Slova jsou jen pomocná slovesa srdce
Rozumíme hlavou, tělem, srdcem, intuitivně, na základě znalostí i bez nich. Kde se bere v naší mysli rozumění? Mám štěstí, že mohu sledovat zrod rozumění u dítěte, jemuž je čtrnáct měsíců. Před dvěma týdny začalo chodit — už i venku v botách, štráduje si to mezi poli, nepadá.
Nezapomenu na překvapení (před dvěma týdny), kdy jsem ho poslal pro druhou ponožku přes celou místnost. Přines druhou ponožku, říkám mu. A myslím si: Jen tak pro forma. Jen ho vyprovokuji, vážně to myslím jen na oko. Chvíli si mě prohlíží, pak se otočí, rozhlédne se a vyrazí: jde k protějšímu oknu, sebere mezi mnoha jinými věcmi onu ponožku ze země a chůzí malého kačera mi ji přinese. Děkuji, řekl jsem překvapeně. A od té doby to zkouším. Podáš mi ovladač? Přineseš mobil? Jdeme si sednout do stoličky? Podáš tamtu knížku? Rozumí. Jde. Podá. Počká u židle. Vždycky mu poděkuju. Začal chodit, a rozumění, které bylo v jeho mysli nepochybně už dřív, je vidět. Jistěže v něm muselo být už dříve. V době, kdy ležel a jen poslouchal. Ale teď se zpřítomnilo: rozumět znamená vydat se pro tu správnou věc. Rozumět znamená rozpohybovat se.
Druhému synovi, bezmála čtyřletému, čtu v těchto dnech pohádky Boženy Němcové. Na tom by nebylo nic pozoruhodného. Dává jim přednost před Krysáky i Medvídkem Pú; pozoruhodné je snad jen to, že jde o vydání z roku 1968, v němž bylo vyjadřování Němcové mírně poupraveno. Dnes jsou to texty tak archaické! Čtyřletý syn ovšem leží (před usnutím), ani nedutá. Už nechce vyprávět, chce poslouchat tu zvláštní češtinu. Říkám si, že nemůže rozumět, ale on rozumí. „Ale táto, řekl Mikeš, copak bych dělal s takovou třtinou, dejte mi alespoň sedm centů železa. — I propánakrále, vždyť takový sochor ani neuneseš!“ Rozumí, protože rozumění není jen sčítání slov. O rozumění si říká tak říkajíc celá situace, buďto malé dítě rozumí situaci, nebo ne. Rozumíme příběhu, navzdory tomu, že některým slovům v něm rozumět nemusíme. Slova jsou vedlejší. Z pohádek promlouvá srdce vlídné vypravěčky a slova jsou jen — „pomocná slovesa srdce“, jak to vystihl Péter Esterházy. „Začalo jí srdce pod stříbrným premováním radostí klepat…“ (To už je zase Němcová.)
Rozumíme nejen rozumem, rozumíme i srdcem. Rozumíme nejen myslí, ale i tělem. Rozumění akceleruje s chůzí a možná je úplně jiné vleže před usnutím. Když máme na rozumění absolutní klid… To je čas, kdy si Bohdanka může nachystat pocestní šat; švarný mládenec může vejít se šumotem; a můj syn, jemuž nejsou ještě ani čtyři, bude poslouchat. „Kdyby mu bylo možná bývalo ještě více ji milovat…“
A jak vlastně rozumění souvisí s chůzí? A proč? Když se dítě o něco málo starší než roční poprvé rozešlo, a hned pro tu správnou ponožku, prozradilo, že rozumění v něm bylo už dřív. (Ne že bychom ho neodhadovali z jeho chytrých pohledů, když ještě pouze leželo.) I čtyřletý se u pohádek Boženy Němcové vydal kupředu. Když vidíte, jak leží a nedutá, je fantazie na pořádném pochodu. Za chůze rozumíme jinak, jdeme světem a jdeme textem, jdeme příběhem, pohybujeme se. I rozumění je ustavičný pohyb.
Říkám si, jak to máme my dospělí. Co děláme, když něčemu nerozumíme? Zastavíme se. Kroutíme hlavou. Lámeme si hlavu. Nemůžeme se hnout z místa. Schází porozumění. Někdy takovou bezradnost rozchodíme. Rozchodíme „to“. Takže ano, rozumění souvisí s chůzí. A se stavem, kdy se fantazie dá do pohybu.
„Jaká to byla radost pro rodiče, když se všecky dávno již za ztracené držené děti vrátily!“
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.