Padesátka

Loučení s cyklem

Jsem vyčerpaná a podrážděná. Mám citlivá prsa. Každým dnem čekám menstruaci, ale ona nepřichází, dávám tomu pár dnů, jenže uplynou dva týdny, pak tři, a pořád nic. Je mi čtyřicet sedm, co to může znamenat? Jsem už v přechodu? Nebo nejsem nedejbože těhotná? Je to ještě možné? V tomhle věku může být dítě postižené. Co si počnu, když potrat je pro mě nepřijatelný? Nervy mám napjaté k prasknutí a jdu si koupit těhotenský test. V lékárně trapně a úplně zbytečně mumlám, že ho chci pro dceru. Doma pak nespouštím oči z papírového proužku vsakujícího moč. Jedna růžová čárka, krve by se ve mně nedořezal. Druhá se neobjeví. Nepopsatelná úleva, zabořím hlavu do dlaní a chvíli to rozdýchávám. Pak se mi do mysli zvolna začne vkrádat poznání: asi něco končí.

Lenka Kapsová: Padesátka
Host, Brno 2023

Menopauza, tedy ukončení menstruačního cyklu ženy, většinou nastává mezi pětačtyřicátým a pětapadesátým rokem věku, i když pochopitelně existují odchylky na obě strany. Menopauze předchází období takzvaných preklimakterických změn, které její nástup prostřednictvím různých příznaků už několik let předtím ohlašují — vaječníky přestávají produkovat vajíčka pravidelně, mění se charakter menstruace, která může být nadměrně silná, nebo naopak slabá a vynechávající.

Stojí za to věnovat chvilku pozornosti původu tří slov, která v češtině toto období označují. I když se jejich významy přesně nekryjí, v běžném užívání se zaměňují a můžeme v nich objevit zajímavé souvislosti. První je přechod, slovo, které zní jako skrytý příslib. Přechod přece neznamená úpadek, propad nebo pád. A máme-li někam přejít, pak se někde musí nacházet cesta nebo most. Slovo menopauza hovoří o vymizení menses, měsíčního krvácení, a je pozoruhodné, že se v něm opět naznačuje pauza, nikoli konec. Jako by po přestávce mělo něco znovu začít, navázat. A třetí výraz, klimakterium, pochází z řečtiny a obsahuje významy „stupeň žebříku“ a „přestupný rok“. Nejsou to snad výmluvné, silné obrazy dokazující, že naši předkové si smysl tohoto období uvědomovali lépe než my dnes?

Že nejde o příkrý předěl, který by jasně vymezoval konec a začátek tohoto období, ukazují nejrůznější zkušenosti žen, které mají jedno společné — spoustu pochybností a nejistotu, co přesně od svého těla čekat.

Už třeba pět let je to takový jednou jo, jednou ne. Teď už skoro rok nic. Ale ze začátku to bylo spojeno s obavami, jestli náhodou nejsem těhotná. Což je vlastně úplně absurdní, protože je to projev stárnutí, ale pořád ještě by to mohlo patřit ještě k tý první fázi, reprodukční… Takže než to člověk dešifruje a přijme jako součást stárnutí, tak se obává, aby to náhodou nebyl ještě projev mladosti!
[Anna, 51]

Na konec cyklu už jsem myslela tak od pětatřiceti let, že bude prima, až to skončí. Těšila jsem se, že to bude bezstarostná doba zaobírání se sama sebou. V padesáti dvou letech jsem měla radost, že menstruace začíná být nepravidelná. Jenže to byla jen nějaká epizoda a už jsem zase plnohodnotná žena a jedu dál. Což je možná dobře, jak mi řekla lékařka, že hormony fungujou.
[Marcela, 53] 

V posledním úryvku se objevuje, i když v lehké nadsázce, výraz „plnohodnotná žena“. Vypovídá to o tom, že funkční menstruační cyklus se všeobecně vnímá jako jeden z výrazných projevů ženskosti. Co to pak ale pro nás znamená, když o cyklus přijdeme? 

Se svou dcerou mám vztah mnohem otevřenější, než jaký měla moje matka se mnou, takže když začala menstruovat, hodně jsme to spolu prožívaly. I dnes vnímám, že ona má nějaké výkyvy nálad a pocitů, i silné bolesti, a často s tím za mnou přijde. Tím jsem si uvědomila, že já jsem měla v sobě to téma zavřené, málo jsem ho u sebe vnímala. Ale možná díky tomu pro mě nikdy nebylo strašákem, nebála jsem se, že s koncem cyklu přestanu být žena nebo něco takového.
[Jana, 50]

Když jsem onemocněla rakovinou, musela jsem si přesně zjišťovat, v kolika letech ženy u nás v rodině menstruovaly a tak. A naše máma, to bylo zajímavý, mluvila o mojí ségře a byla na ni neuvěřitelně pyšná, že pořád ještě menstruuje. Říkala: „Stáňa, ta ještě jede!“ Na tom jsem si uvědomila, že v tomhle typu rodiny je tělesnost hrozně důležitá.
[Jindřiška, 53]

Mnohé ženy se v rozhovorech zmínily, že ačkoliv byly z praktického hlediska rády, že jim cyklus skončil, a vynechávání měsíčků nevnímaly nijak negativně, přece jen zažívaly lehké dojetí nebo radost pokaždé, když se krvácení po čase ještě objevilo. Není pochyb, že jde o loučení s něčím bytostně ženským, nebo spíš s jednou fází ženství. 

