Prvním odstavcem si nakreslím dveře, pak už jenom koukám, co je za nimi

Mluvíme spolu v době, kdy se Praha chystá na návštěvu Dana Browna. Četl jsi Šifru Mistra Leonarda?

V době, kdy vyšla, jsem mířil ze základky na gympl a zajímaly mě úplně jiné knihy. Ale jaké, to už bych ti asi nedokázal říct. Mám pocit, že jsem tehdy trochu performativně četl Ginsberga, Topola a podobně.

Ti mě pochopitelně nezajímají, o těch už jsem v Hostu slyšel. Co Brownova novinka Tajemství všech tajemství?

S tou už je to jinak. Rozečetl jsem ji ze zvědavosti, protože se v ní píše o podzemním komplexu pod Prahou, který se táhne od Bastionu u Božích muk až po kryt civilní ochrany Folimanka. Mám rád divná místa a vůbec nejradši pak knihy, které z obyčejně vypadajících míst ty divnosti nějak vyabstrahují, nějak to v nich zmutuje. Viděls někdy kryt Folimanka? Obyčejná vrata uprostřed svahu, nenápadná ulice. Výdech z krytu umělci přemalovali do podoby robota R2D2.

Folimanku neznám. My máme v Brně protiatomový kryt přímo pod Špilberkem.

Kdysi jsem byl ve Folimance točit reportáž. Byl se mnou tehdy chlapík z oddělení krizového řízení Prahy 2, který mi říkal, že mezi všemi kryty civilní obrany vedly telefonní kabely. Ústředí bylo v Michli hned u plynárny. Pak se kabely přestříhaly, protože konec dějin. Chyba, povídal ten pán už tehdy, v roce 2014. Každopádně podzemní kryt v Michli, to ústředí, to jsou zase jen takové nenápadné dveře ve svahu, zarostlé křovím. A nejtajemnější kryt je v Prokopském údolí. Proč o něm Brown nepsal? Možná by to pro zbytek světa byla nuda.

Půjdeš alespoň z profesní zvědavosti na setkání s Brownem do pražské Lucerny? Je to pro tebe jako fenomén něčím zajímavé, nebo to jde úplně mimo čtenáře Ginsberga a Topola?

Nejspíš půjdu. Pár let v práci kulturního redaktora mě naučilo, že nejlepší je v sobě udržovat nějakou zvědavost, zkoušet se před ničím moc nezavírat. Někdy je zábavné ocitnout se mezi lidmi, kteří jsou u vytržení z něčeho, čemu ty sám nerozumíš, v čem nespatřuješ krásu nebo absolutní radost, prostě to jenom sleduješ, snažíš se zachytit tu atmosféru. Brutus na vesnické zábavě, Minecraft film v multikině plném dětí, Kazmova šílená show, ale i přehlídka slam poetry. A občas se ti stane, že tomu propadneš taky.

Po svém přechodu z Radia Wave na Seznam ses jako kulturní redaktor mainstreamem musel začít zabývat víc, ať se ti to líbilo, nebo ne. Ve svém podcastu Kulturák dnes mluvíš i s účastníky reality show nebo celebritami. Překvapili tě něčím?

Nedokážu to zobecnit. A zároveň nemůžu mluvit o konkrétních lidech a mých dojmech z nich, to by bylo dost neprofesionální. Samozřejmě že k některým pociťuju velké sympatie a pak musím při rozhovoru nějak regulovat svůj parasociální vztah vůči nim. Snažím se je prostě poslouchat. Soustředit se. Vlastně si nepamatuju, kdy jsem o někom opravdu uvažoval jako o celebritě. To slovo jsem použil v podcastu opravdu málokdy — možná jen s Čestmírem Strakatým, protože mi to spojení v souvislosti s novinářem přišlo neobvyklé.

Jaký je podle tebe český literární mainstream? Nedávno jsi v Kulturáku měl například Leoše Kyšu alias Františka Kotletu. Je to něco jiného než česká verze Dana Browna?

Kotleta je jiný než Brown v tom, že je to přiznaná sranda. Nemáš to brát vážně, máš se dobře bavit. Férová hra. Myslím, že se český literární mainstream pomalu rozrůzňuje, ale pořád ho trochu dusí mor románů o malém člověku ve vleku dějin. A taky vážnost, uhlazenost, nuda.

Myslím, že mainstream v poslední době zásadně obohatila třeba Iva Hadj Moussa. Podobně jako u Petry Soukupové u ní mám pocit, že se nebere vážně, ale zároveň dokáže psát o důležitých věcech.

Seznam Zprávy dnes mají největší dosah ze všech zpravodajských webů vůbec. Když například o románu Sáry Zeithammerové Svatá napíšeš, že kráčí ve stopách Kateřiny Tučkové, je to pro tu knihu reklamní terno. A zároveň zjevně jde o titulek, který má přitáhnout čtenáře, aby článek rozkliknuli…

Samozřejmě chci, aby ty články lidi četli. V přirovnání Zeithammerové k Tučkové ale žádný problém nevidím, jestli to myslíš takhle. Snažím se nedělat žádné clickbaity, nepsat lži, nelákat na něco, co v textu není. Víc ti asi říct nedokážu.

Já v tom taky problém nevidím, přijde mi to naopak docela přesný. Zajímalo mě spíš to, jak uvažuješ o vlivu, který Seznam Zprávy mají…

Jasně, nebudeme se tvářit, že Seznam Zprávy nejsou velké, vlivné médium. Možná to bude znít nepřesvědčivě, ale já osobně ten vliv zas tak moc nevnímám a neřeším ho. Pořád jsem přece jenom kulturní redaktor, a ne slavný investigativní novinář nebo politický komentátor.

