Musím být vyspaná a najezená, jinak nenapíšu ani větu

Jedna rovina názvu tvé nové knihy odkazuje ke křesťanství. A ty máš s hlavní hrdinkou společné to, že jste prošly podobnou zkušeností. Jaké pro tebe bylo vyrůstat v katolickém prostředí?

Když v tom žiješ, jsi přesvědčený, že je to ta nejlepší možná cesta. Až když od toho poodstoupíš, zjistíš, že tomu tak být nemusí. Často myslím na slova filozofa Tomáše Koblížka v našem podcastu Doba složitá, kde říkal, že by člověk měl být připravený přijmout to, že čemu celý život věřil, nemusí být pravda. On tím mířil na dezinformace, ale já si to převedla i na katolické prostředí a veškerá dogmata. Takže si představ, že celej život pěstuješ lásku ke Kristu, živíš v sobě ten příběh o sebeobětování, pracuješ na jakési čistotě a pokoře, protože ty jsou deklarované jako největší ctnosti, a pak sebereš odvahu si říct, že je to celé třeba jenom lidský konstrukt. To opravdu strašně bolí.

Je ale potřeba rozlišovat liberální a konzervativní katolické prostředí. Já vyrostla v tom druhém.

A jak tě to tedy ovlivnilo?

Hodně. V nějakém smyslu mě to zabrzdilo v rozletu a rozvoji. V růstu. Spoléhání se na daný rámec morálky a pravidel je jednodušší než si ho vytvářet sám. To vyžaduje větší úsilí, dospělost, vyzrálost.

Abych ale nebyla nespravedlivá, katolické prostředí mi dalo i mnoho přátelství a touhu po něčem duchovním a nehmatatelném. Jak to máš vlastně s vírou ty? Myslíš někdy na něco, co nás může přesahovat?

Mám v tom trošku zmatek. Naši mne nechali pokřtít, ale víra je nikdy nezajímala. Bůh se u nás vždycky objevil v rámci pověr, nebo když se volalo po pomoci v průšvihu. Ale měl jsem velmi věřící tetu, která mi to všechno podávala tak něžně, že jsem na Ježíše rád myslel. Teď mě napadá — měla jsi někdy nějakého imaginárního kamaráda?

To byl právě ten Ježíš. Vypěstovala jsem si k němu docela důvěrný vztah. A i když jsem se rozhodla, že ničemu takhle konkrétnímu věřit nechci, to pouto je ve mně pořád někde schovaný.

A měla jsi i jiný ikony? Třeba popkulturní? Když mi bylo okolo šesti, objevil jsem televizi a stalo se ze mne dítě, co miluje seriály a filmy. Rodiče měli rádi svůj klid a nijak mě nekrotili. V tom věku jsem například nebyl připravený na to, že někdo může umřít. Zhroutil jsem se z toho, když zastřelili Robina Hooda. Ale nechal jsem si vysvětlit, že je to jen vymyšlená postava. V jedenácti jsem strašně miloval Freddieho Mercuryho. Tehdy bylo všechno pomalejší. Kdyby umíral dnes, bude obden na internetu zpráva, jak je na tom zle. Jenže těsně po revoluci jsem koukal na všechna ta videa, kde zářil, a pak najednou hlásili, že umřel. Bylo to pro mě tak zničující, že jsem mu pár dní po jeho smrti šel vytesat do dřevěné desky náhrobek a ten jsem pak nazdobil v lese!

To je hrozně hezký! Já Freddiemu Mercurymu propadla mnohem později, až když jsem se trochu víc osvobodila od mentality svých rodičů. To už byl ale bohužel dávno po smrti. Moje ikony se nicméně v průběhu života hodně měnily. V období gymplu to byli ruští spisovatelé a dramatici. Tolstoj, Čechov, Nabokov, Dostojevskij, Bulgakov. Fascinovala mě extatičnost jejich jazyka, postav i situací, někdy jsem se při čtení dostala do extáze i já. Během studia architektury už ale na čtení beletrie nebyl čas, a tak se můj zájem přesunul na stavitele, kteří nejen navrhovali skvělé domy, ale uměli o nich i hrozně zajímavě přemýšlet. Třeba Rem Koolhaas se k architektuře propsal. Byl původně novinář a architekturu měl až jako sekundární povolání. Jeho kniha S, M, L, XL se pro mě stala druhou biblí, protože v ní spolu se svým výzkumným týmem předznamenal mnoho fenoménů doby: rozpad tradičního urbanismu, vznik „junkspace“ — amorfních, přebujelých komerčních prostorů — nebo kult architektonických značek, kde se architektura stává mediálním produktem.

