Milane, čoveče

Milane, čoveče,

zkoušel jsem to pojmout nějak formálněji, ale vůbec to nefunguje. Aspoň pro mě ne. Nedokážu prostě tři dny po tvém odchodu začít používat plurál a hodnotit, nebo prostě jen sdělovat, kým jsi byl.

Zajel jsem si do skladu pro tvé první dvě knížky, co vyšly ještě v Petrově. Pokud žasneš, že je nemám doma, tak si tam prosím tě dosaď kovářovu kobylu; tohle je klasika. Ostatně, co budu tobě vykládat o nakládání; vždyť jsme v jednu chvíli byli kolegové. Můžu tě citovat?

„Ten tehdejší idealismus, ve kterém jsem se svým pidi nakladatelstvím taky frčel (a rychle narazil), je z dnešního pohledu opravdu komickej.“

Tvoje nakladatelství se jmenovalo nejprve G, později Ohnisko, což zmiňuju, jen kdyby úplně náhodou někdo nevěděl… a ten idealismus vůbec nebyl komickej. Měli jsme snad vědět, že zkrachuje Knižní velkoobchod a že dostat k lidem to, co v dobré vůli vydáme, bude najednou kurevsky obtížné? Měli jsme vědět, že v roce 1997 přijde první utahování opasků a že si lidi místo duchovní potravy, kterous jim ve své velkodušnosti nabízel, budou chtít koupit spíš něco nutričně vydatnějšího? A Vieweghů holt taky nebylo dvanáct do tuctu.  

Ale zůstali po tobě a tvé nakladatelské kariéře dva Klímové (vzpomínáš, jak jsme se oba rozpálili, když jsme při našem velkém rozhovoru narazili na tohodle českého Nietzscheho?!), kultovní Alan Watts… a hlavně Učení Dona Juana v knihách jeho žaček a společnic Carlose Castanedy, ke kterému se ještě dostanu…

 -

Už jsem někde říkal, že jsme se poznali na večeru na Křence, kam jsem přivezl v listopadu 1987 Ivana Wernische. Po první půlce, kdy Ivan četl své verše, jsem vyzval publikum, aby sepsalo na přichystané papírky své dotazy. A na těch tvých lístcích stálo: 1) Jste věřící? 2) Co si myslíte o životě a díle Egona Bondyho?

Ivanova odpověď na druhou otázku byla dost vtipná:

„O životě totéž co o díle: mám ho rád, i když mě občas sere.“

To sedí na leccos a na leckoho, viď?

Vím, jakou roli sehráli v tvém životě Bondyho Invalidní sourozenci, takže tě ještě jednou ocituju; tohle jsi řekl v rozhovoru pro Paměť národa:

„Bylo to jako výbuch bomby. Když jsem to přečetl, měl jsem intenzivní pocit, že co hledám, nacházím tam jasně pojmenováno a zformulováno. A že někde musejí být lidé, o nichž tam je řeč.“

No, ukázalo se, že jsou… a tak jsi pak ve dvaadvaceti podepsal Chartu ’77, i když ti to Milan Uhde rozmlouval. To už byl rok 1987, z něhož jsi polovičku strávil v brněnským šaškecu, ale za tu modrou knížku to určitě stálo.

Hele, Milane, nepůjdem si zapálit na balkon?

Vlastně jsem chtěl říct, že si tě opravdu dobře pamatuju až z doby, kdys prodával knížky u Vuka Kratěny na Dvořákově. No, a pak už jsem ti poměrně brzy vydal básnickou prvotinu. Obejmi démona!

Tady je i básnička „V blázinci v Černovicích“, která má skvělé motto:

„Máte pocit, že už jste to zase vy?“

To je otázka za pět set, ty vole!

Ptá se „MUDr. X. Y. při ranní vizitě“… a až z kontextu básně vyplyne, že bezpohlavní „MUDr.“ je doktorka, která se ti líbí. A já jsem si hned představil, že když jsi v pátek dorazil tam, kam se odchází, a trochu se porozhlédl, zeptal se tě nějaký ten seraf, údajně bezpohlavní, na to samé.

„Už jste to zase vy, pane Ohnisko?“

Nebo spíš řekl:

„Vítám se, pane Ohnisko, už jste to zase vy.“

Akorát — pokud tam mají záznamy v pořádku, pokud to někdo nezpřeházel — vsadím klobouk, že tě ve skutečnosti přijímala krásná serafína nebo alespoň Taisha Abelar!

Pokud jde o situaci tady dole… ale víš co, nechme to, já bych to zase schytal, že jsem nebyl dost pietní, dostatečně závažný, znáš to; probereme to jindy.

 -

Je na čase uctít tvůj básnický majestát, ergo zmínit, že jsi v roce 2017 dostal cenu Magnesia Litera za sbírku Světlo v ráně, jednu z více než deseti knih, které jsem ti stihl vydat. Super!

Ale říkám rovnou, že pro mě je daleko podstatnější, že jsi poezii miloval a že tě provázela posledních třicet let života. Vím, že to vidíš úplně stejně, však jsme se spolu na tohle téma něco napábili. 

Hlásil ses otevřeně k „odkazu“ Ivana Wernische a v tom jsme si perfektně rozuměli. Ona i ta básnička, co se teď na sockách objevovala nejčastěji, ta jak umřeš „a hovno se stane“, je přímou aluzí na Wernische.  

Nebudeš tomu věřit, ale v tomto punktu ses mýlil. Svět se zachvěl.

Pokud mám mluvit za sebe, zrušil jsem věci, které jsem měl v plánu, a odjel na tajný výlet do Bechyně, abych s tebou byl chvíli sám. A napsal jsem tam první báseň snad po deseti letech. Chceš ji slyšet? Dám ji na konec, i když mám podezření, že ji už budeš znát.

Ty víš, že jako mystik jsem stál za hovno. Ale teď mám opravdu pocit, že ta básnička je naše. Stejně jako tvoje smrt je naše smrt. Pořád ta samá. Sedí ve vedlejším pokoji, a člověk si myslí, že když se dívá na opačnou stranu, tak někam zmizí. A ona si pak odkašle…

- 

Hele, neloučím se. Zase si zavoláme. Nebo si spolu někde dáme jedno nealko, jo? A taky napíšeme tu knihu o brněnských bufetech, jak jsem na to mohl zapomenout!

Velký vůz

nad střechou Pštrossovy vily.

Čas přes noc parkuje

na Klášterní ulici.

Jakýsi stěhovák

hledá správné číslo podle objednávky,

dům od domu,

Milane.

Teď ty, za chvíli já.