Zářijové číslo mám rád. Je to nový krok, vycházíme z tiché zátočiny do babího léta, všechno je laskavější než na sklonku roku. Redakce je prázdná, jen Iwana se zlatou hvězdou na čele roznáší čaj ze zmrzlých šípků. Pošťák donese k recenzi jedinou knihu: Zrádná nostalgie sodovkáren. V jídelně Cejl-on podávají k obědu jasmínovou rýži a závitek z kormorána, na prázdných ulicích stojí zrcadla, když zapadne slunce z Helady, zjevují se v nich tváře neznámých zvířat. Šarmantní peruánský nobelista Mario Vargas Llosa kyne ze dveří a říká: „I kdyby už bylo všechno napsáno, může se to začít psát znovu jinak. Není žádný důvod k obavám, život je tak rozličný, že spisovatelé klidně mohou zmizet, ale příběhy k vyprávění nezmizí nikdy. Příběhů je nekonečně mnoho.“ Přeji vám zlatomodrý konec stařičkého léta a inspirativní čtení.