeho dřevěná socha ukřižovaného Krista byla v roce 2019 na přání papeže Františka vystavena v Papežské Lateránské univerzitě v Římě. V současnosti je známý především svými objekty ze dřeva. Kromě toho rád experimentuje s neobvyklými materiály jako gáza, písek, hlína nebo saze.

Žyvotkov se na Vajsberga naoko zlobí, že nám pověděl o ocenění. Špičkují se, sprostě si nadávají a vyhrožují. Potom začnou vzpomínat, vyprávějí si historky ze školy a společných plenérů, překřikují se, smějí a slzí. Žyvotkov odkudsi vytahuje hrubý keramický džbán a obřadně ho předává otci. Prý když spolu byli před čtyřiceti lety na plenéru, nosily jim místní stařenky v takových džbánech z nepálené hlíny mléko. Otec si ho pořídil jako suvenýr a pak ho tam zapomněl.

Jsem z těch starých přátel trochu nesvá, a tak nehledě na to, že je teprve krátce po poledni, se poměrně rychle připiju koňakem. Nejdřív ale králi jeskyně obřadně pogratulujeme k vyznamenání a prohlédneme si rozmazanou fotku, na níž mu Zelenskyj připíná nějaký řád. Malíř se červená a omluvně vysvětluje, že s tím nemá nic společného, že ho na státní cenu navrhli přátelé a on s tím prý nemohl nic dělat. Nakonec to nevydržím: „Sašo, proč se omlouváte? Jste talentovaný a uznávaný malíř. Kdo jiný by měl takový řád dostat? Tak buďte rád, ne?“

Můj otec přikyvuje, ale Vajsberg řekne: „U vás v Evropě je to jiný. Když dostaneš řád, znamená to, že jsi udělala něco dobrého pro kulturu. U nás, když dostaneš řád, znamená, že máš známosti, nebo že jsi někoho podmázla. Nebo prostě že patříš k nim, že jsi součástí vládních struktur.“

Žyvotkov dodá: „Máme velmi silnou občanskou společnost, ale o politice si nemyslíme nic dobrého a vládních struktur se vlastně štítíme.“

Namítnu, že někdo v politice musí být a musí ji dělat. Tím spíše, že politiky sami volíme, a právě na tom stojí demokracie. Jsem tak výřečná díky koňaku.

„Je vidět, že jsi vyrostla v Česku,“ směje se mi Vajsberg. „A ty jsi tam prožil posledních třicet let,“ ukazuje na tátu.

Možná je to pohled starší generace, která dospívala v Sovětském svazu, zažila jeho rozpad, ztrátu důvěry ve vládní struktury a teď se jen pomalu odhodlává k jinému postoji? Nevím, o tom, že je Žyvotkov ceněný, etablovaný a daří se mu dobře, svědčí nejen úspěchy na domácí i zahraniční scéně, ale i fakt, že si mohl pořídit velmi výkonný, a tudíž velmi drahý generátor. Díky němu si může nejen uvařit čaj, ale také řezat, pájet, svařovat a vypalovat, i když je plánovaná nebo nečekaná odstávka elektřiny.

Všichni malíři k práci potřebují světlo a nějak musí řešit neustále výpadky. Magistrát odpojuje elektřinu v jednotlivých čtvrtích podle předem vypracovaného plánu nebo také den po útoku. Když píšu tuto reportáž, je Kyjev již několik dnů ponořený do tmy. Ještě před pár lety si to nikdo neuměl představit, jenže Rusové už poškodili tolik elektráren, že to rozvodná síť nezvládá. Matvij Vajsberg má ateliér na Lukjanovce, ve čtvrti, kterou kvůli slavné továrně Arsenál bombardují nejvíc. Říká, že je to poslední kyjevský skvot a že nám ho musí ukázat. „Nikdy nebyl spojený s žádnou ideologií a moc na sebe neupozorňoval. Nejspíš proto pořád funguje. Už jsem tu zařídil ateliéry několika mladým. Jen jim nesmí vadit, že se tu netopí. Však pojďte, ukážu vám to tu.“

