Neapolská duše, z níž není úniku

Elena Ferranteová je nominována na Mezinárodní Man Bookerovu cenu, kritika ji obdivuje a čtenáři rádi čtou. Čím její psaní tak fascinuje svět? Ferranteová je bezesporu skvělá vypravěčka, která svým vypravěčským uměním dokáže čtenáře doslova strhnout. Její texty se vyznačují nejen brilantním, vytříbeným stylem, ale také upřímností, s jakou zprostředkovává čtenáři intenzitu prožitků hrdinek, s velkou empatií popisuje jejich pocity a vnitřní boje bez příkras, otevřeně, přímo, své postavy nijak neidealizuje, nestylizuje, o to mohou být čtenářům bližší. To je myslím také důvod, proč mají její knihy takový úspěch. O nosnosti a atraktivnosti jejích témat svědčí i fakt, že se její romány dočkaly úspěšného převedení na filmové plátno. Zfilmována byla hned její první kniha L’Amore molesto, dále I giorni dell’abbandono, která vyšla i česky pod názvem Dny opuštění, připravuje se natočení televizní série podle její kvadrilogie L’Amica geniale, jejíž poslední díl Storia della bambina perduta je nyní nominován na Man Bookerovu cenu. Je popularita Ferranteové dána i pseudonymem a tajemnou identitou? Určitě do jisté míry ano, člověk byl vždy přitahován tajemnem. Pravidelně se objevují různé spekulace o tom, kdo ve skutečnosti Ferranteová je, což nutně přispívá ke stále širšímu povědomí o jejím díle, a z tohoto pohledu se to určitě jeví jako šikovný marketingový tah. Myslím ale, že se nikdo neodváží odhadnout, do jaké míry a zda vůbec jde o cíleně promyšlený marketingový tah. Naposledy se takové „odhalení“ objevilo nedávno v souvislosti s nominováním její knihy na Man Bookerovu cenu. Z toho, co o Ferranteové víme, ji možná právě v tomto případě trochu mrzí, že se v italských i světových médiích pozornost soustředí spíše na její pravou identitu než na nominovanou knihu samotnou. Sama Ferranteová totiž ke svému setrvávání v anonymitě říká, že důležité jsou jen knihy, to na nich samotných záleží, zda si dokážou najít cestu ke čtenáři či nikoli, a autor se má podle ní držet stranou. Pozornost, která je nyní opět věnována její tajemné identitě, jí z tohoto pohledu nemusí být úplně milá.

Riviera di Chiaia v Neapoli, foto: Giorgio Sommer

Proč Ferranteová tak důsledně lpí na anonymitě? Dávno už je slavnou a uznávanou spisovatelkou. To ví samozřejmě nejlépe jen ona sama, my můžeme pouze spekulovat o tom, zda jde skutečně pouze o čistě osobní volbu spisovatelky, jíž zůstává za každých okolností věrná, nebo zda jde částečně o již zmiňovaný marketingový tah. Když se nedávno objevila zatím poslední spekulace o její pravé totožnosti, vyslalo její italské nakladatelství jasný a stručný vzkaz na sociálních sítích: Mluvme o knihách, nikoli o autorce. Italští čtenáři už si zvykli na to, že aureola tajemna k Ferranteové prostě patří, tuto její volbu respektují a její identitu už příliš neřeší — na rozdíl od literárních kritiků a novinářů. Ostatně těžko si představit situaci, která by spisovatelku přiměla odhalit svou pravou tvář, když ji více než dvacet let tak důsledně skrývá i přes mnohé úspěchy, které její knihy zaznamenaly a kdy mohla svou identitu senzačně odhalit. Romány Eleny Ferranteové jsou — údajně — silně autobiografické. Má její dílo nějaký ústřední motiv? Pravdou je, že ona údajná výrazná autobiografičnost jejích knih je někdy zmiňována také jako možný důvod, proč autorka setrvává v anonymitě. Za ústřední motiv jejích příběhů pak můžeme označit vztah hrdinky-ženy k druhým (k muži, ke svým dětem, ke své matce, ke své přítelkyni), ale i k sobě samé. Ferranteová zachycuje hrdinčinu psychiku i fyziologii, její vnitřní boje, myšlenky, vyrovnávání se s konkrétními životními situacemi, které se román od románu liší, spojuje je ale vždy motiv hrdinčina hledání si svého místa v realitě, v níž žije. Pro knihy Ferranteové je zásadní Neapol, stejně jako pro spoustu dalších spisovatelů. Existuje nějaká specifická „neapolská literatura“? Neapol je městem, které nabízí spoustu témat, zároveň je tu i mnoho spisovatelů, kteří mají co říci a také to dělají. Vedle Erriho De Lucy či Raffaela La Caprii se postupně od devadesátých let na italské literární scéně prosadili neapolští autoři jako Domenico Starnone, Giuseppe Montesano, Antonella Cilentová či Valleria Parrellová a zejména pak Roberto Saviano, o kterých kritika začala mluvit jako o nových neapolských autorech. Někteří mají ve svých textech jako ústřední motiv neapolskou mafii Camorru, například zmíněný Saviano, jehož dílo zná i český čtenář a který je sám velkým příznivcem díla Ferranteové, je příkladem par excellence. Jiní, jako třeba Parrellová, taktéž známá českému čtenáři knihou povídek Za projevenou milost, líčí obyčejné všednodenní osudy místních obyvatel. Všechny ale spojuje snaha zachytit Neapol takovou, jaká skutečně je, se všemi jejími stinnými a bolestnými stránkami, Neapol, z níž má člověk potřebu uniknout, i když si ji stále nese v sobě a vrací se do ní. To je ostatně i případ jedné ze dvou hlavních hrdinek Ferranteové románu nominovaného na Man Bookerovu cenu, posledního dílu kvadrilogie, která je v angličtině označována souhrnně jako „Neapolitan novels“, i když v italštině není její název L’Amica geniale (tedy Geniální přítelkyně) vůbec neapolský. Jaké má vlastně Elena Ferranteová postavení v kontextu současné italské literatury? Už svým prvním románem L’Amore molesto (Zraňující láska), vydaným poprvé v roce 1992, Ferranteová prokázala literární kvality a už tehdy ji kritika označila za nejvýraznější vypravěčku od dob Elsy Morantové. S dalšími romány si pak postupně upevnila významné postavení mezi současnými italskými autory, které ještě posílilo s úspěchem jejích knih v zahraničí. Lze ji proto bez obav označit za jednoho z nejvýznamnějších současných italských autorů, díky nimž má italská literatura světu stále co nabídnout. V tomto směru bych se odvážila přiřadit ji po bok takových jmen, jakými jsou nedávno zesnulý Umberto Eco, Antonio Tabucchi, Claudio Magris či mladý, přesto nepřehlédnutelný Roberto Saviano.