Doteď mi nikdo pořádně nevysvětlil, na jaké bázi funguje to vzájemné sladění menstruace, když je víc žen pohromadě. Mámy s dcerami, ženy v klášteře, učitelky ve sborovně… Každopádně k tématu přechodu: já už jsem se s cyklem v duchu rozloučila, ale po půlroční pauze jsem dostala menstruaci na výtvarném workshopu pro ženy. Pak tři čtvrtě roku nic a bác — totéž na přírodovědném výjezdu se studenty. A do třetice na mezinárodním semináři pro učitele. Jak na to může tělo tak rychle zareagovat? Připadá mi to fascinující. Jinak mě pokaždé dojalo, když se krev ještě objevila. Je to jako takový pozdrav, ohlédnutí, připomínka fáze, se kterou se loučím.
[Alžběta, 53]

Okamžik ukončení plodnosti se svou silnou symbolikou podobá dalším situacím, které u žen vyvolávají pocit ztráty nebo nenaplnění něčeho, co se všeobecně považuje za znak ženství. Typicky to bývá bezdětnost, neúspěšné kojení, odstranění prsu po nádorovém onemocnění, ztráta vlasů po chemoterapii nebo chirurgické odebrání dělohy, o kterém bude řeč na konci této kapitoly. Ačkoliv vymizení menstruačního cyklu je na rozdíl od vyjmenovaných situací přirozeně dáno fyziologickými procesy, bývá i ono — byť třeba podvědomě — provázeno smutkem nebo pocitem ztráty.

Moudrost a pošetilost

Sedím na psychoterapii, kam jsem začala chodit kvůli dceři a nakonec tam zůstala kvůli sobě. Vyprávím terapeutce o svém novém zaměstnání. Říkám jí, jak mě práce naplňuje, jak si rozumím s kolegy i se studenty… Pak se zamračím a zamumlám: „Cítím se tam všemi přijatá. Akorát mám někdy pocit, že mám image takové trochu potrhlé, hravé poplety.“ Terapeutka, která obvykle nic nehodnotí a pouze vnímavě naslouchá, se doširoka usměje a řekne: „A co je v nepořádku s trochu potrhlou, hravou popletou?“ Zírám na ni a zaraženě koktám, že bych ve svém věku raději měla třeba image rozvážné, moudré ženy. Pak terapeutce pohlédnu do očí a v zorničkách, které se na mě dnes nezvykle, téměř láskyplně usmívají, spatřím… zrcadlový odraz trochu potrhlé, hravé poplety.

V životě strávíme spoustu času tím, že se snažíme stát se někým jiným. Třeba lepším člověkem. Pracovat na sobě, potlačit své špatné vlastnosti a rozvinout ty dobré. To je jistě chvályhodné. Až na to, že po letech nejspíš zjistíme, že jsme sice ušli kus cesty, ale v jistém smyslu bojujeme pořád se stejnými nešvary. Máme se tedy v jisté chvíli s určitými danostmi smířit? Uvědomit si, že je pošetilé snažit se plavat proti proudu?

Pokud mám soudit podle sebe, připadá mi, že se o nás ve věku kolem padesátky moudrost s pošetilostí tak trochu přetahují. Nejsme už úplně mladé, ale ještě ani příliš staré. Opouštíme reprodukční období života, ale ještě nemáme zkušenost a odstup šedesátiletých, sedmdesátiletých či osmdesátiletých žen. A s rapidní proměnou sociálních rolí přichází otazník, kam se v životě pustit dál. Máme ještě relativně dost sil, možná i spoustu nápadů, a začínáme zkoumat nejrůznější možnosti. Zároveň nás ale tělo upozorňuje na běh času a stárnutí. Přijde mi, že právě tahle obojakost, kdy obrazně řečeno stojíme každou nohou na jednom břehu řeky, dává životu kolem padesátky dynamický charakter. Zároveň je to ale období křehké a plné otázek a tohle pohupování se mezi oběma břehy způsobuje, že u nás v souboji moudrosti s pošetilostí ještě mnohdy zvítězí to druhé.

Co je v padesáti, pětapadesáti pošetilé? Lézt při trhání jablek na tenké větve a zapomenout, že mám osteoporózu. Žít ve šťastném manželství a bezhlavě se zamilovat do kolegy nebo kolegyně v práci. Pokoušet se porazit ve sportu vlastní dítě a myslet si, že mě za to jeho spolužáci budou obdivovat. Naskočit do kolotoče zákroků estetické medicíny, ze kterého už se nedá vystoupit. A určitě by se našla spousta dalších věcí. Neznamená to, že co je pošetilé, to je automaticky špatné. Ale může to být krátkozraké.