Zaklepe na jedny dveře. Malíř, kterého jsme vyrušili, je rozmrzelý, nakonec se ale rozpovídá a chlubí se lampičkou německé výroby s klipem, kterou lze umístit na malířský stojan. „Je to skvělý vercajk, dá se nabít, a od chvíle, kdy ho mám, můžu pracovat i bez světla,“ pochvaluje si. Olejomalba na jeho stojanu je inspirovaná Caravaggiem. Postavy jsou celé zanořené do tmy, jen části tváří a ruce vystupují ze šerosvitu. Potom jdeme do nejvyššího patra, kde má ateliér sám Matvij. „Nestojí skoro nic a je tu tak krásné světlo, že si ho nechávám. Dá se tu i přespat, uvařit si čaj.“ Myslím na to, že za normálních okolností bychom s tátou bydleli právě tady nebo v nějakém podobném místě. Někde tu bude společná sprcha, dá se tu uvařit čaj a namazat si chleba. Co víc člověk potřebuje? Nebo bychom se domluvili s někým ze známých, kteří mají volný byt nebo pokoj. Jenže je válka a nás to donutilo ubytovat se v hotelu, kde je kryt.

Malá noční hudba

V noci přichází jeden z největších útoků nejen tohoto podzimu, ale celého roku a trvá až do pěti ráno. Zkušeně popoháním tátu do krytu. Ne proto, že bych se bála, ale proto, že v krytu je omezený počet pohovek a dek. Kdo přijde pozdě, bude sedět na tvrdých židličkách nebo stát. Beru si kabát, pletené ponožky, mobil, nabíječku a špunty do uší, zamykáme a sjíždíme výtahem dolů.

Ve velké místnosti, která by za normálních okolností sloužila jako podzemní garáž, je zatím jen málo lidí. Někdo si vaří u stolku s připravenou konvicí a hrnečky čaj. Lehneme si do dvou posledních rozkládacích lůžek s připraveným a do igelitu zataveným čistým povlečením. Připomíná mi to cestu nočním vlakem. Je po půlnoci a já jsem tak unavená, že je mi všechno jedno. Asi za půl hodiny mě ale vzbudí hluk.

Kryt se zaplnil lidmi, hlasitě si povídají. Chytré telefony každou chvíli někomu hlásí protivným robotickým hlasem attention please nebo imitují zvuk sirény — neklamná známka, že jsou to cizinci. Stáhli si aplikaci, která upozorňuje na nebezpečí, ale neztlumili si oznámení. Nikdo z místních nemá notifikace nahlas, při poplachu jim mobil jen decentně pípne nebo zavibruje. A oni na to nereagují, podobně jako na sirénu, která se při poplachu rozezní na ulici. Prostě to vše zdánlivě ignorují, pokračují v chůzi, v práci, v nákupu, v pití kávy, venčení psa, lakování nehtu nebo prodeji zákusků. Ve skutečnosti koutkem oka sledují aplikace, které poskytují podrobné informace o náletech. Je to osamělý dron někde na kraji města? Nezájem. Je to vícero dronů v jiné čtvrti? Nezájem. Na jihu Ruska vzlétly bombardéry? OK, to už stojí za pozornost, zatím se ale nic neděje. Pokud to do deseti minut neodvolají, možná to budeme řešit. Tahle noc je ale jiná: Kanály hlásí stovky dronů a několik různých raket, včetně Kinžálů, které letí do cíle jen šest až deset minut. Útok přichází v několika vlnách. Bude to na dlouho a bude to nebezpečné, shodují se všechny aplikace.

Momentálně mě víc zaměstnávají lidé, kteří si nahlas povídají. Copak jim nevadí, že se ostatní snaží spát? Copak není zítra pracovní den? Čekala bych, že existují nepsaná pravidla chování během náletu. Ona existují, cizinci v hotelovém parkovišti je ale neznají. Nějaká paní dokonce pustí nahlas na mobilu Malou noční hudbu, asi aby nám všem zkrášlila nucený pobyt v krytu. Nebo snad aby přehlušila tlumené výbuchy, které se ozývají tam nahoře? To protivzdušná obrana sestřeluje nepřátelské drony a rakety.