Snažím se psát co nejpoctivěji, jak to jde. To je hledisko, které je pro mě důležité. A pak přemýšlím spíš nad tím, co lidi konzumují. Nemyslím, že kulturní rubriky byť sebevětších médií mají takový vliv, že by třeba zásadně ovlivnily prodeje nějaké knihy. Řešíš to spíš na úrovni — o tomhle festivalu si sice nepřečtou stovky tisíc lidí, ale my to stejně uděláme, protože je dobrý a je o něm co psát.

Někdy před rokem si výhradní majitel Seznamu Ivo Lukačovič stěžoval, že Seznam Zprávy „oddriftovaly ze svého pravicového zaměření jinam“. Slíbil, že představenstvo Seznamu se tím bude zabývat a pokusí se produkci redakce opět „nakolejit“. Vnímáš i v kulturní sekci nějaké tlaky?

Tlak necítíme. Máme svůj úkol: být co nejpřesnější v textech, důslední, detailní. Psát o co nejširším spektru kultury v Česku i v zahraničí, myslet na čtenáře a na to, co je zajímá, ale taky nedělat kompromisy. Já třeba napsal text o makedonském filmu, ale taky jsme udělali podcast o K-popu, který poslední měsíce drtí žebříčky Netflixu i Billboardu. Chceme psát profily básníků i recenze na nejnovější televizní detektivku.

Při tomto novinářském nasazení musí být těžké najít čas a možná hlavně mentální rozpoložení na vlastní psaní. Jak s tím přepínáním mezi publicistikou a vlastní tvorbou pracuješ?

Psaní je pro mě na prvním i posledním místě zároveň. Píšu jen zřídkakdy, ale na psaní myslím většinu dne. Snažím se z toho dělat rituál. Nepsat na pracovním počítači, ale na tom svém, osobním. Nikde na mě nevyskakují nové maily, prsty zažívají jiný dotek s klávesnicí, která vydává úplně jiný zvuk klapání. Psát své vlastní věci je intenzivní zážitek. Je to kompletní zaujetí, samozřejmě plné frustrací. Ale to ponoření se do něčeho, v čem jsi trávil tolik času jen v myšlenkách, je… skoro mi přestává vadit, že je to vzácnost. Mám pocit, že bych to neměl dělat častěji. Že se to nesmí. Ale zároveň toužím po tom, moct psát celé noci — přes den se soustředit nedokážu.

Když jsi chvíli psal sloupky do Respektu, oceňoval jsem, jak dobře se v nich spojuje nějaký novinářský cit pro téma s osobním, literárním podáním. Myslíš, že to ovlivňování funguje i v opačném směru? Obohacuje tvoje práce kulturního redaktora psaní beletrie, nebo si spíš musíš dávat pozor na nějakou kontaminaci?

Kontaminuje se to hlavně naopak. Při psaní publicistiky mám často pocit, že se moc dojímám, že se z toho občas snažím dělat krásnou literaturu. Nejsem vystudovaný novinář, tak možná proto. Vlastně myslím, že do praktického života úplně nepasuju, že jenom hraju hru. Nevím, jestli je to imposter syndrom, nebo jestli tím trpíme všichni. Poslední dobou mám vůbec pocit, že do života moc nepasuju, že uvnitř mě je pořád devítiletý kluk, který se mě snaží ovládat a moc se neprozradit.

Jaký spolu máte vztah? A co je to vlastně za kluka?

Věčně má špinavý batoh, gatě, všechno. V tašce bordel. Ale myslím, že je poslušný. V mých očích se tak jeví. Což je divné, protože jsem ještě na základce schytával spoustu poznámek a důtek za pozdní příchody. Tak proč si proboha myslím, že jsem byl hodný? Obrovskou část dětství jsem trávil u babičky, otec od nás odešel, když mi byly čtyři, a máma musela pracovat, aby mě s bratrem uživila. Babička nám dokola četla Pána prstenů, ale taky měla dost důsledná pravidla, co se týče spánku, výchovy a tak. Pamatuju si, jak jsem povinně musel po obědě chodit spát a v posteli pak počítal ďubky v omítce a poslouchal, jak dole na Třešňovce radostně křičí děti. Tak možná proto si myslím, že jsem byl poslušný. Kvůli té babičce.

Takže tě vychovávaly hlavně ženy?

Řekl bych výhradně. Starší brácha tomu všemu dodával soundtrack — hodně jsme si užívali takové to první období internetového boomu, brácha pořád něco stahoval, měl na mě, nejen co se vkusu týče, obrovský vliv.

Táta mě naučil chůzi, bloumání po městě, protože když nemáš v noci kde spát, chodíš. Tak mi to otec později vysvětloval, tu svou lásku k procházkám. Dlouho bivakoval na půdě přímo nad naším bytem a o víkendech k nám chodil na obědy. A pak mě brával na dlouhé výpravy po okrajových čtvrtích města. Vyrůstal jsem na Václaváku, takže okraj znamenal Nusle nebo Braník. S sebou jsme vždycky nosili igelitku s chlebem, kabanosem a PET láhev Coca-Coly. Asi to byl on, od koho jsem okoukal tu fascinaci místy, hlavně pak pražskou periferií. Táta taky hodně četl, vždycky měl u sebe nějaký zmuchlaný paperback, ale o tom jindy, Topola jsme si odmávli už na začátku.

Zájem o literaturu v tobě vzbudil on?

Máma četla taky. Určitě je to nějak spojilo. Kdo z nich mě víc přiblížil ke psaní, to nevím, asi to bylo tak nastejno. Otec mi píše rýmovačky do WhatsAppu dodnes. V mámině pozůstalosti jsem pár zápisků taky našel.

Celý rozhovor najdete v říjnovém čísle časopisu Host 8/2025.