17/10/2022 | portrét |

Literatura se nedá uspěchat

Elfriede Jelineková prohlásila, že právě při četbě „Plechového bubínku“ se rozhodla stát se spisovatelkou. Když Heinrichu Böllovi oznámili, že získal Nobelovu cenu, prý se zeptal: „Proč já? Proč ne Grass?“ Günter Grass je zřejmě poslední člověk, kterému se podařilo jedinou básní na chvíli probrat celý svět. Dne 16. října uplynulo 95 let od narození tohoto titána velké románové prózy.

Hodiny strávené v knihovně

… do zakouřeného pokoje vešel asi tříletý chlapeček, syn sestry mé jasnozřivé biografové přítelkyně, s dětským bubínkem na krku a začal do kulatého plechu tlouct dřevěnými paličkami. Bubnoval dvakrát pravou, jednou levou. Nevšímal si přitom sešlosti dospělých, přešel napříč pokojem, několikrát obešel stolní společnost, bez ustání bubnoval. Nedal se zmást nabízenou čokoládou ani pošetilým přivoláváním, vypadal, jako by všechno a všechny prokoukl, až se znenadání otočil a stejnou cestou vypochodoval z pokoje.

Takto popisuje Günter Grass zjev modelu svého nejslavnějšího protagonisty Oscara Matzeratha ve vzpomínkové knize Při loupání cibule. Stalo se to v Berlíně, daleko od Gdaňsku, kde se příběh odehrává, a stejně daleko od Paříže, kde měl celý román vzniknout. Oskar Matzerath se díky němu stal jednou z nejslavnějších postav západní literatury 20. století.

Günter Grass, foto: Creative Commons

Plechový bubínek byl dílem, které autorovi zajistilo nejen finanční nezávislost, ale především povolilo stavidla jeho mohutnému vypravěčství. V jeho dalších románech se často mísí velké množství hlasů, jež perspektivou obyčejného člověka často dokreslují rozporuplné historické události. Právě touto perspektivou se mu podařilo vytvořit si jedno ze svých hlavních témat — a tím je chování lidí, které semlely události dějin 20. století. 

Grass svá díla psal se silným zápalem a obšírnými znalostmi. Za každou jeho knihou jsou čitelné desítky hodin strávené v knihovně, zkoumání jak historických pramenů, tak uměleckých technik. Literární vliv mají v jeho knihách dva jeho oblíbení autoři: Francois Rabelaise a Hans Grimmelshausen. Od nich převzal širokost svého románového světa, grotesknost, krutost, komiku a jistou animalitu projevující se v tělesnosti, ať už skrze sexualitu, nebo jídlo. Celý život sbíral náměty, kterými svá dlouhá vyprávění sytil, a každá z knih po něm chtěla spoustu času. „Literatura se nedá uspěchat. Pokud to uděláte, je to vždy na úkor kvality.“ A některé jeho romány jsou vskutku obrovské: Psí rokyŠirá polePlatejs, ale i stále nejčtenější Plechový bubínek mají přes šest set stran. 

Unikající téma

Günter Grass se narodil 16. října ve městě Danzig, což je německý výraz pro Gdaňsk. Už jeho nejslavnější kniha se noří do kraje a dobrodružství, které nabízí právě toto město, jeho vlastní dětství a mládí. Gdaňsk tehdy býval svobodným městským státem a jako takový zanikl nacistickým záborem. Grassovo dospívání je proto neodmyslitelně spojováno se šířením národního socialismu, který, jak říkal, ovlivnil jeho život víc než vše ostatní. 

Grass už od dětství věděl, že chce být umělcem. Jeho matka měla obchůdek se smíšeným zbožím, v cigaretách tehdy byly obrázky klasických děl výtvarného umění, které sbíral, dokonce je dostával od kuřáků pravidelně navštěvujících trafiku. Jeho sbírka čítala obrázky od Velázqueze, Jana van Eycka, Caravaggia nebo Dürera. Po válce chtěl jít na univerzitu, ale jakožto mladík, který byl odvelen na frontu, neměl maturitu a to by znamenalo dodělat si ji. Když ale navštěvoval maturitní kurz, při hodinách historie si uvědomil, že to, co prožil během války — nasazení, zranění, zajetí — je jiná historie, na kterou tato zapomíná. A tak odešel a rozhodl se pro studium umění. Když přišel na akademii, řekli mu, že než nastoupí, musí se vyučit kameníkem. Všechny tyto epizody z vlastního života — ať už válka, vyrůstání v době bojové pohotovosti, či kamenické práce na hřbitovních náhrobcích — se mu staly materiálem pro epizody pozdějších knih, které v rámci vyprávění postaveného na pečlivém historickém pozadí působí svou absurditou až magicky.

Během studia na akademii, vytesávání a tvarování soch, kreslení a malování neustále psal básně. Přestože věděl, že chce být umělcem, stále jako by mu ale unikalo téma. Našel je až v literární Skupině 47. Členové této skupiny, jimiž byli jak prominentní spisovatelé, tak úplní začátečníci, se scházeli a navzájem si četli své texty, o nichž následně diskutovali. Grass vzpomíná, že ve stejný den, kdy poprvé četl před ostatními, vystupovala se svými básněmi i Ingeborg Bachmannová. Grass už tehdy často mluvil o místě, odkud pocházel, tedy z Gdaňsku. 