S každým útokem je to náročnější. Rusové vymýšlejí stále sofistikovanější taktiku. Teď běžně vypustí desítky dronů, které ani nenesou žádnou nálož a jen odvádějí pozornost. Až potom odpálí rakety. A do toho další drony. Tuto noc jich na Kyjev letělo 430 a k tomu 19 raket různých typů, včetně balistických, aerobalistických, těch naváděných z moře i pozemních systémů. Poškodily budovy v devatenácti čtvrtích. Dozvídám se to už během noci, protože se každou chvíli vzbudím a jedním okem na mobilu zkontroluju, jak to vypadá.

V pět ráno mě táta tahá za nohu v pletené ponožce. Říká, že poplach skončil a že můžeme jít nahoru. Kryt je prázdný, lidé se vrátili do hotelových pokojů a bytů. Tento kryt, stejně jako všechny ostatní, je otevřený i pro veřejnost. Pravda ale je, že jich je zoufalý nedostatek. Někdo odchází do metra a tráví noc tam, na karimatce nebo rozkládací židličce. Ale já nikoho takového osobně neznám. Naši přátelé většinou nechodí nikam, někteří do koupelny, kde nejsou okna. „Když je opravdu hodně zle, jdeme do sklepa,“ říká Julija Stachivska. „Náš kocour je už zkušený a chodívá s námi. Nejdřív seděl u okna a sledoval ty ohňostroje.“ Kočka máminy přítelkyně se zase při náletu schovává do kredence mezi porcelán, což není příliš rozumné. Ale je něco za těchto okolností vůbec rozumné? „Když jsem viděl kryt v našem domě, usoudil jsem, že by to mohl být fajn masový hrob,“ říká Vajsberg, který bydlí na starém městě. „S manželkou raději zůstáváme v bytě. Spoléháme na to, že je nedaleko britské a jiná velvyslanectví. A že hodit sem raketu by se Rusům nevyplatilo.“ Je to dost chabá výmluva. Ale každý tu má nějakou.

Ráno je internet plný hrozných zpráv. Počet mrtvých a zraněných roste. Když mě Český rozhlas Plus požádá o komentář, moderátorka vysloví nižší číslo, než o jakém vím já. Váhám, nakonec to nechám být a neopravím ji. Zarazím se jen, když se zeptá, jak to lidé v Kyjevě snášejí. Co jí asi mám říct? „Většinou řeknou, že si zvykli. Občas lakonicky poznamenají, že v noci nespali a že se jim změnil dopolední program.“ Právě to mi dnes napsal Oleh, se kterým jsme měli jít na kafe. Ve skutečnosti je ale na všech vidět vyčerpanost, jsou nervózní, neurotičtí a strašně unavení. Děti vynechávají školu. Dospělí se snaží být k sobě navzájem trpěliví, ale ne vždy se to daří. Spotřeba prášků na spaní a antidepresiv roste jako nikdy. Život se ale nejenže nezastavuje, on běží dál, zrychluje — je bohatší, živější a jakoby barvitější. Lidé tu jsou pozornější, vřelejší. Pořád se objímají. Nikdo nepoužívá u nás běžnou frázi „drž se“, místo toho všichni říkají a píšou si „objímám tě“.

Že ve městě panuje výjimečná atmosféra, se shodují jeho obyvatelé i ti, kteří přijeli. Kulturní manažerka Kateryna Tarabukina, která se do Kyjeva vrátila po dvou a půl letech života v Berlíně, shrnuje své dojmy na facebookové stránce:

Kyjev byl vždycky výjimečný město, teď je jako metropole naprosto jedinečný: tvrdý, ale zároveň fantasticky pohostinný. Všem tu hrabe, všichni makají jako šílení a žijou, jako by šlo o jejich poslední den. Potom se probudí a zase makají jako šílení a do toho vychovávají děti, chodí na rande, stavějí na nohy malý byznys, píšou ulítlou hudbu, natáčejí neskutečný filmy a dělají epický výstavy, žijí tou válkou a každý den něco vylepšují. Po tom našem německým bahýnku, kde se o válce nesmí mluvit jinak než šeptem, je to totální sen efektivního manažera. Válka vede k tomu, že se tu od rána do noci vymýšlejí geniální věci, a nejen vymýšlejí — hned je realizují. A spolu s tím vzkvétá foodie scéna, celá země funguje ve smartphonech, můj 85letý děda si běžně objednává léky přes appku, a do toho tu ještě stíhají vařit nějaký, kurva, rajčatový pivo…

Kyjevané na její post reagují různě. Řada autorku chválí za to, jak dokonale vyjádřila jejich pocity. Někdo se ptá, proč píše z Berlína „tyhle usoplený posty“ a nevrátí se do toho úžasného Kyjeva natrvalo. Kdekoho zvedla fráze, že „spát v noci během útoku v metru má léčivé vlastnosti“, protože oni toho spaní v metru mají plné zuby a jejich zdraví rozhodně neprospívá. Režisérka a básnířka Iryna Cilyk se doptává, kde se dá koupit to rajčatové pivo. Prý ho ochutnala v Charkově a je skvělé.

Čtení poslepu

Já se vracím do Kyjeva přibližně každý půlrok. A pokud je to možné, zůstávám dva týdny. Týden je málo, to je dobrý akorát tak na neurózu, že hned zítra musím zpět domů.

Už jsem si zvykla, že se mě přátelé i cizí lidi před každou cestou ptají, proč do Kyjeva zase jedu. Někteří se mylně domnívají, že tam mám rodinu nebo že ráda vyhledávám nebezpečí. Je dobré, když je mohu uspokojit nějakou jednoduchou a srozumitelnou odpovědí, třeba že mě pozvali na literární čtení. Pravda je taková, že od začátku invaze, kdy Rusové skoro obsadili Kyjev, jsem měla pocit, že ztrácím své město. A spolu s ním jako bych ztrácela část sebe. A tak jsem si slíbila, že si ho nenechám vzít.

Během této cesty se mi nečekaně ozvala jedna známá, básnířka a umělkyně Julija Petruk, jestli prý nechci vystoupit na literárním večeru, který pořádá. Nejdřív se (asi spíš ze slušnosti) zeptala, jestli si ji pamatuju. Juliji si nelze nepamatovat nejen proto, že je díky pixie sestřihu, výraznému líčení a spoustě punkových stříbrných šperků na první pohled nepřehlédnutelná. Ale i kdybych pominula její výrazný zjev, zažily jsme s ní přece už jednou čtení, prohlídku výstavy legendárního undergroundového výtvarníka a pak průtrž mračen, po níž následovala ta nejkrásnější trojitá duha nad Majdanem. Jarní déšť nás tehdy zahnal do podchodu pod hlavním náměstím a pak do jedné z kavárniček ve dvoře, kde jsme úplně mokří popíjeli cider a povídali si o všem možném.

Za nějaký čas všem mobily ohlásily vzdušný poplach a Julija s kamarádkou začala nervózně řešit, jak se dostanou domů. Jsem zvyklá, že místní poplachy ignorují, takže jejich nečekaná reakce mě zaskočila. Podívala jsem se tázavě na Oleha: „Během poplachu nejezdí přes řeku metro,“ řekl mi na vysvětlenou. „A dostat se na Rusanivku, kde holky bydlí, není vůbec snadný. Pokud to za pár minut neodvolají a metro se zastaví, budou muset jet autobusem s mnoha přestupy.“

Julija je mimo jiné organizátorka básnických čtení. Tuto akci nazvala Přečtení listopadu, je prý jen pro pár přátel a koná se v nakladatelství Smoloskyp, česky to znamená Louč. Toto legendární nakladatelství vzniklo v padesátých letech v emigraci. Později se přesunulo do Kyjeva a už od devadesátých let pořádá stejnojmennou soutěž, jejíž vítěz dostává možnost vydat knihu. To by asi nebylo nic mimořádného, kdyby právě touto cestou nevstoupily do literatury desítky nejslavnějších autorů a autorek včetně Serhije Žadana, Tarase Prochaska, Sofije Andruchovyč, Marianny Kijanovské a dalších.

