ZÁZRAK JAZYKA JE V TOM, ŽE MU NIKDO NEVLÁDNE

Při čtení Podružného detailu a v rozhovorech s tebou jsem získal dojem, že ústřední oblastí tvého zájmu je samotný jazyk. Nejen jako základní stavební kámen literatury, ale jazyk se všemi svými vrstvami a implikacemi: nástroj, jímž utváříme sami sebe, svou identitu, dějiny, myšlenky a pocity, ale také nástroj, jímž manipulujeme s věcmi; jímž získáváme moc. Sama ovládáš několik jazyků. Hlavní hrdinka knihy mezi nimi musí přepínat, používá angličtinu, aby se vyhnula podezření a dosáhla svého cíle. Jak uvažuješ o dynamice mezi jazykem a mocí?

V době, kdy jsem studovala náboženské texty a jednotlivé náboženské mýty, mě uchvátil příběh o tom, jak Bůh svěřil Adamovi úkol pojmenovat zvířata na zemi. Do té doby jsem totiž pociťovala jakousi důvěru v zázrak jazyka, či snad dokonce v tajemství jazyka; považovala jsem ho za neviditelné, avšak mimořádně silné pouto mezi všemi bytostmi, které daným jazykem komunikují — ať už jde o lidi, nebo o nadpozemské bytosti —, a domnívala jsem se, že nikdo z nich není jeho vládcem. Tajemství či zázrak jazyka přece spočívá právě v tom, že mu nikdo nevládne. Avšak právě v příběhu o Bohu, který pravomoc pojmenovávat deleguje, se z tajemství stává moc; všemocný Bůh přenechává pravomoc pojmenovávat Adamovi. Vědomí tohoto příběhu mě svedlo a upoutalo, přivedlo mě k přemýšlení o věcech, které nelze pojmenovat, zejména ne z pozice moci, a tyto možnosti od té doby neustále zkoumám v literatuře. Podružný detail mi takové zkoumání otevřel v té nejintenzivnější možné podobě.

Zájem o jazyk je patrný i v tom, jak přistupuješ k samotnému psaní: Podružný detail tvoří dvě části, první ve třetí osobě, druhá v ich-formě. Ve třetí osobě popisuješ události z roku 1949, v první osobě současnost. Souvisí to s tím, že historii obvykle považujeme za něco neosobního — a tedy neutrálního, objektivního, i když ve skutečnosti taková nikdy není?

Přesně tak. Psaní o dějinách je lineární, odosobněné, většinou vyprávěné tónem, který evokuje jistotu, moc a autoritu; jinými slovy, je nudné. Každý čtenář a každá čtenářka mají právo číst knihu tak, jak chtějí, ale já pociťuji jakýsi zvláštní klid vždy, když někdo označí první část knihy za nudnou a stěžuje si na to. Ano: moc je nudná, jazyk moci je nudný, narativy moci, na nichž se historie často shoduje, jsou nudné. Ale zlomenost, zjizvenost, neúplnost, koktání, zadrhávání, zamotávání, váhání, šeptání, křehkost, bolest — to všechno nudné není. O tom je druhá část knihy.

„Neutrální dějiny“ vyprávěné ve třetí osobě propojuje s intimitou současnosti právě ten podružný detail z názvu: historická událost z roku 1949, na kterou se vypravěčka upíná, se odehrála v den jejích narozenin. Nutí mě to přemýšlet o mezích naší empatie. Potřebujeme k touze nahlédnout pod povrch oficiálního narativu a neosobních informací osobní spojení s historií?

Podobnou otázku si vlastně klade i vypravěčka druhé části knihy. Dochází k závěru, že nejde ani tak o osobní spojení s historií, jako spíše o věci, do nichž jsme vhozeni, ačkoli často sami nechápeme proč — vede nás k nim jakási neodbytná síla, hlasy duchů, záhadná přitažlivost, zázrak, něco, co nás k sobě připoutává samotnou silou jazyka. Domnívám se, že ji tedy za hranici oficiálních historických narativů nepřivede ani tak osobní spojení, jako spíše řeč, síla lingvistiky: teprve ta ji donutí začít uvažovat a představovat si věci za touto hranicí. Literatura nám to vše umožňuje; dovoluje nám vytvářet souvislosti, ke kterým by se historie nikdy neodvážila.

Zůstaňme u tématu jazyka: vypravěčka se často zadrhává, při pokusu o vyjádření selhává. O schopnost vyjadřování ji připravuje nejen přímé násilí, ale i neustálá hrozba, strach a trauma, vědomí, že násilí může přijít kdykoli. Vnímáš v kontextu okupace odepření schopnosti vyprávět jako nástroj vymazávání identity utlačovaných?

Kolonialismus jako systém a kolonizátoři, kteří jej utvářejí, řídí a neustále se podílejí na jeho udržování, zacházejí s kolonizovanými lidmi a se vším, co s nimi souvisí — tedy s jejich životy, územím, kulturou, jazykem —, jako s něčím podřadným, něčím bezcenným, co ani není problém úplně vymazat z povrchu zemského. V průběhu staletí jsme to měli možnost vidět nespočetněkrát, od Ameriky až po Palestinu. Proto je pochopitelné a očekávatelné, že hrdinku druhé části postihne koktání, neschopnost najít správná slova, zážitek jazykové dezorientace. Nejde tedy výslovně o identitu nebo nějaký konstrukt, ale spíše o život jako takový, se vším, co život obnáší, s celou jeho neuchopitelnou bezmezností, a zničení takového života je proces: započatý v minulosti, probíhající v přítomnosti, pokračující v budoucnosti. Proto se domnívám, že i potlačování schopnosti vyprávět, umlčování, je jen jednou z forem vymazávání nejrůznějších projevů života, v tomto případě jazyka, utlačovaných.

Se strachem souvisí i hranice: další ústřední téma tvé knihy. Ty se v ní proměňují, posouvají, jsou záměrně definovány nejasně: vytvářejí nejistotu. Extrémní projevy tohoto procesu dnes sledujeme v Gaze, Libanonu, Sýrii i na Západním břehu. Vztah Palestinců a Palestinek k hranicím zřejmě není úplně snadné popsat někomu ze zahraničí. Je pro tebe literatura způsobem, jak tento vztah zaznamenat?

Podružný detail přímo nevysvětluje zkušenost hranic v Palestině: spíše ji ztělesňuje. Ukazuje, jak narušuje naše základní vnímání logiky, orientační smysl, důvěrnou znalost konkrétních míst; to vše hranice neustále ničí nebo nově uspořádávají. Kdybych měla tuto zkušenost k něčemu přirovnat, řekla bych, že je to jako vrátit se do domu našeho dětství, na místo, kde jsme vyrůstali, a pokaždé, když odejdeme a zase se vrátíme, si všimneme, že tu mezitím byl někdo jiný. Že něco změnil, odnesl nebo zničil. Už jen vědomí, že do našeho domu vstoupil někdo cizí a něco ukradl, stačí k tomu, aby byl narušen náš pocit bezpečného zázemí. Pokud se to však opakuje každý den, zcela ztrácíme spojení se vším, čemu jsme kdy důvěřovali. Na místě, kde bychom měli najít sami sebe, nebo alespoň hledat cestu k sobě, jsme najednou úplně ztraceni.

Celý rozhovor najdete v čísle 9/2026.