Má kapitalismus budoucnost?

Přeměny Všichni se shodujeme v důležité věci — v tom, že dnešní dobře známé konfigurace globální politické ekonomiky se v nadcházejících desetiletích podstatně změní, ale že nebude okamžitě zřejmé jakým způsobem. Politikové, sociální hnutí a komentátoři v médiích se budou marně snažit proplout nadcházejícími léty pomocí starých konvenčních moudrostí. Vlády a kdysi dominantní podnikatelské korporace zjistí, že jejich mocenské páky zeslábly a že dobře nacvičené tahy z politických a ideologických repertoárů nejsou k ničemu nebo vyvolávají stále nové následné problémy. Protestující mohou pociťovat stejné rozhořčení jako předtím. Bude jim ale mnohem méně jasné, proti komu protestovat, co požadovat, jak se organizovat a s kým se spojovat. Naše teoretické znalosti o minulých historických přeměnách budou jen nedokonalým rádcem. Naše teorie budou v nadcházejících letech potřebovat značné opravy a dodatky. (Není to ale vlastní samotné povaze vědeckého poznání?) Zčásti je to tím, že mnohé problémy a vyhlídky nemají podle všeho v lidských dějinách precedent. Hlavně ovšem víme, že velké historické přeměny probíhají současně v několika odlišných rovinách. Pokračovat jako obvykle je v časech přeměn nemožné. Americká imperiální hegemonie viditelně slábne, jak to už dlouho předpovídala geopolitická teorie. Její největší rezervy v produktivitě, financích a politické povolnosti Číny a Evropské unie se vyčerpávají. Velkou otázkou je, jak prudký nebo postupný bude nadcházející úpadek Západu. Snad nejlepším rozuzlením, ve které můžeme doufat, je vyjednané (tj. nedestruktivní) vyrovnání podílů na moci a bohatství mezi historickým Západem a zvedajícím se zbytkem světa. Klíčovým bodem naší shody, budiž opět zdůrazněno, je teze, že budoucnost není předem určena do žádných velkých detailů. Rozhodující roli ve výběru cest a kolektivních destinací sehrají politické boje s otevřeným koncem. Vedle toho může v následujících letech ovlivnit situaci také sociální věda. Makrohistorické teorie varují před katastrofálními budoucími možnostmi. Mezilehlou možností je fragmentace a uzavření se do sebe (tj. pokračování v podstatě stejným směrem, ale jen ve zmenšené, ochromené a zchudlé podobě). Nejbližším příkladem takového vývoje jsou nedávné osudy Sovětského svazu. Ještě jinou odpornou možností je diktatura fašistického typu podporovaná sociálními hnutími poškozovaných domácích obyvatel a opírající se o militaristický a vysoce invazivní policejní stát. Události 20. století bohužel ukazují, že takový režim dokáže vytvořit aspoň na několik desetiletí životaschopnou politickou ekonomiku, v níž mají velké skupiny lidí prospěch z útlaku jiných velkých skupin lidí. Mimořádně brutální a megalomanský nacistický režim v Německu zanikl vnější válkou, nikoli vnitřní politickou přeměnou nebo revolucí. Tytéž teorie ovšem poukazují na nadějnější stezky přes chaotická léta, která nás očekávají. Naše naděje se odvíjejí od teoreticky podloženého zjištění, že reakce lidí na velké strukturální krize minulosti měly tendenci k vytváření kvalitativně nových a rozsáhlejších kolektivních schopností. Tento trend se vyvíjel v periodických kolapsech a vzepětích lidské tvořivosti (zdaleka ne vždy pokojných), jež časem připravily půdu pro nová období stabilizace a rozkvětu. […] Nadšenci globalizace volají po tom, abychom se všichni přestěhovali do globální vesnice. Tento optimistický požadavek je nutno posuzovat střízlivě. Kosmopolitismus je projekt, který už má dlouhou historii a liberální i socialistickou verzi. Jako doplněk světa stabilních států ale znamená něco jiného. A existují také jiné, konzervativnější projekty nasměrování globalizace, jež čerpají svou energii z imperialistických ambicí, nacionalismů, zavrhování imigrace, náboženského fundamentalismu a kombinací těchto motivů. Hlavním ohniskem politického soupeření se v nadcházejících desetiletích může docela pravděpodobně stát sama možnost arény globálního vládnutí a společné lidské identity. Na předpovědi, jak to dopadne, je příliš brzo. Systémová krize celosvětových rozměrů bude rozsévat spoušť, paniku a odporné reakce. Bude ale také podněcovat vytváření kolektivních strategií ke zvládání takových situací, které budou směřovat k demokraticky odpovědnějšímu, organizačně pružnějšímu a schopnějšímu globálnímu vládnutí. Lidstvo může ještě pořád uniknout katastrofálnímu úpadku své organizovanosti, její komplexity a rozsahu. Neokonzervativní pustošení posledních desetiletí snad přestál dostatek poučení revolučních a sociálně reformistických hnutí 20. století. Nebo by to mohla být nějaká hluboká změna v komplexní a protiřečivé institucionální architektuře samotných moderních států. Přinejmenším je zde ještě jedno téma pro plodné výzkumy sociálních vědců.