Před čtením jdeme ve třech do obřího supermarketu nakoupit pití a občerstvení. Temnými ulicemi staré malebné čtvrti táhneme tašky toniku a ginu, křupek, chleba, sýra, oliv a dalších dobrot. Nakladatelství sídlí v jednom z malých nízkých domků, kdysi tolik typických pro tuto čtvrť rybářů a řemeslníků. Z komorní kanceláře se po úzkém točitém schodišti dá vystoupat do prvního patra a potom do podkroví, kde se konají čtení a přednášky. Všichni si na schodech svítí mobilem, protože také dnes odpojili elektřinu, ale zapalovat svíčky se nikdo neobtěžuje. Mám dojem, že lidé se tu prostě naučili fungovat ve tmě jako kočky nebo netopýři.

Brzy je nevelký sál plný, ale na křeslech v hledišti sedí jen málokdo. Trvá věčnost, než si lidé přestanou vyměňovat novinky, objímat se, chichotat, a teprve když je skoro všechen teplý gin s teplým tonikem pryč, vydá se Petruk na spoře osvětlené pódium uvést prvního vystupujícího. Je jím Oleh, zvučný hlas a s avantgardní tradicí koketující texty se k zahájení perfektně hodí. Čte několik básní a pak zve na pódium mě. Představuju se a ptám se, jestli mám přečíst i originály. Zatímco polská poezie a kultura obecně tu není nic neznámého, češtinu možná někteří dnes uslyší poprvé. Po čtení se ke mně všichni mají srdečně, několik lidí mi děkuje.

Některé účastníky znám, třeba básnířku Annu Malihon, která přijela z Paříže, bělorusko-ukrajinského básníka Siarheje Pryluckého zvaného Pistončyk, Dmytra Lazutkina, jehož básně jsem kdysi překládala, a Vána Kruegera, který kdysi vystupoval ve Fra. Všichni mají velmi profesionální přednes. Někteří čtou trochu teatrálně, ale dobře se to poslouchá a čtení, i když je dlouhé, rychle uteče. Po vystoupení mě přijde pozdravit také Julija Stachivska. Připadá mi smutná, domýšlím se proč, ale nechci se vyptávat. Z dřívějších rozhovorů vím, že je nevyspalá z neustálých náletů, doléhá na ni stres a únava. Protože tlaková vlna při jednom loňském útoku vyrazila okna její kanceláře v Českém centru, a ta je zničená, pracuje z domova. To není jednoduché, protože mají s Olehem jednopokojový byt. Spolu s dcerou se nedávno vrátily z literární rezidence v Grazu. Mohly tam zůstat i déle, ale Jasja chtěla domů za tatínkem. Ten, stejně jako většina ukrajinských mužů, vycestovat nesmí.

„Je to jedna z literárních partiček a je dost svá,“ říká mi Julija. „Měla bys zažít i jiné.“ Vlastně mi to jako partička nepřipadá, i když řada lidí se tu zná a přátelí. Je ale zřejmé, že se většina z nich vidí po dlouhé době, a působí to spíše jako výlet do minulosti, plný skrytého smutku a nostalgie. Někdo přijel na krátký čas z ciziny, jako Anna Malihon, někdo se vrátil na pár dnů domů z fronty, jiný se odvodu na frontu zatím úspěšně vyhýbá. Nikdo z nich tu nepatří mezi autory a autorky, kteří přijali roli neoficiálních kulturních diplomatů. Ti jezdí do ciziny a vyprávějí o válce na mezinárodních festivalech, cizích univerzitách nebo jiných významných příležitostech. To neznamená, že by jejich básně byly lepší nebo horší. Stachivska má pravdu: zdejší literární proces a scéna je rozmanitá a vztahy uvnitř ní komplikovanější, než se může na první pohled zdát.