Další vlnou mých ikon se stali umělci. Ze všech musím zmínit Gerharda Richtera kvůli tomu, že i když už byl dávno slavný a měl svou jistou pozici, nepřestal hledat nové umělecké výrazy. Nicméně ani on nikdy nešel za hranu, tak jako Marina Abramović, srbská performerka, která do toho dávala i život. Mezi její nejkontroverznější počin patří šestihodinová performance, během které nechala publikum, aby s ní pomocí sedmdesáti dvou předmětů od růže po nabitou pistoli dělalo cokoli.

A dnes?

Dnes už mými ikonami nejsou velikáni historie, ale moji blízcí a blízké. Ženy a muži, které obdivuju za jejich myšlenkový, umělecký nebo sociální přínos světu, i když většinou nebývá tak viditelný.

Jak to máš s ikonami ty? Změnilo se ti časem vnímání některých osobností? Přece jen mediální obraz bývá něco jiného než člověk sám. Mám na tobě ráda autentičnost, ale v posledním klipu Květů jsi měl sluneční brýle. Řekla jsem si: Tak pozor, Martin má přece jen image? A ty jsi měl jenom zánět spojivek!

Měl jsem po zánětu spojivek a byl jsem rád, že mám alibi nasadit si v klipu černý brejle. Lidi by si zvykli na cokoli, i kdybych měl třeba na hlavě turban. Jenže když tě v tom vidí poprvé, musíš pořád odrážet otázky. Ten natáčecí den byl ukrutnej stres. Normálně by na orchestr, sbor, filmaře a studio měl mít člověk po ruce nějakého produkčního, ale my si to dělali sami a já si říkal, že jsem rád, že za ty černý brejle můžu schovat kus obličeje, protože v něm bude cítit ten zápřah nervů.

Ikona byl pro mne Oldřich Janota. Znal jsem jeho písně spoustu let a byl z nich úplně vyřízenej. Miloval jsem poezii, která v nich je. Jenže když jsem se ho na to ptal, trpěl a lezlo to z něho jako z chlupatý deky. Naposledy jsme se viděli v Jimramově a strávili spolu celý večer v kavárně. Olda měl pokročilou rakovinu, ale svůj koncert zvládl skvěle. To už jsem věděl, že jestli chci, aby mu bylo dobře, musím na to odjinud. Bavili jsme se o politice, řešili volby a poslance a podobně. Upřímně, mě to moc nezajímá a dost věcí jsem papouškoval odjinud, abych měl vůbec co říct. Ale on byl asi nejšťastnější, co jsem ho zažil.

Mně se na tobě zase líbí, jak jsi všestranná. Vystudovala jsi architekturu, píšeš, vytváříš obrazy, zpíváš. Byla jsi dítě, které rodiče hnali do kroužků a škol, nebo tě to tam táhlo samo?

Rodiče mě posílali do kroužků, ale jen do těch, které uznali za vhodné. Takže klavír, flétna, balet nebo Kühnův sbor byly OK.

To všechno jsi stihla? Sbor, balet, klavír i flétnu? Byla jsi holka, co jí ve škole chválí slohovky?

Nevzpomínám si, že by mě někdo chválil. Byla jsem ve všem hrozně pomalá. Všechno mi hrozně dlouho trvalo. Ono to vypadá, že jsem toho dělala hodně, ale vždy záleží, na co se člověk soustředí. Když si vezmu období gymplu, nikdy mě nebavilo někde vysedávat a chlastat, radši jsem si četla.

Abych se ale vrátila ke kroužkům — jakmile jsem se začala zajímat o něco divného, třeba performance nebo divadlo, už si mě rodiče přísně měřili. Studovat umění, herectví nebo filozofickou fakultu nepřicházelo v úvahu. Naštěstí jsem měla vášeň i pro architekturu, která byla kompromisem pro mě i rodiče. Jak jsi to měl s vášní k hudbě ty?

Myslím, že už ve školce jsem se těšil na společné cvičení, protože u toho hrálo disko. Určitě tam hrálo roli i to opakování, protože nám pouštěli dokola stejnou kazetu. Ale myslím, že k tomu přibyl ještě aspekt úniku z reality. Když mi bylo smutno nebo jsem si připadal sám, tak mě hudba dokázala uklidnit. Kapelu jsme založili taky proto, abychom měli vůbec co dělat. Nezajímal nás sport, holky ještě taky ne, lumpárny jen trochu. Než jsme začali v garáži hrát, tak jsme prostě jen s kámoši chodili po jižním Brně. Ruce za zády a nekonečný kecání. Přibližně tak, jak je to zobrazeno ve filmu o Karlu Čapkovi a Tomáši G. Masarykovi. Až na tu úroveň hovorů, haha. A odjakživa jsem miloval to, jak si všechno utřídit v hlavě. Mít tam ty šuplíky a v nich si to archivovat. Příběhy textů písniček, osudy hudebníků. Prostě jsem dokázal o těch věcech celé hodiny snít.

Celý rozhovor najdete v čísle 1/2026.