Zdráháme se označit „stát“, natožpak „globální stát“ za politickou strukturu lepší budoucnosti. Ve skutečnosti je to největší neznámá. Uveďme jen pár poznámek týkajících se podoby politiky v nadějnější budoucnosti. Většina z nás pochybuje, že by k prototypu takových struktur nějak přispěly existující mezinárodní organizace. Organizace spojených národů, Evropská unie, Mezinárodní měnový fond, Davos, G−8, G−20 a další takové kluby patří k epoše kapitalistické integrace a americké hegemonie. V současnosti jsou tyto instituce oslabené nebo kompromitované politickými manipulacemi a technokratickou rezervovaností. Někteří z nás ovšem vidí jediné řešení ekologické krize v mnohem silnější síti vztahů mezi státy — v nějaké „super OSN“. Jiní z nás pochybují, že by se taková politická integrace dala dosáhnout dostatečně rychle a že by neměla své vlastní problémy. Přesto epocha relativního světového míru a prosperity po roce 1945 vytvořila důležitý precedent, který může být trvanlivější než její politické instituce. Měnící se struktury a směry budoucí politiky určitě přinesou velká překvapení. Většina lidí považuje za nejhodnověrnější, že budou dál pokračovat dosavadní zkušenosti. Je pravda, že nezadržitelný růst národních států byl důležitou realitou po celé moderní období. Co ale, když se nějaká nová kombinace zdánlivě dobře známých faktorů na planetární úrovni dá jiným směrem? Koneckonců právě to tvrdí Randall Collins o nejnovějším nahrazování lidské práce technologií. Ačkoliv nikdo z nás nepovažuje anarchismus za velmi realistickou strategii, musíme uznat, že antiestablishmentový duch roku 1968 zanechal jeden ze svých nejtrvanlivějších odkazů na levici i na pravici. Možná to volá po serióznějším přístupu k hodnotám a organizačním alternativám představovaným neetatistickými hnutími úporně přežívajícími na okrajích. Velké transformační mobilizace státních mocí a národů v moderních dobách byly spojeny s válkami a násilnými revolucemi. V takových situacích nemohly být anarchistické nebo libertariánské výzvy politicky efektivní. Co když ale budoucnost přinese závažnou nouzovou situaci nevojenské povahy, třebas hrozivé vymírání biologických druhů nebo zánik pracovních míst střední třídy? Zvažujeme seriózně, proč se domníváme, že státní nebo mezistátní aliance budou schopny zorganizovat miliardy lidí pro altruistický podnik vysazování stromů a vyvíjení nových technologií, nebo výchovu dětí, péči o staré lidi a celkové udržování života? Heslem dne se může stát spíš sama sebe organizující dynamika. Kdo ví? Může dokonce nabídnout společný základ k překonání nepřátelství, které dnes vládne mezi lidovými hnutími na pravici a levici. Tady můžeme nalézt další pohyblivé pomezí, ve kterém mohou společenské vědy zkoumat dynamiku současné ideologie a lidové politiky.   Sociální věda v transformativní budoucnosti Zamlžují nám politické naděje naše teoretické vize? Odpovídáme takto: Reflektované uznání souvislosti mezi našimi nadějemi a hypotézami je nutnou součástí teoretické poctivosti v sociálních vědách, zejména když se zabýváme naší současností. Sociální teorie se často přirovnávají k různě vybroušeným čočkám, které nám umožňují rozeznávat v lidském jednání určité struktury. Když jsou čočky vybroušeny tak, aby potvrzovaly pouze vlastní přesvědčení a odsuzovaly všechno, co je popírá, výsledná vize je přísně ideologická. Brýle s takovými čočkami, běžně nošené v politice a veřejném debatování, fungují spíš jako klapky. […] Čtenáři, kteří v této knize hledají přesné scénáře budoucnosti, mohou pociťovat zklamání. Nepřesnost sociálních předpovědí znamená, že