Jihlava na vlně frustrace
Mediálními ozvěnami jihlavského dokumentárního festivalu nejvíce rezonovalo neudělení ceny za nejlepší český dokument. Ohlasy nabídla média od MF Dnes až po A2larm. Některé reakce byly vůči porotě nesouhlasné, jiné naopak servilní až do té míry, že by českým dokumentaristům měly být omezeny příspěvky ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Krom reakcí na stanovisko poroty mediální ozvěny jihlavského festivalu ale nic moc jiného nenabízely.
Mnohem více fascinující přitom byla neuvědomělá jednotnost v motivech dokumentů: pátrání po pramenech současného společenského zmaru. Jedním ze sjednocujících témat bylo určité vyrovnávání se s minulostí, dialog mladých dokumentaristů s osobami a událostmi nedávnými nebo již takřka zapomenutými. V tomto kontextu vyčnívá například Česká cesta Martina Kohouta, pátrající po kořenech, důsledcích a vůbec celkových společenských náladách provázejících éru kuponové privatizace. Možná jsme prý tenkrát ani přechod ke kapitalismu nechtěli, šlo hlavně „o tu demokracii“ a po cestě se jen něco zvrtlo.
S minulostí se prostřednictvím jednotlivce vyrovnával i Jakub Wagner ve snímku RINO, mém osobním favoritovi. Příběh Karla Köchera, člena československé kontrarozvědky, kterému se povedlo infiltrovat až do nejvyšších pozic americké CIA, aniž by si toho několik let kdokoli všiml, je důkazem, že společnost a politika formuje naše vnímání spravedlnosti a pravdy a ve výsledku i jednání. Na jedné straně filmařský um Jakuba Wagnera, když se mu povedlo bývalého špiona zachytit maximálně nezaujatě, a na druhé i samotná osobnost Karla Köchera (který v důsledku nakonec nepůsobí nijak negativně) proměnily rodokapsový příběh ve svědectví doby. Köcherovo rozhořčení po promítání, když do dokumentu nebyla zařazena část o určitých údajích z prognostického ústavu, které sám poskytl disentu, neznačilo nic jiného než hluboké výčitky svědomí bývalého komunistického spolupracovníka — v jiné době.
Dokumentů o české minulosti bylo samozřejmě více, tyto dva však dokonale podtrhují dvě politické reality, kterými naše země prošla. RINO totiž není jen dokument o jednotlivci, vypovídá o širších souvislostech politického soupeření mezi východním a západním blokem za studené války. O nedůvěře mezi lidmi, zaujatosti médií a v neposlední řadě o přetvářce, která dokáže překonat i detektor lži. Éra kuponové privatizace a vzestup Václava Klause zase poukazují na fakt, že předrevoluční disent byl převážně kulturním subjektem bez jasné ekonomické vize. Václav Klaus od něj pak dostal mandát reformovat tak zásadní součást společnosti, jako byl ekonomický systém, prakticky do jeho vlastních rukou, a to jen proto, že měl ekonomické vzdělání. Jaký svět pro společnost ale může vytvořit člověk, kterému chybí výrazný ideový oponent?
Jakub Wagner a Karel Köcher ve filmu Rino, zdroj: ČSFD
Mnohost současnosti a příležitost pro jednotu
Dnes stojíme na podhoubí předrevoluční totality, následné kuponové privatizace, divokých devadesátých let a „nijakých“ let nultých. Atmosféru společenské frustrace na obecnější rovině ilustroval deníkový dokument Češi proti Čechům, sonda do života v romském ghettu a současně rasistických demonstrací Tomáše Kratochvíla, a především lehce opomenutá filmová mozaika Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí Heleny Všetečkové. Zatímco Kratochvíl se snaží především bourat stereotypy, Všetečková hledá útěchu a zároveň vrhá diváka do úzkosti z různosti. Ironizuje společensko-politické aktéry od xenofobní ultrapravice Adama B. Bartoše přes vystoupení Václava Klause na půdě AVU (na pozvání Milana Knížáka, mimo jiné člena festivalové poroty) až po zabušení na svědomí nové levice reprezentované umělcem Milanem Kohoutem. Jakým způsobem můžeme nalézt útěchu a spokojenost ve světě, v němž mediální prostor tvoří postavy, jejichž společnými jmenovateli jsou pouze expresivita a paličatost? Jako zjevení proto působí příležitost, kterou režisérka dává hlasům, jež dříve nemohly být tolik slyšet a dnes je již zas příliš mnoho lidí neposlouchá. Karel a Pavel Flossovi jsou katoličtí filozofové, jejichž život byl naplněn vírou, věděním a především důvěrou v rozum. Po Bartošových nacionalistických přísahách, „bezrozporných“ závěrech Václava Klause či Kohoutově vulgárním odsuzování všeho od kapitalismu po katolickou církev pak oba nabízejí lidem prostor pro jednotu, klid a morálku. Současně však pro politickou a lidskou odpovědnost za sebe i druhé. Dalším, tentokrát násilím umlčeným hlasem je Jan Patočka v dokumentu Borise Jankovce Jan Patočka o duši a politice. Přestože byl vztažen hlavně k Patočkově statečnosti a aktivitě v rámci Charty 77 a působil lehce „mýtotvorně“, odkazoval i k jeho koncepci „péče o duši“. Trvalé, morální a vzdělávací práci na sobě samém, která nám umožňuje žít plnohodnotný život v pravdě a demokracii.
Diskrepance mezi klidnou inteligencí a nestálou živelností vyvolávají více než samotný názorový či faktický spor zmíněných aktérů pocit, že je se společností něco špatně.
Floss a další k nám promlouvají z prostoru, kterým nezachvěla postmoderní relativizace, z nostalgického prostoru před inflací smyslu a významu. Oproštěni od všudypřítomných kontextů mluví o toleranci a solidaritě, demokracii a duši, požívají ještě legitimní privilegium mluvit obecně, ale nikoli povrchně.
Jihlavský festival dokumentárního filmu nabídl zprávu o stavu společnosti v podobě, v jaké ji vnímají dokumentaristé. Otázkou ale zůstává, zda tyto typy dokumentů nakonec nebudou dostupné pouze malé skupině intelektuálů, kteří mají zájem se k nim dostat. Bratři Flossovi nebo Jan Patočka sice nabízejí možnosti útěchy, pokud jim ale jejich vlastní způsob myšlení či věk brání v pozvednutí hlasu k širší veřejnosti (v případě Jana Patočky by to fyzicky ani nebylo možné), bylo by chybné se domnívat, že to bez podpory ve vysílání ve veřejnoprávní či jiné televizi zvládne dokument. Ten koneckonců společenskou frustraci a volání po řešení a útěše jen zachycuje.