Doba a její chyby

Město, které spolu s Gdyní a Sopoty tvoří trojměstí v zálivu Baltského moře. To bylo téma, které hledal a v jehož kulisách mohl vyprávět své příběhy. Odjel do Paříže a během čtyř let tam napsal Plechový bubínek. A psát už nikdy nepřestal. A město se stalo tématem i dalších jeho knih. Ať už to byla volná gdaňská trilogie, v níž se opakují postavy i některé události. V Kočce a myši se chlapci potápí do potopených lodí v zálivu a loví z nich nejrůznější předměty. Slavné lodi Wilhelm Gustloff, pojmenované podle švýcarského nacistického politika, která vyplouvala z Gdyně a s desítkami tisíc uprchlíků na palubě později ztroskotala, se věnuje v novele Jako rak. Nebo kniha Žabí lamento, v níž zkoumá vztah, který mezi sebou na tomto území mají Poláci a Němci, na pozadí snahy založit v Gdaňsku společný hřbitov. Všechny tyto události se nějakým způsobem dotýkaly války a jeho mládí. „Literatura — alespoň v mém případě a jak já ji chápu a tvořím — má zobrazovat dobu a její chyby.“ Uvědomil si, že jednou z hlavních věcí, které jej v tomto hledání poháněly, byla ztráta. Ztráta místa a mládí. Sám k tomu prohlásil, že až psaním se to, co člověk považuje za úplně ztracené, může znovu stvořit a znovu se vrátit zpět.

Kontroverze jej provázela s každou knihou. Odkrýval totiž minulost a zobrazoval, jak se projevovala v denním životě na malém městě, kde selhávaly jednotlivé složky společnosti. Nikoli jako historik, ale jako vypravěč. Grass k tomu dodává, že jeho první knihy tehdy kritici alespoň opravdu poctivě četli a skutečně nad nimi přemýšleli, zatímco těm pozdějším — Širá pole nebo Jako rak, které také vzbudily značnou kontroverzi — se už porozumět nesnažili a polemizovali jen s ním jako s autorem.

V roce 2012 uveřejnil báseň Co musí být řečeno. Bylo to snad naposled, kdy ve světě vzbudila jedna báseň takové pozdvižení, že se k ní vyjadřovaly státy a byla přetištěna ve světovém tisku. Za báseň, v níž kritizuje izraelskou politiku a prohlašuje, že svým konfliktem ohrožuje světový mír, mu byl do Izraele zakázán vstup. Ozývaly se i hlasy, jež jej chtěly zbavit čestného předsednictví mezinárodního PEN klubu, stejně jako se od něj distancovala německá sociálnědemokratická strana, s níž byl spřízněn od 60. let. Často bývala báseň interpretována jako projev Grassova antisemitismu, ale zde si vzedmutá vlna odpůrců spletla kritiku zbrojní politiky konkrétního státu s nenávistí k rase a národu. Báseň totiž často spojovali s odhaleními, jež na sebe Grass učinil v rámci své autobiografie Při loupání cibule

V této knize totiž otevřeně hovoří o své válečné minulosti, kdy jako sedmnáctiletý bojoval na německé straně v jednotkách Waffen-SS. Prohlášení o členství v SS, jak toto doznání většina lidí interpretovala, Grass ale opravuje: „Není možné mluvit o členství v SS. Jako sedmnáctiletého mě odvedli a zařadili k Waffen-SS jako tisíce dalších.“ Je škoda, že se tato kniha většinou zužuje jen na toto odhalení, přestože jde o neuvěřitelně živý bildungsroman, a stejně jako Proustovo Hledání je příběhem o mladíkovi, který chce začít psát. A tak jako Hledání končí ve chvíli, kdy se z protagonisty stává vypravěč, tak i Grassovo vyprávění končí napsáním Plechového bubínku

Grassovo století

Poslední kniha, kterou stačil ještě sám připravit, vyšla několik měsíců po jeho smrti. V souboru O konečnosti, který je jakousi zprávou z konce života, se střídají krátké prozaické črty, kresby a básně. Grass v nich zkoumá svou momentální všednost i osobní minulost. Není v nich přítomná zloba ani nostalgie, spíš nové nahlížení věcí, které se pod okem stáří zdají být jiné, než jaké se jevily doposud. „Je zase dovoleno žasnout. Každou chvíli je vynalezeno něco, co předtím konalo zázraky jenom ve snech.“ Nejdelší text v knize vypráví o tom, jak si s manželkou objednávají u truhláře rakve, jak přemýšlí, čím je nechat vystlat a čím zasypat, co by mělo růst na hrobě. Když si do hotových truhel potom lehnou, manželka lituje, že jej v ní nevyfotila. „Vypadals tak spokojeně.“

Grass své literární dílo tvořil celých padesát let a je příznačné, že když v roce 1999 dostal Nobelovu cenu za literaturu, byl to zároveň rok, kdy vyšla jeho kniha Mé století. V této knize je každý rok reprezentován promluvou vždy jiné postavy reflektující její dobu a její život. Působí tak jako Spoonriverská antologie pro 20. století. I nobelovský výbor jako by tímto zároveň přisvědčil, že v Grassově díle se celé toto století střetává. Ať už je to událostmi a jejich historickými průzkumy, mnohomluvností postav, které byly do víru těchto událostí zataženy, nebo věcmi čistě literárními: stylem, technikou, jazykovou svébytností, kde se ozývají hlasy od Prousta a Kafky přes Manna a Faulknera, až po magický realismus a postmodernu. Všechny se slily do mnohohlasého celku a vytvořily Grassův jedinečný a široký styl.

Autor je redaktor Hosta.