kolektivně máme jistou svobodu jednání a možnost výběru ze spousty strukturálně dostupných variant. Za normálních časů je jejich množství dost omezené, ačkoliv i tehdy dochází k politickému rozhodování mezi o něco lepšími a o něco horšími následky. Množství variant ale nesmírně narůstá v obdobích krize, kdy se hroutí obvyklé mechanismy statu quo. Takové časy volají po vědomé strategii systémové přeměny. Lidé skutečně vytvářejí svou budoucnost, a to v konfliktu a ve sdružení s jinými lidmi, dokonce i za okolností, které si sami nevybrali. Sociální vědy by měly objasňovat, jaké jsou tyto okolnosti a vznikající možnosti, zejména když je pravděpodobné, že se možnosti rychle otevírají a pak zase rychle mizejí. V tomto ohledu se stavíme vůči současným sociálním vědám kriticky, a to kvůli jejich umíněnému přehlížení strukturálních možností historické změny. Naše obvinění se týká ve stejné míře dvou velmi odlišných myšlenkových směrů hlavního proudu — postmodernismu a neoklasické ekonomie —, které dominují v sociálních vědách od osmdesátých let. Oba svým způsobem odrážejí bezejmenné období následující po krizové dekádě sedmdesátých let, úpadek levicových hnutí a nový rozjezd amerických hegemonických ambicí v projektu neokonzervativní globalizace. […] V časech krize a jí vyvolané politické polarizace budou mít ekonomové a politologové spoustu příležitostí k tomu, aby dělali něco nového. Objeví se zcela nové terény volající po průkopnických výzkumech, například otázka alternativní organizace trhů. Zamítání tržních možností bylo vážnou teoretickou i praktickou chybou levicových hnutí 20. století. Přistupujeme s velkou úctou k intelektuálnímu odkazu Josefa Schumpetera. K čemu ale bude možné v budoucnu použít jeho teorii podnikatelské dynamiky? Kdo nebo co by mohlo sehrávat v budoucnu roli podnikatelů, dokonce i po krizi kapitalismu? Je možné zkrotit podnikatelské energie, aby vedly k větší tržní tvořivosti a způsobovaly méně destrukcí? Neméně vážně bereme myšlenku Karla Polanyiho o „fiktivních komoditách“, jako je půda, peníze a lidský život, s nimiž nelze obchodovat. Ve 21. století znamená „půda“ v širším smyslu životní prostředí, „peníze“ globální finance a „lidský život“ internacionalizaci nákladů sociální reprodukce prostřednictvím veřejné podpory slušné a dostupné zdravotní péče, školství, bydlení, penzí a v neposlední řadě fyzické bezpečnosti našich měst. Je možné strukturovat postkapitalistickou světovou ekonomiku do sektorů fungujících podle odlišných principů: priority sociální reprodukce v sektoru široce pojatých veřejných služeb a priority tržní efektivity v sektoru spotřebního zboží a služeb? Navíc postkapitalistické ekonomické systémy nemusejí být samy o sobě statické. V budoucnu možná bude docházet k periodickým návratům k tržním ekonomikám s tím či jiným rozsahem soukromého vlastnictví. Svět může zažít ještě další kolísání mezi kapitalistickým a nekapitalistickým uspořádáním ekonomiky. Také ta budou muset být řízená. Neméně politicky škodlivá než averze k trhům je averze k řídicí moci státu. Není zdaleka náhodou, že neokonzervativní restaurace v posledních desetiletích 20. století, která nastoupila po kolapsech politické levice, vytrvale útočila na státní moc prostřednictvím deregulace a globalizace. Kapitalismus se začal stavět podezíravě k „velké vládě“ ze zcela reálného důvodu, totiž že moderní stát mohou ovládnout občané nepatřící k elitě — v demokratických volbách, pouličních povstáních nebo obojím způsobem — a použít ho k nekapitalistickým účelům regulace trhů a sociální redistribuce. Velké sociální státy bylo nutné