Období přechodu se nabízí jako určité rozcestí, kdy se můžeme po směrovce MOUDROST začít poohlížet. V tomhle období, ať chceme, nebo ne, prochází našimi životy spousta silných existenciálních témat. Zažíváme odchody rodičů, ale někdy už i šokující úmrtí svých vrstevníků. Sledujeme životní boje svých dospívajících nebo čerstvě dospělých dětí, vnímáme úbytek sil, ptáme se po smyslu práce, kterou vykonáváme. Taky ale možná začínáme vidět krásu tam, kde jsme ji dříve neviděli, plníme si přání, na která během výchovy dětí nebyl čas, obnovujeme a prohlubujeme stará přátelství. To všechno je úžasný výukový materiál, jen ho správně uchopit.

Když mi menopauza přišla, hrozně mě štvaly ty články na internetu, kde to období všichni líčí jako nějaký horor. Něco, co se musí přežít — že přijdou ty návaly a tak. Pořád jsem si říkala, to není možný, to není jen o tom, že se tu člověk deset let zbytečně trápí a pak nic — je starej a nemocnej. K čemu to pak je? To nemůže být takhle — „vydržte to“. Vnímám to jako období přechodu, zrání, hledání moudrosti, nadhledu, humoru. Ale nikdo nás to neučí. Není od koho se to naučit. Tak jsem šťastná, že jsme to společně otevřely. Je potřeba o tom mluvit. Hledat smysl menopauzy, věřím, že má obrovský význam.
[Hedvika, 54]

Taky u sebe vidím vrásky, ale cítím se duchem mladá. Někdy si připadám skoro jako dítě. Ačkoliv tělo tomu neodpovídá. Já si ale myslím, že duše se hodně odráží ve tváři. Že když má člověk nějakou vrásku, tak to nevadí, když je ta tvář milá, taková jakoby… duchem přítomná. Myslím, že když se člověk přijme tak, jak je, pak to z něj vyzařuje úplně nejvíc. Ať je mu pětačtyřicet, nebo pětadvacet.
[Mariana, 48]

Když jsme v rozhovorech nesměle oťukávaly pojem moudrosti, některé motivy se stále opakovaly. Přijetí sebe samé. Smíření se s okolnostmi, které nemůžeme změnit. Odmítnutí výkonového stylu života a schopnost nechat věci plynout. Vděčnost za spoustu malých věcí. Nadhled, kterého jsme v mládí ještě nebyly schopné. 

V souvislosti s odchodem dětí se opravdu těším na to, že ten čas bude pro mě a že se naučím zase i odpočívat, protože to fakt neumím. Byla jsem pořád v zápřahu. A teď se chci vrátit sama k sobě, uvědomit si, co mi dělá radost. A naučit se odpočívat. Protože cítím, že síly už docházejí, že už nemůžu jet jako motorová myš, jak jsem byla zvyklá. Že už musím věci pouštět. A jedna z věcí, která mi to usnadňuje, je to, že už nemusím tolik běhat kolem dětí… Snažím se víc si uvědomovat svoje tělo, co mi říká, co potřebuje, a nějak mu vyhovět. Nějak se sama k sobě vrátit.
[Edita, 50]

A teď, když jsem osvobozená od tý strašný zátěže pečování, kdy Jeník… Byly v tom všechny druhy zátěže — fyzická, psychická, emocionální, to vše chronicky, celá léta. Samozřejmě, co bych dala za to, kdyby tady byl. Na druhou stranu, když si ho Bůh vzal, tak to tady úplně nechci jen nějak doklepat. Po těch dvaceti letech hrozný svázanosti můžu… Nechci, aby to vyznělo, že jsem se zbavila nějakého balvanu. Prostě někomu v padesáti život končí, ale jinému se zase v padesáti může něco otevřít.
[Juliana, 51]

Myslím, že je to jedna z největších výzev menopauzy, přijmout sama sebe. A že z ženy, která to nezvládne, se stane buď nerudná babizna, nebo zastydlá puberťačka. Dostat se do souladu sama se sebou, mít se ráda. To je vlastně ta moudrost. Chápu to jako velikou šanci, kterou lze využít, ale taky se může prošvihnout. A nedá se to dohnat, pak už nemáme sílu, jsme staré a nemocné… Teď kolem padesáti je ideální doba — jsme ještě relativně zdravé, při síle, myslí nám to… Ale měníme se, dostáváme se do nové fáze. A je potřeba se nějak přijmout. Ale jak, že jo?
[Hedvika, 54]

Všímám si, že teď s blížící se padesátkou se mi intenzivně vynořují vzpomínky na dobu dospívání, mám chuť kontaktovat kamarádky nebo i dávné lásky — zdá se mi, že se asi podvědomě snažím spojit s tím svým osmnáctiletým já, zaintegrovat tu svoji tehdejší a současnou identitu, vzpomenout si, kým jsem tehdy byla.
[Karin, 49]

Vychází v červnu 2023.