po roce 1945 do jisté míry tolerovat kvůli nedávno obnovenému míru. Avšak v sedmdesátých letech mnoha kapitalistům zejména v Americe dodala odvahy možnost porazit levici a vrátit poměry před poválečné kompromisy. Nyní je velkou otázkou volající po teoretickém zpracování, jestli může moderní byrokratický stát sehrávat dobrou nebo špatnou roli či případně nesehrávat vůbec žádnou roli v řízení našich kolektivních záležitostí v časech krize a rýsující se systémové přeměny. Tato závažná otázka se rozpadá na mnoho dílčích otázek, praktických záležitostí a teoretických paradoxů, které je třeba teprve prozkoumat. Mají-li sociální vědci dostát této výzvě, čeká je spousta intelektuální práce zásadního významu.   Coda Tento kvintet autorů se sešel, aby načrtnul spektrum destinací, ke kterým může směřovat svět. Shrnuli jsme mnoho argumentů z našich dříve napsaných knih a zaměřili je na budoucnost. Úmyslně nejsme kvintet, který by hrál jedinou melodii. Doufali jsme, že dokážeme zahrát kontrapunkt a navzájem se vyprovokujeme k rozvíjení implikací našich individuálních témat. Psali jsme o složitostech, svých výhradách a nesouhlasech. Nevyhnuli jsme se dramatickým, dokonce burácivým tónům. Domníváme se, že takové tonality odpovídají závažnosti hlavních témat knihy. Nadcházející desetiletí nebudou v ničem obvyklá, tj. obvyklá z hlediska posledních 500 let. Kolektivní trajektorie lidstva prochází velkým zvratem, ale nikoli nutně k horšímu. Ve finále zaznívá vzestupný tón optimismu. Velká krize a přeměna neznamená konec světa, ať má jakýkoli scénář. Nahromaděné poznatky sociologie ukazují, že není žádný důvod k názoru, že dějiny vůbec někdy skončí, dokud budou existovat lidské bytosti navzájem spojené sociální organizací. Naštěstí je podle všeho možné vyhnout se nejděsivějším scénářům zahrnujícím světovou jadernou válku nebo zhroucení životního prostředí, a to přesně z toho důvodu, že se kolektivní zánik už několik desetiletí všeobecně považuje za reálné nebezpečí. Konec kapitalismu není katastrofou takového druhu. Krize v nosných strukturách politické ekonomie moderního světa má daleko do předpovědi soudného dne. Konec kapitalismu je koneckonců nadějná vize. Ano, je doprovázen svými vlastními nebezpečími. Musíme mít na paměti, jak na začátku 20. století vedly pokusy o uskutečnění antikapitalistických alternativ jako odpovědi na krizi ke vzniku totalitních tendencí a skončily v byrokratické nehybnosti. Neměli bychom také zapomenout, jak přímo vyrostly tyto antikapitalistické projekty ze státních mašinerií a personálních poměrů vzniklých ve světových válkách. Držet na uzdě militarismus a institucionalizovat demokratická lidská práva v celoplanetárním rozsahu — to budou muset být rozhodující směry politiky v nadcházejících desetiletích. Mrtvý bod, v němž uvázla politická ekonomika kapitalismu, nás přivádí do historického okamžiku, kde to, co se dlouho považovalo za utopii, teď může dostat technicky realizovatelný základ v novém typu politické ekonomiky. To nám současně může pomoci lépe zvládat hrozby visící nad biosférou naší planety a mnoho dalších úkolů, před nimiž bude stát lidstvo v pozdějších desetiletích tohoto století. Ti, kdo se obávají, že postkapitalismus vyústí do období smrtelné stagnace, se určitě mýlí. Stejně se mýlí také ti, kdo doufají, že postkapitalismus přinese trvalý ráj bez vlastních krizí. Po krizi — a jak někteří z nás předpovídají, po postkapitalistické přeměně uprostřed 21. století — se toho bude hodně dít. Doufejme, že většinou dobrého. Uvidíme, a to brzy. Překlad Rudolf Převrátil   Vydává Sociologické nakladatelství — SLON.